Quantcast
Channel: Vývařovna
Viewing all 347 articles
Browse latest View live

MASOVKA: JÍDELNA NA STOJÁKA U SUSŮ

$
0
0
Zelí je samozřejmě s uzeným!
Předvánoční stres- oběd na stojáka U Sůsů na Vinohradský. Opět překvapený obočí paní za kasou i paní za pultíkem, důchodcům z ruky padaj bakelitový vidličky.
Řeznictví je prostorný a narvaný, toho dne, jak vidíte, byla i zvěřina! Pultík s hotovkama je až na konci cimry, kterou lemují pultíky kde si můžete sníst vaší porci během loktovačky s dělníkem nebo párem v penzi.
Cením vkusnou typografickou výzdobu: vaříme hezky česky, vaříme s úsměvem na tváři (to je to hezky česky? tyjovka!) a tak.
Každý den pár klasických hotovek a kombinovatelných příloh:
uzenářův guláš, koleno, bůček, sekačka, knedlík, držkovka, zelíčko a podobně. Ceny fantabulózní.
Já jsem zvolila jelítko se zelím. Obecně mám moc ráda zabijačkový pochutiny, ano, včetně prdelačky, a můj sen je zúčastnit se pořádný venkovský zabijačky.
Kolik jsem platila? 31 korun! Myslím, že to je ideální rozpouštěč (v mastnotě) předvánočního i jinýho stresu.
Tak do novýho roku přeju hodně jelítek a moře prejtu. Vaše (zabijačková) Pakočka.

Vrabec, Slice, limča a hezký český feel(good).

STYL!


PF 2015

$
0
0
2014 je over a podle mého názoru je na jakékoliv messages a shrnutí pozdě po desátý večer na Silvestra. Proto jsem čekala až na 2015, kdy už není co shrnovat, ale spíš na co se těšit.

Na co se těšíte vy?

Já na minimálně dva měsíce v Berlíně, kam se přesouvám z Londýna.

Máte nějaký novoroční předsevezetí?

Tenhle rok jsem se zaměřovala spíš na prostor a to nebylo úplně strategický. Čas je bitch, co se neustále dožaduje pozornosti, a když s ním nevyjebete vy, vyjebe on s váma.

Na druhou stranu, má i pozitivní stránku. Když ho budete snášet nějakou dobu, uvidíte na konci spoustu zajímavých věcí.

Taky pak mimoděk zjistíte, že mezitím, než sesumírujete rozloučení s jakžtakž grácií děláte už přes tři roky tenhle blog. Čím větší má potenciál, tím víc to tu zkomírá. Takže loni žádný PF, letos žádný sliby, co vyšumí. Nedotahování věcí je Maggi Vývařovny.

Místo toho je tu rozpis služeb:

1.1.-10.1. - Hannah
11.1. - 20.1. - Pakočka
21.1. -31.1. - Daniela
1.2.- 10.2. - Hannah
11.2. - 20.2. - Pakočka
21.2. - 28.2. - Daniela
1.3. - 10.3. - Hannah
11.3. - 20.3. - Pakočka
21.3. - 31.3. - Daniela

Uvidíme, kam se to za ty tři měsíce posune.

Adekvátní rok 2015.

Život je raut.

xxx

Hannah


PS.: A samozřejmě, pokud máte nějaké tipy na pomazánky či něco smaženého, tak do komentářů.








KÉŽ BYCH TOHLE VĚDĚLA O JÍDLE V THAJSKU, NEŽ JSEM TAM JELA

$
0
0
Opět mi to nedalo a zas jsem tu já, Karol (zakládavší Vývařovnu, nyní VIP host, blabla..). Byla mi krapet zima a tak jsem se letos rozhodla strávit advent v Thajsku. Pro ty z vás, kteří se tam třeba taky chystáte tu mám pár praktických tipů, ostatní tu mohou nakrmit svůj hlad po bizarnostech.

1# LED V PITÍ. (Skoro) všude se dočtete, že je to nejrychlejší cesta k moru, souchotinám, španělský chřipce, kurdějím, kroucením vnitřností a naprosté zkáze vašeho zdraví. Za skoro tři týdny jeho konzumace v turistických ale i neturistických oblastech se mi nic nestalo. Vody jsme se nicméně drželi balené.

Ledová káva 90 THB / 50 Kč, na ostrově Koh Tao
2# VYPRAZDŇOVÁNÍ: Ale není dobré říkat hop, dokud si neodskočíš - když už vás hnačka dožene, což se prostě stát může (ostatně - stejně jako v Česku) je možné, že sanitární zařízení, které budete muset navštívit bude vypadat takhle:

Veřejná toaletka, cena: zdarma + doživotní zážitek jako bonus!
A pokud - dejte si třikrát Otčenáš, aby se to nestalo, dopadnete náhodou tak zle, že se budete muset omýt, může to vypadat takhle: (to jsme sice na benzínce ve vnitrozemí, ale i tak - je třeba být připraven na nejhorší):

Veřejná koupelna, zda se tady dosáhnete hygieny nebo spíš zasvinění se - toť otázka. 
 Zásada na závěr: Koupě kabelkového balení porcovaného toaletního papíru nejspíš litovat nebudete.

3# ENERGEŤÁKY. Průměrná thajská večerka má v nabídce zhruba padesát druhů energeťáků. Jsou v většinou v malých skleněných lahvičkách, jako v Evropě sirup proti kašli. Kromě klasických seženete i speciální na kocovinu, hubnutí nebo na USNUTÍ. Většinou fungují neprůstřelně dokonale.

O svá zavazadla s touto náloží jsme se - přiznávám - poněku báli, ale aerolinky pro lepší lidi (v našem případě Aeroflot) umí takzvaně přimhouřit oko.
Stojí 5-50 Kč, co obsahují jsem v rámci udržení pokojné mysli nezjišťovala (amfetaminy prý už pár let ne) a vzhledem k minivelikosti představují ideální suvenýr/dar pro blízké.

4# JOGURTY. Jogurty a mléčné výrobky jsou z 99% slazené, což je poměrně nepříjemné. Po usilovném pátrání a mnoha koupích různých hnusných variací na nápoj Activia se mi podařilo objevit klasický bílý jogurt evropského typu - jmenuje se stylově Bulgaria a v 7 Eleven ho pořídíte v přepočtu asi za 15 Kč. Cokoliv jako kefír se mi bohužel odhalit nepodařilo (?)


5# PALAČINKY ROTI. Tenoučké poctivě osmažené pouliční palačinky s čerstvým ovocem a salkem, čokoládovou polevou nebo Nutellou vyjdou na něco přes dvacku a byly jedním z mých nejoblíbenějších jídel. Jí se párátkem & nedoporučuju to provozovat v bílém oděvu.


6# MASO, VE ZKRATCE:
Nejlepší maso: Bůček - na trhu ho měli s čerstvě nasekanou jarní cibulkou, v restauraci smažený s rýží a kale nebo vodní špenátem. Každopádně kuřecí s čímkoliv nikdy nebylo krok vedle.

Crispy pork with kale v cizinci oblíbené, ale levné a skvělé restauraci YANG's na Koh Tau, kterou jsme si taky jako správní cizinci oblíbili. Stálo asi 70 THB, 45 Kč.
Pad Thai, 70 THB, takže asi 45 Kč, obvykle sázka na jistotu. Na ulici stojí o třetinu míň.
Nejhnusnější maso: Jakési zabijačkové želé, které nám občas dávali s jiným jídlem. Jednou jsme si omylem dokonce objednali polívku, ve které komplet tahle tlačenkovitá textura plavala. Nedoporučuji.

Tady bylo jako zákusek ke kachně.
Nejpřekvapivější maso: Smažený kokos s kešu a rýží nám donesli s něčím, co vypadalo jako nastříhaná sklená vata. Vyklubalo se z toho sušené vepřové a bylo to docela fajn.

Maso, které jsem prostě nedala: Děsily mě různé vyvěšené vnitřnůstky ve vitrínkách na slunci.

7# PRAVDA O PÁLIVOSTI. Shrnula bych to následujícími slovy - pokud máte rádi pálivá asijská jídla, jak je servírují v Čecách, budete spokojeni - tohle je tak o půl level výš. Pokud ne - jeďte do Anglie :) ALE: Dosypávat si jídlo chili s hlasitým "já jsem defakto vyrůstala na mexických hranicích, takže jsem na pálivé zvyklá" důrazně nedoporučuju. Ten den jsem se cítila, že porodím paterčátka...

8# TOALEŤÁK. V Thajsku ho často mají místo ubrousků na stole, ale důmyslně ho maskují. Nebo..jakž takž důmyslně. Nebo...je to možná po zkušenost s nějakým turistů, který se jim po...ale to jsou určitě zlé, zlé pomluvy.

Na stole taky nechybí suché chili a papričky v rybí omáčce, případně další dochucovala.
9# KOKOSOVÝ OLEJ. Všude jsem doteď četla různý chvály na kokosový olej, který jsem sebevědomě ignorovala. V Thajsku jsem ho kvůli absurdně nízké ceně (malá lahvička 50 ml za 30 Kč) koupila spíš aby se zbavila drobných. Když mi kvůli nezvyklému složení stravy začali po pár dnech strašně krvácet dásně, spíš ze zoufalství jsem si tím vypláchla pusu. No a stal se zázrak.

Klasické zátiší Dívka s olejem, variace na proslulou Dívku s perlou.
Nejenže skvělé chutná, ale takřka okamžitě to přestalo. Lidi mi navíc po asi třech vypláchnutích (a tady mluvím o vypláchnutích, žádné speciální čištění..) začali říkat, že mám bělejší zuby. A samozřejmě se dá používat i na další legrace. Tím myslím masáže, samozřejmě...vy čuníčci!

Akorát si NEKUPUJTE lahvičku s úzkým hrdlem, jelikož v nethajských teplotách vám ztuhne a bude se vám z ní obtížně dostávat.

A nezapomeňte si dát ani ten čerstvej, na víc než 30 Kč vás nevyjde a chuťově je to úplně jinde než co nabízí pochroumaný po mnohakilometrový přepravě v ČR nesmyslně v létě na festivalech.

Když to píšu, tak mi je po těch všech čerstvých potravinách trochu smutno. Slzička do klávenice...
10# NEBÁT SE. Jestli něčeho skutečeně lituju, tak své počáteční nedůvěry a obav zkoušet nové netypicky vypadající věci a pouličního jídlo, ze strachu, že by mi případná nevolnost třeba narušila plánované aktivity. Příště bych chtěla být mnohem odvážnějšjí.

RYCHLO-RADY:
Levnota - Jídlo je levnější si dávat v restauraci nebo na ulici než kupovat v supermarketu a vařit!!!
Rýže - Většinou byla v ceně pokrmu, na ostrově (Koh Tao) ji přiúčtovávali (!)
Curry - Často vám dají vybrat, jaký do něj chcete maso, v tur. oblastech mají i zeleninu a tofu. Můj tip je arašídový panang, nedoporučuju matsaman, většinou bramborová břečka. Jungle curry je jako jediný bez kokosovýho mlíka. Burmeese curry bylo taky dobrý, ale mají ho spíš na severu.
Pivo - V neturistických oblastech je v monstr 0,6 l lahvích (pro turisty už zavedli i třetinky, skandál!!!) a v tom horku slušně dává. V obchodě stojí tak 30 Kč, v restauracích je poněkud dražší 40-100 Kč cca. Nejlepší byla Singha a celkem mi chutnal i Red Horse třeba.
Shake - V Thajsku tak označují ledovou tříšť, nikoliv mléčný koktej! Ale vždy jsou z čerstvých surovin. Moje tipy: Mango, dračí ovoce, kokos a arašídy.
Vodka - Zahr. značky (Smirnoff, Absolut..) jsou mírně dražší než v ČR, thajská vodka stojí litr míň než stokorunu, ale nezkoušela jsem jí. Do ovocné tříště koupené na ulici jako dělaná.
Ledovej čaj - Chutná jako ten, který znáte ze školní jídelny---lepší varianta je zelenej s mlíkem (mají třeba v 7 Eleven) ve fontánce, ale stejně vždycky bude odporně přeslazenej, na kocovinu se hodí...
Mořský plody - Po krevetách a běžných rybách mi nic nebylo, ale salát ze, kterého se na mě vykutálelo skoro ještě mrkající krabí oko jsem nechala netknutý. Tady bych asi byla opatrnější.
Koblihy - Skvělá byla třeba varianta plněná pudingem s příchutí zeleného čaje.
Slaný/sladký tyčinky - Mají miliony druhů od pizzovejch přes zelenočajový až po borůvkový. Skvělej snack za dvacku.
Chipsy - V Thajsku jedou, mrzí mě, že jsem neozkoušela Lays s příchutí sushi, doporučuju ale chipsy vyrobený přímo z řas posypaný krevetama (zážitek, nikoliv na denní konzumaci).
Polotovary a sendviče ze 7 Eleven - Chutnají americky fastfoodově sterilně, ale proč ne.
Ovoce - Prodávají čerstvé porcované a super levné přímo na ulici, mango, ananas, minibanány...
Vitaminy - Příště až sem pojedu vezmu si kromě léků i vitamin C a probiotika, ale dají se tu koupit.


Text vznikl na základě zkušeností z Bangkoku, Sukhothaie, Chiang Mai, Chiang Rai, Surathani a ostrova Koh Tao a absolutně si neklade za cíl být všeobsažný. Éhm, především se mi nějak začlo chtít spát...

P.S. Jelikož bych ráda tento region znovu navštívila, uvítám veškeré vaše další tipy, postřehy a doporučení v komentářích.

Článek věnuji Tranh.

META - PROSTOR

$
0
0
Máme tady jeden rest z 2014, o kterým by byl hřích se nepochlubit. A podle mě to k chlubení dost je. Někdy se nám totiž stane, že nám spadnou do klína věci, který si normálně dovolit nemůžeme (ne, deset tisíc za sebezářivější kontejner plný jídla a pití pro 13 lidí nikdy nedáme), ale který naše marnivý holčičí duše chtějí zkusit. No a taková jedna marnivost se naskytla ten den, kdy nejezdily tramvaje. To si určitě všichni pamatujeme, hrůza. Vyškrábat se na kopec ve večer největší ledovky dost našich kamarádů odradilo, ale sedm se nás sešlo ve žlutém kontejneru Metaxy. Já teda jela taxíkem. V zamlženém zmrzlém prostředí kolejní a stadionové šedi působila zářivá krabice jako takový ufounský joke. Letos ji mají přemístit na Žižkov, ale nevím, jestli už se to stalo. 
testovací vzorek měl širší věkové rozpětí, ale šlo pouze o velmi krásné lidi
Jana to shrnula hned v úvodu tím, že jsme ve Vile Vyvolených. A od toho okamžiku jsme se taky nepřestaly rozhlížet, odkud že nás to ty tajné kamery natáčí. Já si zase s každým dalším panákem metaxy dostávala do meta-dimenze reality #nejzářivějšípárty.
záříme
No co k tomu napsat víc... byla to prdel vlastně. Sice nám opravdu dobrou hodinku trvalo, než jsme se uvolnili (já rozhodně), protože mě prostředí stroboskopu a ostré žluté barvy docela znejistuje. Odrazilo se to taky na váhavém přibližování k jídlu, které bylo asi minutové, což je u mě, která jsem většinou u občerstvení na rautech jako první (ale vždycky ladně, žádný cpaní, aby bylo jasno, ladně!). Na začátku jsme teda zíraly na tohle:

HAHA, no aby do hodiny bylo tohle:

Současně jsme neustále objevovali  nové a nové věci "jéé, tady je ještě dip v lednici, jéé, tady jsou i nachos, jéé, tady je i zázvorka, těch flašek metaxy je sedm --pauza na zamyšlení, jestli je fyzicky možný vypít v sedmi sedm flašek a jestli ne, jestli si ji můžete odnést -- jéé, tady je DVD Hříšnýho tance, taky bedna --žijeme všichni bez televize, takže je to vlastně taky bizár -- jéé, na záchodě je páčka" atd. Takové sekvence "jéé". Když jsme se trochu uklidnili, tak nám došlo, že drinky za nás nikdo nenamíchá a pustili se do toho.
Dan v akci
Bazalka dostává na zadek
koketa

No chvílema to sice zase spadlo do rozpačitého posedávání ve stylu trapnýho školního výletu


Viz video:::::::

ALE:
 A další ale:

A další ale disko playlistu:::::  


A takových ale bylo tolik, až z toho byl super večer, takový ten bizár, co Jana miluje a já potřebuju dva až tři drinky, abych si ho taky užila. A s tím nebyl vůbec problém. Až na cestu domů. Já teda zase jela taxíkem. Ale Jana si to podle mě nakráčela do zase jiného metaprostoru.

PAKOČKA:
Danielo, já jela domů taky taxíkem. Sama. A vůbec, rok 2014 byl pro mě v mnohém zásadní a bohudík, že je po něm, ale naučil mě mít rád Metaxu. A v tomhle světle se teda trochu bojím týhle patnáctky...co bude dál? Začne mi znovu chutnat Jablíčko (#revival)? Nebo začnu oblibovat whisky? Prostě se nechám překvapit. Jo a jestli přemýšlíte nad místem kde udělat bizarní týmbuilding tak rozhodně v Metakontejneru. Je to včetně ostrahy a fotek Viktora z Bukáče- co je větší bizár (#nic)? Ještě mám tip- pro větší adrenalin a odvážný šéfy- přemístit náklaďákem během party kontejner třeba do brdských lesů, představa jak se vám ve 3 ráno vykutálí ožralí bílí límečky do pustýho lesa je skvělá. Trochu jako začátek nějakýho béčkovýho hororu. Tak do toho.

HANNAH V LONDÝNĚ XII: HOUSES OF HACKNEY

$
0
0
Můj pobyt v Londýně je tentokrát u konce, opět, a tak chci shrnout gastrokolečko, čtverec nebo prostě geometrický útvar, ve kterém jsem se od srpna pohybovala.

Pracovala jsem v kavárně Hatch - Homerton. Na Londýn nejvíc velkorysý prostor, co jsem tu zažila. Všechen nábytek na prodej, v rohu má Ben svůj barber's corner, nahoře desk spaces to hire. Nejlepší šéf, nejvtipnější Katya, nejmilejší zákazníci, největší množství pain au chocolat, co jsem kdy v životě snědla. 

Každou směnu s Katyou bych mohla rozdělit do tří úseků:

- TIME FOR CAKE
- TIME FOR SHOT
- TIME TO CLOSE

To mi bude chybět, stejně jako naše pubertální balení zákazníků z nudy. Pulled Pork Guy, co pije stejně jako já soy americano a podle mě i Pitchforku dělá moc hezký písničky, Alex, stavbyvedoucí od vedle, protože bych přeci byla hrozně pozadu - Katya a instalatér Ian se už docela vymykají kontrole, zvlášť potom, co se jí neúspěšně snažil opravit kolo, no a samozřejmě Double Espresso, Švéd, o kterého jsme se vždycky dohadovaly.


Když jsem nebyla v Hatchi, dávali jsme si se spolubydlícím Joem kolečko po Chatsworth Road, údajně poslední nezávislé londýnské hlavní ulici. Začíná se vždycky ve Sparu, který nabízí z 90% lokální produkty. 


 Spar, nekecám.


Po Sparu následuje kafíčko v jedné z asi deseti kaváren. A pak Chatsworth Fruit and Veg:

Další na řadě je Clapton Pond a supermarket s coffee stand a lavičkama venku. Přesně takhle by supermarkety měly vypadat.


No a samozřejmě Clapton Craft. S Joem si oba ujíždíme na IPA, Indian Pale Ale. CC je vždycky tak na půl hodiny.


So East (London), right? Ale i přesto jsem já pořád já, a nevím, jestli je to v tomhle případě dobře. Chicken wings jsou moje nemesis, už roky (ODKAZ ZDE). A tenhle shop na Morning Lane je absolutně nejlepší. Znovu si to shrňme. Čtyři chicken wings za libru. Na chicken wings je absolutně všechno špatně. Nemůžu ani myslet etický původ masa. Pak to, v čem jsou obalené. A osmažené. No a samozřejmě uplatňuju gulášový poměr, kolik chicken wings, tolik mayo. 

Třeba tohle přiznání po letech a následné pranýřování tu mojí obsesi zastaví. Kéž by. 

 Turn left, kdybyste to nevěděli.

Nejoblíbenější fotka z celýho postu.

No, tak takhle bych asi shrunula uplynulý půlrok. 

Trochu nuda, ale pořádek musí být.

See you soon

xxx


HOŘÍ, MÁ JANIČKO

$
0
0
Když mě před Vánoci zval můj dobrý kamarád na myslivecký bál a já řekla, že přijedu, ani já a ani on jsme tomu nevěřili. Ale stalo se a vzala jsem s sebou Janu. Místo činu byl bývalý zájezdní hostinec u trati v jihočeské vesničce plný myslivců v kamizolkách zelených, kostkovaných košilích, kožených vestičkách a okolo krků měli medailonky z paroží ve tvarů jelenů a daňků. Jo, i já holka z Prahy vím, že je v tom rozdíl! Ale nakonec mě kluci myslivecký stejně nachytali, což jim udělalo neskutečnou radost. Nikdy mě nepřestane fascinovat ta euforie, který někteří chlapi propadnou, když můžou holku/ženu poučit. Ted už vím, že rohy má ten kanec navrtaný. 
u masíčka
No, to jsem ale hodně přeskočila... přijely jsme, daly se v chalupě do tý největší parády, šatičky, podpatky, oholený nohy, rtěnky a já si dokonce i nalakovala nehty. To už něco znamená. A vpluly jsme do sálu za typického otočení všech přítomných hlav. Přespolní holky. A že to byl sál! Stažená žirafa na stropě, nejkrásnější stůl s tombolou, v sedm večer už měl každý v ruce panáka zelený a kapela hrála z Já, písničky. Prostě sen, BIZÁR SEN !





s klukama
Jana si hodně slibovala od tomboly, já zase měla velká očekávání z kapely. První byla bohužel zklamaná, protože tombola byla sice narvaná k prasknutí, ale máme štěstí v lásce (heh, dobrý že to víme) a nasraně jsme sledovaly, jak si to myslivci navzájem rozdávají kamarádům a známým a my cizačky od kluků dostáváme jen panáky becherovky, abychom se uvolnily a nevadily nám ty rukce okolo pasu. Nakonec můj kamarád Štěpán, který měl už nejen dančí, ale už i kančí kýtu na stole, vyhrál ještě kančí hlavu. A kdo by to chtěl? Kdo jiný, než Jana by to chtěl... Ve tři ráno mě pak překecala, že je přeci super nápad to vzít místo kachny, kterou mi nabízel myslivec Pavel. Ve tři ráno to znělo jako super nápad...uvařit si ovar z kančí hlavy... 
tak tohle nejsou VÝVAŘOVNY štastný čísla
stůl vyhrává hlavu

Jana...



Podle počtu fotek se zvířecíma mrtvolama může někdo namítat, že je s náma něco špatně...nemůžu na to bohužel nic říct. Něco na tom asi bude. Nedělá nám to zábrany, nepřijde nám to nechutný, neštítíme se a ani nás to nepohoršuje. Jsme holky na statek. Až na to, že já bych nedala tu práci a Jana by nepřežila bez Prahy. Sad story.
kýtička


hlavička
mysliveček

No a pozdější fotky už se nesluší zveřejnovat. Pily jsme jak na mysliveckým bále. Tančily jsme jak na mysliveckým bále. Hráli Kabáty i Káju Gotta, Matušku i Mumuland. Zpívala jsem Life is life a Jana párkrát zakřičela "Hej, lidi". Toho není nikdy dost. 
Já se ráno v pět šourala zpátky na chalupu po štěrkový silnici, což bylo v mých lodičkách docela výkon a potkala paní, co šla s konvicema dojit. Střet kultur. To ted docela letí přeci. 
Druhý den jsme řešily, co s hlavou, jak ji stáhnout a tak a zašly jsme k sousedům pro radu. Měli tam kančí lady Terezu. Krasavice.

Tak vidíte, že máme fotky i s živýma zvířatama:

Tereza. 

malebnost sama

kozičky

kozačky

Chtěla bych moc moc poděkovat Petrovi, Štěpánovi a Denise, že nás pozvali a že nás Vývařovna holky ochránili a královsky se o nás postarali. Přijímáme další pozvánky! 





U HOUMRA

$
0
0
Houmr je vinohradská legenda. Od chvíle kdy vstoupil do našich domácností jakožto řádně mastná kuchyně Jirky "Pomíka" Pomeje v rámci VIP Prostřena je to samozřejmě i legenda celostátní. Nebo možná není, ale to je celkem jedno.
Fakt je ten, že kolem chodím každý den. Každý den povytáhnu ironicky levý koutek do úšklebku a pravé obočí ještě ironičtěji do pochybovačnýho obloučku. Nikdy mě nedostaneš, prosmažená knajpo.
Večer co večer jsem těch pár metrů cestou z práce do bytu svýho tehdejšího kluka skláněla hlavu a nakukovala do dvou okýnek na úrovni chodníku. Výjevy to byly víceméně podobný- několik stolů sražených k sobě (tuhle dispozici jsem nikdy nepochopila), kolem semknutí stolovníci (znají se aspoň navzájem?) a celý výjev korunovaly obrovský talíře plný hranolek a velkých smažených věcí. Někdy jsem v poklusu stihla zaznamenat i rozpitý půllitry s pivem. Z letargie mě dokázalo vytrhnout jen to, když tam jednou takhle stolovala country kapela. To jsem se na celých pět minut zastavila, sledovala kluky (věkový průměr 50 PLUS) jak se ládujou a do toho od podlahy hrajou a zpívaj...skoro mě to dojalo.
V tý době se v Houmrovi ještě i vesele kouřilo. Pročouzený a prosmažený zdi s veselýma malůvkama v kombinaci s laciným pivem a majitelem v natuněným autě mi přišli jako dokonalá lokace pro béčkovej americkej film o stag-party (ve skutečnosti to skončí masakrem, samozřejmě) ve "Východní Evropě". Jen obsluhu nahoře bez by musela produkce nacastovat jinde.
#gastrolympiada #smaženiny

Zkrátím to. Po snad více než 4 letech na Vinohradech jsem se odvážila povečeřet v mecce smažení (kdo si myslel, že to je LeClan, tak není). Nápad to byl kamarádky Báry, která mě chtěla potěšit bizarním gastro zážitkem a sebe jistě ještě víc.
Začalo to klasiky: bylo plno. Servírka se špičatými nehtíky s manikurou ve vkusné barevné kombinaci (ornamenty černá, červená, bílá) nás ale nechtěla odbýt  a nabídla nám stůl s jednou lavičkou u zdi a druhou naštorc do místnosti v úhlu takovém, že po zastrčení našich (velmi pěkných, laskavě) zadků na místa jsme jen s velkou námahou (a odsunutím stolu i lavice) mohly vyjít nebo se víceméně pohnout. A bylo to- myslím, že sedět jinak, tak mi snad ani tolik nechutná (sama teď přemýšlím jestli ta poslední věta má stopy ironie, tuším, že ano).
Nabídka nás - jak říkají bratia- doslova ohúrila. Tatarák jsme v první lucidní chvilce toho večera radši vynechaly a vrhly jsme se rovnou vstříc smažení: Bára klasicky smažák, já odvážně najela na místní olympijskou disciplínu: čtyřboj. Dodnes nevím jestli se cítit jako vítěz nebo jako paralympionik v královské disciplíně "slalomu mezi žaludečními vředy". I tady si lehce nevím rady s ironií.
Navíc jsme si objednaly hranolky (najelo nám klasické "za tu cenu") a tatarku (já asi rozum jen tak nedostanu).
Když nám černovlasá špiconehtá servírka donesla naše jídlo málem jsem omdlela (můj pohled přes okno asi opticky zkresloval nebo co). Bára měla na talíři velikosti zhruba A3 4 triangly smažáku a já dvě sloní ucha, triangl sýru a ještě vrcholný um smaženého bizoše z kategorie "česká pohoda chatička, telka a tepláky"- smažený žampion plnený nivou (údiv není na místě, řekla bych).
K tomu létající talíř hranolek a žejdlík tatarky. Opotila jsem se, ale maskovala to smíchem. Připadala jsem si jako když nejslabší dostane triangl. Nebo rovnou 4. A záchvat smíchu navrch.
Ta kulička je žampion v krustě s nivou uvnitř.


Bylo to...smažený, královsky fritézově. Žampion jsem dala celý (nesuďte mě, taky to moc nechápu), smažák skoro a řízků přes polovinu. Hranolky z půlky zůstaly (jsme vostudy). Taky se mi moc líbí Bářin styl "svlíkání" smažáku (abych jí nekřivdila tak si vždycky sundala jen vrchní smaženou část a spodní snědla). Chytrý horákyně v Houmrovi se v životě prostě neztratí.
Houmra doporučuju: na kocovinu, na depresi ve který si nechcete ani vařit a čína a vietnam i pizza už jsou no-go a samozřejmě jako zážitkovou gastronomii. Bát se nemusíte. Jako dezert bych poradila jednu becherovku nebo jinou bylinno na trávení. Půjde to ztuha. Vyzkoušely za vás Bára a Jana.


P.S. Ráda bych ještě zmínila osazenstvo společenstva smaženého jídla naproti nám neboli sraz ajťáků, hráčů her, příznivců fantasy, sci-fi a podobných něžných stvoření (tohle je světe div se bez ironie), kteří měli zrovna asi něco jako "páteční neformální gathering", povídali si nad smaženinami o Pánu prstenů a počtu routerů u nich doma. Jako mýtická zvířata se nad horou jejich smažáků tyčili dva plyšoví jednorožci (růžovej a modrej) a jeden z kluků je dokonce kreslil. Nechtěly jsme kluky vyplašit, tak jsme se s nima nevyfotily - pokud nás čtete, tak moc zdravíme, bez naší pověstný ironie jste byli super společnost, teda spíš společenství.
P.P.S. Jak vidíte na Vinohradech smažení letí. A veselé video závěrem. Nemusí totiž smažit, stačí když kape.

SRDCOVKY 2014/2015

$
0
0
Srdcovky, který zůstaly i v roce 2015 a provázely mě koncem roku 2014. Třeba se tady taky najdete.
Vánoce jsem trávila v kuchyni a když ne tam, tak jsem jistojistě seděla na barrandovským sofá a pila sekt. Což je ostatně nejhezčí část vánočních svátků. Dobrá rada nad zlato: fialový brambory se u starší genrace nemusí setkat s takovým nadšením. Ani když jsou v akci.
Marks and Spencer ke konci roku připravil naprostou alko-madness: slevy při koupi tří lahví alkoholu. Doplnění zásob růžovýho ginu nemělo nikdy před tím tu správnou příchuť "akce". Sleva je sleva a málokdy jí chceme zadarmo. Tohle je každopádně láska na celý život. A měli byste si jí pamatovat i z našeho starýho pfka.

Jaký bylo vaše motto 2014?
A jaký občerstvení jste měli na silvestra? Já jsem po dlouhý době vyjela na venkov, jedla pařížskej salát a nachos se salsou k snídani, k večeři salát (čti gin-tonik s okurkou), dala si ledovou sprchu po ránu a vyhrála silvestrovskou edici Monopoly. Jednou si vás koupím všechny, hej lidi.
V roce 2015 budu stejně jako v roce 2014 víc smažit. Až do bezvědomí. 
A ve svých osmadvaceti už nebudu kupovat víno pod stovku (akce a naše vinotéka se nepočítají).
Nicméně tomuhle báječnýmu mottu z Tesca zůstávám (zatím) stále věrná:

JEN TADY USPOKOJÍTE SVŮJ FRITOVACÍ FETIŠ: PIKANT GRIL PALMOVKA

$
0
0
Jednou z obědových možností poblíž televize, kde pracuju, je Pikant gril. Pojďme tedy společně proniknout do útrob této perverzní perly Palmovky, známé rovněž jako Kuřátkárna nebo Pipi gril.


 1# Že se jedná o podnik přímo myšelínské úrovně svědčí hojný počet hostů. Potkává se tu řada palmovských kultur, subkultur i nekultur různých tvarů (výjimkou nejsou ty korpulentní..) a barev. Většina položek na menu začíná přídavným jménem smažený.

 2# »Šťastná Aorta« menu: Smažený květák s kaší patří v Pikantu mezi poctivé stálice. Kaše je domácí, nepytlíková a tak hustá, že v ní stojí vidlička. Možná by stály i vidle, ale ty v redakci nemáme (Receptář se dělá v externí produkci..), takže jsem to nezkoušela. Květák 30,-, kaše 25,-.

V Pipi grilu se řídí zlatým pravidlem v omastku vše musí plovati jak to bylo při povodních v Karlíně léta páně 2002 možno viděti. 

Kolu Zero jsem si objednala, protože nesmírně dbám na štíhlou linii. Neasi.

 
3# V Pikantu nicméně myslí i na zapřisáhlé popírače kultu smaženosti. Moje oblíbená volba je rizoto ala školní jídelna (55,-, za příplatek 10 Kč posypou Gran Moravia), docela ujde třeba i kaťák nebo čili kon karne (79,-).

Pomyslným kaviárem mezi nesmaženými pokrmy v pikantu jsou bezesporu kuřecí jatýrka s rýží (59,-).


4# Ani movité televizní hvězdy, které si jinak libují v přepychu, nedovedou odolat vůni segedýnu z Pikantu. Sice se špatně odstraňuje z Rolexek, ale některé vášně zkrátka vyžadují nejvyšší oběti.



5# Pokud se chcete aspoň zdánlivě přiblížit zdravosti, je tady salátový bar. Můj tip je okurkový nebo těstovinový (oba 14,-/100g). Bohužel bývají jako všechno dobré v životě dost rychle pryč...


6# Šumivé produkty vybraných odrůd zajišťuje v Pikantu sodovkárna Kalabria. Já jsem si na Rockolu ani Uni Oranž nikdy netroufla, ale vy se o to jistě můžete sebevědomě pokusit.


7# Pikant milují Palmované napříč generacemi i pro jeho útulný posez. Starší generace mohou konzumaci vydatné krmě tak např. příhodně spojit s testem hybnosti nově pořízené endoprotézy.
 
 8# Podnik je plně klimatizován a rozhodně vás tu nečeká žádný zásadní tepelný diskomfort - když pomineme návaly horka po přežrání se anébo situaci kdy je zrovna leden, mínus dvacet a fronta sahá až na ulici.


9# Díky pečlivé práci týmu nástěnkářů se v průběhu čekání na tukovou šlehu můžete plně informovat o rozkvětu podnikání v blízkém okolí či se rovnou objednat např. na pedikúru či přihlásit ratolest na kroužek.

10# Index žaludečních vředů: 3/5

P.S. Své zážitky s tímto prvotřídním podnikem neváhejte sdílet v komentářích!

VRŠOVICKÝ DRAHOKAM A UZENINY S PULTEM

$
0
0
Ten den mě přepadla zase dobrodružná nálada. Bývají to ty dny, kdy mě vyloženě těší být sama a tu hodinouvou polední pauzu trávit objevováním míst, který třeba znám jen skrz tramvajový okýnko. Jen já, Vršovice a můj apetit. Protože jak to tak bývá- servírky ve čtyřkách i paní v bufetech obvykle nebývají z nejsdílnějších a co teprve přednasraný paní z pultovýho úseku uzenin půl hodiny před zavíračkou...Můj původní plán byla závodka Kohinorky, jenže ta zavírá v 1 (nicméně je to místo které mě láká už delší dobu). Záložní varianta byl Drahokam z druhé strany továrního komplexu který mám v hledáčku už dlouho, protože tohle jsou přesně ty místa, kvůli kterým se v tramvaji otáčím a koukám za nima dokud dvaadvacítka nezatočí nahoru směrem k Vršovickýmu náměstí.
Jistě je jeho jméno poněkud honosný, ale fandím ambicím. A samozřejmě (ano, pojďme objevovat teplou vodu, jak se říká v Itálii) jméno je pochopitelné vzhledem k lokalitě (Koh-I-Noorka, ok?). Mimochodem, pár metrů podél kohinorky směrem k Čechovu náměstí je i vinný šenk stejného jména, vypadá jako solidní čtyřka a romanticky si představuju, že ho vede manžel paní z občerstvení. A je to jedno z mála míst, který ve mě budí respekt, zkusím asi jedině s doprovodem. A tematické písničkové intermezzo než si dáme smažák:



Ne, bohužel v Drahokamu nehrálo rádio, ale kdyby jo, Diamanty by určitě zazněly. Paní měla v zázemí puštěnou televizi a měla rozkoukaný seriál (žel bohu netuším jaký) a jako první mě upozornila, že jí ještě zbyla čtvrtka grilovanýho kuřete. Poptala jsem se na smažák, protože ten den jsem toužila jen a jen po něm. Netvářila se nadšeně a rovnou mě upozornila, že to potrvá tak 10-15 minut (ten olej se samozřejmě sám nerozpálí, že) a že tedy jako můžu počkat, vona tam je až do sedmi, ale jestli jako spěchám tak nedoporučuje. Zatla jsem se- nespěchám. Pokrčila rameny a dala se do toho za podkresu seriálu, reklam a brblající samomluvy. Já jsem zatím vyzkoušela hygienický koutek a rozbila jsem svoje polední tábořiště na pultíku s obligátním devadesátkovým nalepovacím mramorem a horskou chatu evokujícím dřevěným obkladem.
Hygiena byla- ač je to k nevíře.
Algida, dřevo, mramorové deko a dlaždičky- to je bufetový eklektismus.
Celý tohle místo ve mně evokovalo zašlou slávu devadesátkovýho hitu "grilovaných kuřat". Pamatujete? Evergreen, neznám snad nikoho kdo by v dětství nebo pubertě nezažil onen bezvadnej víkendovej pocit, když rodiče domů koupili od stánku grilovaný kuře. Bylo to "něco". Myslím, že grilovaný kuře pomalu a jistě ustoupilo kebabům a gyrosům, pizzám a posledních pár let vietnamským restauracím. Podle mě je to velká škoda a jeho čas ještě přijde, tedy měl by.

V Drahokamu nemaj hranolky. Smutný zjištění toho dne. Stejně jako pohled do chladící vitrínky. I cynik by zaplakal. Odvážně jsem si teda dala zbytek bramborovýho salátu z plastový krabičky, nevypadal nejčersvěji, ale samotnou mě překvapilo, že byl domácí a dost dobrej!
Paní neodbyla ani servis- plastový příbor mi pečlivě zarolovala do ubrousku a můj oběd se podával na papírovým tácku (rozhodně preferuju před plastovým talířkem). A ačkoli to podle fotky tak nevypadá tak smažák byl o třídu lepší než z Houmra (pohybujeme se v klategorii polotovarů) a pokud jste dostatečně rychlí je iluze čerstvosti téměř dokonalá. I se salátem za 46 kč.
Ještě jedno nostalgický ohlédnutí než se mnou nastoupíte zpátky do tramvaje číslo 22...
Tak nějak jsem pořád nebyla spoko a cestou z Čechova na Vršovický náměstí mě zaujalo dokonce několik řeznictví a uzenářství s pultovým prodejem. Říkala jsem si, že teplá polívka by mi na ten smažák prostě udělala dobře. Třeba gulášová. Nebo klasická držǩovka. Nebo fazolová. Ano, fazolová s uzeninou- mávala na mě z tabule jednoho z řeznictví. Vyskočila jsem z tramvaje a vtrhla jsem dovnitř. Jedna paní právě utírala odkládací vozík a druhá vymývala u pultu gastrošku. Na tabuli denní nabídky stálo velkým písmem "rajská". A bylo jasno.

"Prosím jednu rajskou s...tak jen jedním knedlíkem...já se omlouvám, víte, já už jsem vlastně po obědě, ale když jsem viděla rajskou tak jsem neodolala.."
 Více falešnýho mramoru a kachliček, prosím!
Dochucovací zátiší.
Nasraně povytáhla obočí a zakroutila hlavou- nevím jestli víc v reakci na jeden knedlík nebo můj náhlý nával sdílnosti a vysvětlování...až teď jsem si všimla, že zavíračka je ve tři, bylo skoro 14.40- ach tak...nechala jsem si nandat královskou porci rajský s JEDNÍM knedlíkem a poslušně jsem se stáhla k pultíku. Jaké překvapení- opět nalepovací mramor.
Rajská byla skvělá- sladší a řidší, ale s jasnou chutí a mikrokousky mrkve, byla skvělá. Maso horší, tipuju kližku a vůbec horší a prorostleší kousky hovězího, ale já šla najisto- na omáčku. Knedlík za 3 a celkově tedy za krásných 57 kč. Když jsem paní podávala tři dvacetikoruny a říkala "děkuju", protože jsem chtěla ocenit, že vzhledem k pozdní době (zavíráme ve tři je jakoby ve dvě, rozumíte) nebyla až tak protivná (jen jaksi standartně), ale sveřepě mi ty tři koruny hezky po koruně vrátila. Hrdost je evidentně hrdost. Tak já se zase stavím na rajskou. A slibuju, že to stihnu dřív.
P.S. Nebylo mi špatně, ač se to nezdá ani jedno jídlo mě nepoložilo. Někdy je prostě dobrý nemít předsudky.

PRÍMA BISTRO V LONDÝNSKÝ

$
0
0
Londýnskou mám prošlapanou docela dobře a o místním pultu s chlebíčkama vím dlouho, nikdy jsem si ale nevšimla, že vedle mají bistro. Ten den jsem klasicky o polední pauze spěchala z bodu a do bodu b, když mě trklo. To bistro. Trkla mě denní nabídka o cca. šesti jídlech (průměrná cena 80-90kč), který kralovalo kančí- docela lákadlo.
Do bistra se projde vstupní chodbou a vpravo za dveřma vás vítá maličká jídelna s pár stoly zhruba pro šest-sedm strávníků, celkově dost komunitní atmosfera firemní kantýny lehce prošlý současnosti.
Jídelna je to striktně samoobslužná a výdejní pult je překvapivě malý, ostatně vzhledem k velikosti celýho místa nic překvapivýho. Ceny v průměru o 15-20 kč vyšší než v post-soc lidovkách a bufetech.
Já se nakonec nenechla utáhnout na kančí, ale šla jsem do testovací klasiky: šunkofleků.



Na denní nabídce byly psaný- jak jinak- s okurkou, kterou mi paní zapomněla nandat, což jsem jí samozřejmě připomněla (umíte si snad představit fleky bez nakládačky?) a na oplátku s omluvou dostala rovnou 3. No proto.
V kantýně seděly dvě korporátní blondýny, který měly tichou domácnost (teda tichej kancl) a než jsem stačila sníst první okurčičku ještě si stihly vyměnit pár chladných poznámek a pohledů a odkráčely vstříc papírování.
Hodně překvapivý zjištění bylo, že NEMAJÍ KEČUP. Fleky be kečupu jsou o trošku míň fleky a moje poptávka se tentokrát nesešla s nabídkou, naopak mě zděšený kuchař a paní od pultu v šoku ujistili, že u nich kečup rozhodně není. Tatarka prý ano. No to je mi k těm flekům teda platný, myselala jsem si a nechápala jsem proč mají tatarku ke smažáku (taky v denní nabídce) a ne KEČUP. KEČUP. KEČUP.
Kečupovou krizi improvizovaně vyřešil dřevěný stojánek s dochucovadly kde jsem našla lacinou chilli omáčku (taková ta z marketu za dvanáct korun), která mi kečup chvilku (ne)úspěšně suplovala. No nevím. Jestli mě v tu chvíli něco uklidňovalo, pak jedině svíčka na stole. Ano, romantika v bufáči, Iva Huttnerová by byla dojatá, protože tady se evidentně o takovýto domácí štěstí posnažili.
Další domácí štěstí byl místní dekor (včetně zarámovaných retro reklam na potraviny).
A fleky byly moc dobrý, kvalita uzenýho byla skvělá, žádný zbytkáče. Tohle bistro je po druhý odpoledne (mají do 3) oáza nečekanýho klidu kde si postolujete na vysoké kantýnové úrovni. I se svíčkou. Prostě nečekaná lidovka s tváří pětačtyřicátnice, která by ráda šla s dobou.


LIDOVÁ JÍDELNA PALMOVKA ANEB KAM ZMIZEL AUTOMAT SVĚT

$
0
0
Karol a Pakočka, setkání v bufáči
Palmovka, Libeň. Místo, který má s Automatem Svět nespornou tradici lidových bufetů, jídelen, čtyřek a heren. Libeň je alfa a omega toho co je pro mně bufet a to co mně na těhle místech přitahuje a uklidňuje. Stejně jako jsou nákupní centra nemístem jsou svým svérázným (a českým, možná slovenským?) způsobem nemístem i bufety a jídelny. Místa, kde se zastavil čas- nebo tam prostě funguje jinak. U pultu s hotovkou, zamračenou paní a lidma, kterých byste si v tramvaji sotva všimli, prostě čas plyne jinak a okolnosti jsou podle slova samýho někde okolo. Důležitý je příbor, oči a teď a tady. Nastražte uši. A jezte.
Foto Jiří Peňás/LN, still z "Automatu Svět", Věra Chytilová


To úterý byl náš automat Svět Lidová jídelna na Palmovce, bráně do Vysočan, srdce Libně, bývalý dělnický čtvrti (paralela s Vršovicema a čtyřkovým Květnem nebude čistě náhodná). I tady, ač v družným hovoru s Karol jsem cítila příběhy zarytý ve vydrhnutých kachličkách, který do půlky zdi zákonitě lemujou snad každou správnou jídelnu, teda automat.
Lidovka je otevřená celý den a návštěvníci jsou vyloženě místní kolorit- od mladých studentů v outdooru, přes neurčitý strávníky středního věku až po babičky, dědy a třeba policajty. Palmovka v nejlepším.
Umím si představit, že i tady v otevřených dveří do zázemí, kde kolegyně zrovna dopékala maso na další várku svíčkový, se klidně mohla netečně houpat oběšená holka a paní u pultu, který by mohlo být stejně tak devětatřicet jako devětapadesát, by jí odřízla ze špagátu nožem, kterým by mi pak tu svíčkovou nakrájela. Automat svět roku 2015.
Nabídka baru taky nezapře Palmovku: vodka, rum, fernety, griotka. Na čepu plzeň, kterou tady mají dokonce oceněnou- chápu, jen za těch dvacet minut jí obratně natočily několik žejdlíků.
Still z "Automatu Svět", Věra Chytilová, 1965

Jen abyste chápali- tohle není nostalgie, tohle je moje komfortní zóna, tady ráda poslouchám cinkání příborů a pokřikování lidí, představuju si kam jdou a co mají v igelitkách. A navíc svíčkovou za sedmdesát pět si prostě ráda dám. Byla hodně smetanová, spíš sladká a vůbec nebyla řídká. Maso bylo jak už to v bufetu bývá, tužší. Příště se na "skus" spíš potám nějaký spolustrávnice babičky, protože já jsem na tom zatím se zubama dobře. Uvidíme jaký překvápka mě čekaj po třicítce. Teď si vydloubám masový vlákno ze zubů a jdu to zaklepat. Na dlaždičkovej pultík.






Still z "Automatu Svět", Perličky na dně, 1965
Co je s Automatem Svět dneska? Ještě v roce 2010 (podle dohledanýho článku z Lidovek od Peňáse) úspěšně chátral. Když jsem kolem jela zhruba před rokem a půl na kole nevypadalo to jinak. Celá budova bývalýho kina Dukla na libeňský křižovatce Zenklovy ulice, kde dřív kromě automatu bylo i zmíněný kino, ale i kavárna a restaurace, se pomalu propadá sama do sebe...

Kdo ví jak jednou dopadne moje svatba, ale načepovat si vodu do lodičky by rozhodně mělo patřit k dobrým standardům...
Ještě jeden pohled na hutnou svíčkovou- a co víc, ty knedlíky bych si troufla nazvat domácí. Dokonce jsem, hamba, jeden nechala.
Tahle lidovka naproti zastáce tramvaje Palmovka směrem Kobylisy má denně v nabídce aspoň osm jídel, včetně klasickýho ovaru, ptáčka nebo svíčkový.
Ovary, hlava, koleno, griotka. Vynořila se mi vzpomínka na svačiny se strejdou Standou v Semilech, pravý dělnický, kdy jsem jako malá holka byla schopná na posezení sežrat guláš se spoustou cibule. V deset dopoledne. Asi proto mě tak uklidňujou páni v montérkách a legračních rybářských kloboučcích vedle mě se sekanou.Taky jsem jednou vyhrála v semilským pajzlu v automatech (bylo mi asi osm a roztočila jsem to v cukrárně). Ale to už je jinej automat Svět.

Mimochodem, když jsem odcházela, otočila jsem se a pochválila paní svíčkovou, skoro plaše se usmála. Tohle by se mělo stávat častěji.
Tematický výjev zabijačky, další perlička na dně.
 Svět v roce 2010...
fotka Jiřího Peňáse z Lidových novin, 2010
P.S. Zdají se vám fotky kvalitnější? Bingo, fotila totiž Karol na iPhone, tak nebojte, příště zas rozmazaný a nekvalitní, jak už je mým dobrým zvykem.

MasterChef CHALLENGE - VEJCE BENEDIKT

$
0
0
Moje rána v pracovním týdnu se dají shrnout jako hodina internet, snídaně u internetu, půl hodiny převlékání a spěch na tramvaj se snahou si vymyslet přesvědčivou výmluvu proč jdu pozdě do práce. Opulentní snídaně se do takového programu těžko vtěsnají, takže instantní pohanková nebo ovesná kaše je můj každodenní ranní chleba. Ve snaze ze sebe udělat v roce 2015 lepšího člověka jsem si řekla, že aspoň o víkendech vypadnu ze svojí rutiny kaše-bunbonambo-rajčata s balkánem a budu si vařit. Budu kreativní, odvážná a úžasná. A začnu snídaní. Jako fanda americký soutěže amatérských kuchařů Masterchef mám odkoukaný, že Vejce Benedikt je výzva, kterou si porota ráda vychutnává.



A tak jsem si řekla, že když to dokáže Krissi, ženská sympatická asi jako nasraná paní řeznice v Benešově na náměstí, dokážu to i já. Viz díl. A ani "This isn´t just any ord breakfast dish, this one is one of the most technically difficult, it´s a Masterchef classic" mě neodradilo. 


Detailní záběry rozkrajování pošírovaného vejce se mi tak zaryly do paměti, že jako milovník chutí tekutého žloutku jsem se očekáváním dostávala do nepříčetného stavu. Jako sorry, ale ovládáte se při tomhle? Takový vaječný cumshot.



Mimo tohle se mi ale taky zaryla představa Gordona Ramsayho, jak rozkrajuje moje vejce ne v tomhle zenu
neni to fake?
ale spíš s karmou řidiče tramvaje, kterému auto s mimopražskou spz blokuje průjezd
asi tak
Když už Masterchef Challenge, tak podle Gordnova receptu.


Mám pro toho skotského klučinu prostě slabost. Dává mi takový ten pocit, že to díky jeho entuziasmu zvládnu stejně dobře i bez lajny kokainu. Jeho "beautiful" při finálním platingu je prostě tak krásně prožitý, že jsem se vyhecovala k vyšlehání své první domácí holandské omáčky. Stejně měli zrovna v Bille vyprodaný tenhle určitě úžasný skvost všech usnadňovačů už tak dost krutého života.
mhmmmm
Připravila jsem se na to podle pana Cuketky a asi jsem ještě křehčí nátury, protože mi nezbývala žádná nebolavá ruka na došlehání, šlehat pět minut v kuse není med, spíš dost velký boj. Gordon by nás oba seřval ve stylu amerického cvičného tábora SEAL, až bychom se s Cuketkou ušlehali k smrti. Pro navození správně dramatické nálady nám pomůže gif z Aljazeery:

Péct domácí pečivo, natož britský muffin, po ránu (no vlastně v kteroukoli denní dobu) nepřipadalo v úvahu, pečivo od Antonína z Vinohrad bylo víc než fajn. Ke všemu krkovice, obojí připravené na talíři přesně podle Gordnových rad. No a zbývalo jen to pošírovaný vejce. No a...

...fuck you. U prvních dvou jsem si zahrála jen roli bezbranného svědka potopení na dno navzdory víru. Nic se nestalo. Skončily v záchodu. Následovalo horečný sledování nejen receptu, ale dalších deset tutoriálů na youtube, až jsem se odvážila risknout další vejce. A představa, že bych si s ním ještě pohrávala a laškovala ve vodě byla v mým stavu stejně pravděpodobná jako snaha dostat syčícího kocoura zpod gauče. 

Nechala jsem ho ve víru max minutu, protože jsem se bála Gordnova hněvu z převařeného žloutku. Sušení na ubrousku bylo moc risky, zdálo se mi, že žloutek drží jen silou mé vynervované vůle. Každopádně výsledek vypadal takhle: 

můj výtvor
Vydržela jsem nad tím vzdychat jen pár sekund, v téhle fázi jsem už měla takový hlad, že bych se pustila do jídla i Gordnovi navzdory. Za všechnu tu práci to stojí, protože jsem za svůj život nikdy nejedla lepší snídani. Vejce je prostě základ. Chuť tekutého žloutku umocněná chutí vyšlehaných vajec s máslem, do toho šunka a opečená houska s nasáklou chutí olivového oleje a vypečené krkovice... OMG, 
dobrou chuť

ČESKÝ ROZHLAD: U OBŠOURNÍKA

$
0
0
Jídelně Českýho rozhlasu nikdo neřekne jinak než "U obšourníka". Když jsem Šimonovi, moderátorovi rádia Wave, psala potěšenou zprávu "no hádej kde nakonec obědvám, lol, jsem s Karolínou v Rozhlase", tak mi obratem přišlo jen "lol, u obšourníka". Nechápala jsem to, ale šedý (a asi trošku podivný a maličko mastný) eminenci veřejnoprávně rozhlasového stravování se prostě neřekne jinak.
V budově rozhlasu je pro jakéhokoli hosta nutnost mít svýho Vergilia. Tím mým se stala báječná Karolína z Waveu (jak jinak). A tak začalo naše putování labyrintem rozlehlý budovy při kterým jsme narazily nejen na spoustu legračních plakátů a bannerů, ale taky na další souputníky naší cesty rozhlasovými kruhy (miluju slovo rozhlas, evidentně).
řízečky a kaše, potěšil mě upgrade cherry rajčátek a poslední porce dýňovky za krásných 15 kč
Nechala jsem se zlákat bizarním valentýnským meníčkem, žel bohu jsem přišla až kolem druhý a musela jsem smutně konstatovat, že Honza Rosák mi snědl oběd. Je to tak. Můj Vergilius Karolína mi svěřil/a, že těsně před ní si dával jeden z posledních AMOROVÝCH ŠÍPŮ (aka kuřecích špízů) sám velký Honza. Dostal samozřejmě prominentní porci (taky bych mu dala, minimálně za neuvěřitelný hláškování v Riskuj!) a velkou dávku prý "pepřové omáčky"- vskutečnosti bílý...omáčky. Amorův šíp. Pro názorný gif klikněte na Danielin článek o vejcích benedikt. Nebo radši nikam neklikejte a zůstaňte se mnou a dáme si řízečky, jo?
Normy splněny: čistota, světlo, prostor a must have každý modení jídelny (asi trend 2015)- SVÍČKY
Ano, řízečky bylo to poslední co na mě zbylo. Byly lehce tužší, ale kaše byla moc dobrá (bez ironie) a rajčátka mě vyloženě nadchly, protože jak jednou projdete lidovkou na Palmovce, Těšnovem a HOTELEM KRÉTA pak se naučíte radovat z krásných malých (čerstvých) věcí. Parmezán jsem v těch tuhých řízečcích nenašla, ale vlastně ani nehledala. Občas je třeba se něčeho vzdát, abychom mohli ocenit....něco jinýho. Ty rajčátka, třeba. Sakra, ať se snažím jak chci, na Paula Coelha to teda nemá. Dýňovka byla moc příjemná a za 15 korun se rozhodně vyplatila. Opět oceňuju upgrade v podobě svíček na stolech- ale třeba to bylo zas jen tím valentýnem, co já vím.
grafický zpracování pro vás připravil windows clip art
Když už jsem měla skoro snědeno tak se do menzy přiřítil další Vergilius radia Wave, báječná Ivanka. Na ní zbyl žel bohu už jen salát (ten jsem ani nezmínila, jen naivní jídelnový amatér by si dal v menze salát). Na salát kašlu (kulantně řečeno) rozhodla nervozně- a moji drazí rozhlasoví Vergiliové přišly s plánem B- bufetem "malej obšourník". Což znamenalo cestu přes devatero chodeb a výtahů až...já vlastně sama nevím (ale ačkoli mi přišlo, že musíme jít už tak hodinu, prý to byla zkratka, dobrý vědět, díky). Najednou jsme byly v bufetu, který je vlastně pultík s vitrínou a kafemašinou na chodbě a sezení má u výtahů. Jo. I se svíčkou.
Velký obšourník a typicky designované odkládací okýnko, tzv.na klasiku
Vitrínka - housky, bakety a dortový makety (ne, byly pravý), Malej obšourník
S Ivanou máme společný jedno- milujem indiánky. Bohužel u Malýho obšourníka žádnej nečekal, takže jsme šly do kávičky a byly jsme rády, že jsme rády (ačkoli Ivana teda musela slušně fest umírat hlady). Mimochodem, probíhá tady nevystopovatelný gastro kontraband z jídelny do bufetu, takže i v pozdějších hodinách je pravděpodobnost, že v bufé na pultu najdete polystyrenový krabičky s pár porcema obědů. Lidi, ty si vždycky umí poradit (tady mi zase moc nevyšla tzv. werichovština, lepší to nebude). Samozřejmě, že jsem dostala spoustu veselých historek z natáčení o obšourníkovi, ale nechám to všechno na vaší fantazii. Tý se v kuchyni prý meze nekladou (no, ale někdy by teda radši měly). A děkuju holkám skvělejm z Waveu za exkurzi. Ráda přijdu zas, trochu vás hezky veřejnoprávně vyžrat.
Stolování u výtahů

BERLIN TAKEOVER

$
0
0


Zdravím z Berlína, kde odteď a snad už napořád bydlím. Je to tu uplně nejlepší. Je to tak moc dobrý, že ráno vstanu a musím se asi hodinu smát a tancovat radostí.

Možná až moc dobrý, jak zjišťuju po stáhnutí fotek ze svýho iPhonu (koupila jsem si ho v Londýně za svý vydělaný peníze, čumíte, co), abych se zpožděním - s ohledem na jízdí řád, který jsem sem v lednu slavnostně vyvěsila, proto, abych ho tradičně jako jediná nedodržela. Dürum a Astra, to je jediný, co na Vývařovnu patří, zbytek je takový berlínství, že se stydim, a za každou fotku se proplesknu.

Takže, zbytek jen pro silné povahy:




Tak jsem třeba byla na večeři v Cocolo Ramen, v Mitte, jo, ne v Kreuzbergu, a bylo to moc dobrý. Zajímavý poznatek (ne můj): Asahi se vyrábí v ČR, ale vozí se do Německa. Jediné Asahi, co můžete v Praze koupit, je to v obchodě Tomia Okamury, který ho vozí z Japonska. To dává smysl.


Nedělní oběd, burger z The Bird, z toho v Kreuzbergu, ne v Prenzu, ať nejste zmatený. Já teda nevim, no. Je moc hezký, že ho dělají z masa na steaky, so wow, ale za mě to stejně není ono. Burger je burger a má být kompaktní a tenhle pro mě není, už třeba tím, že rajče, okurka a salát je na straně (za tu cenu si to přeci nebudu dodělávat sama). Víc a víc nedám dopustit na The Tavern. Ale to je samozřejmě subjektivní. Lidi a burgery jsou různý. Burgery o trochu víc než lidi.


Tady je vietnamská bageta, co jsme si s kamarádkou Silke daly vyčerpaný po celodenních nákupech po tom, co jsme jí sháněly bikini na měsíční dovolenou v Thajsku. Koho to má zajímat, co? 


A tady je sushi, co jsme si daly k obědu před jejím odletem. Já prostě nevim, kdy přestat.


OK, našla jsem ještě obrázek pizzy, kterou normálně nejim, a proto jsem si jí dala (to taky dává smysl). Je to jenom pizza, ale zase v Prenzlauer Bergu.


Pak jsem teda ještě našla tuhle fotku, a radši ji sem dám sama, než aby to na mě vytáhl někdo jinej. Občas se tak moc vyčerpám přemýšlením o čase a prostoru, že pak si na talíř naaranžuju něco takovýho, a to mi přijde moc i na moje foodstylistický anti-schopnosti. 

Každý den si k snídani dělám ovesnou kaši, nebo teda carbs, jak by řekla Silke. V Londýně, v Hatchi, kde jsem na podzim pracovala, měla báječná Alex (co mi prodala svůj starý iPhone) báječný porridge pop-up 26 GRAINS. Do té doby jsem absolutně netušila, že ovesná kaše může být jednoduchá, bez mlíka, který nepiju a v tolika variacích.


Tahle konkrétně je vařená v mrkvovém džusu (poměr je stejný jako s vodou, 1:1), s jablky, skořicí a karamelovým sirupem.

Tak a tim bych to asi ukončila.







PŘEŘEPOVÁNO

$
0
0

Pan prezident mi na srazu s vítěznými vinaři popřál smrt. Držím půst, a tak je ze mě do Velikonoc abstinent a vegetarián. Oproti mým původním očekáváním je to druhé těžší, i když pro přežití ve dnešní době vyplněné takovými titulky je zapotřebí spíš alkohol. Každopádně si šahám na dno se svojí kreativitou. Řepa mi v tom holka hodně pomáhá. Je levná a červená, win win. Tady máte několik receptů:

1, Pomazánka podle Yotama Ottolengiho
K Vánocům jsem od Pakočky a svého nejlepšího kamaráda, Štěpána, dostala úžasnou kuchařku Jerusalem. Jsem z ní slabě řečeno nadšená. Hodně mě ovlivnila, co se týče kombinací ingrediencí, které by mě dřív nikdy nenapadly. Třeba do této pomazánky se přidává datlový sirup, což k už tak hodně sladké řepě nezní jako dobrý nápad, ale funguje to skvěle. Zatím jsem ji dělala dvakrát a všichni strávníci vykřikovali "skvělé""výtečné""přidat""nejlepší" a dokonce i "bravo".
párty tácek

Kromě řepy potřebujete česnek, jednu chilli papričku, řecký jogurt, datlový sirup (jde koupit skoro v každých "zdravých" potravinách, ale lze taky nahradit javorovým), olivový olej a za´atar (arabské koření). Umytou neoloupanou řepu dáme péct tak hodinu a půl do trouby, měkkou a vychladlou pak oloupeme a rozmixujeme se zbytkem ingrediencí. Sůl a pepř podle chuti, navrch je super přidat jarnícibulku, opražené lískové ořechy a kozí sýr.

2, Druhý tip je taková klasika, hrozně jednoduchá. Prostě pečená řepa. Oloupaná řepa se nakrájí na plátky, pokape olivovým olejem a okoření, 30 minut v troubě jí stačí. No ale aby to nebyla taková nuda, doporučuji zpestřit něčím debilním jako třeba :
Medvídek?
Pokud jste na to moc hrdí, stačí jen přikrájet trocha mrkve. O mé lásce k mrkvi jste už četli a nedocenili. Tak třeba tentokrát budete vstřícnější...
S tymiánem

S rukolou a balkánem

3, Rizoto s řepou
Tohle dělám ze všeho nejraději a zase tady dominuje kombinace s kozím sýrem, která je k řepě prostě nejvíc. Naučila jsem se to tak, že upečená řepa se rozmixuje a přidá ke skoro hotovému obyč rizotu uvařeném v zeleninovém vývaru s česnekem a jarní cibulkou. Víno v době půstu pochopitelně vynecháme. Vypadá to jako tatarák, ale nechutná to tak. Takže alespoň svoje oči na chvíli ošálíte. Existuje víc verzí, někdy se řepa vaří přímo s rýží, někdy se pomixuje jen část a zbytek se nakonec jen přikrájí. Tohle je ale nejjednodušší a já dávám za jedna! (a Šimon po ochutnání taky) 
detail
Jestli ještě nemáte řepy dost a chcete se pokochat fotkou vybuchujícího jídla, jen do toho. A jestli vás nápad řepovýho paňáčka na plechu pobavil, tak tohle je přesně pro vás.
<3
PS: Pokud budete chtít k červeným prstům sladit i vlasy, tady máte TIP od KAROL

ZLÍN ANEB PUTOVÁNÍ NA VALAŠSKO A ZPÁTKY

$
0
0
Cesta na sobotní košt do Podkopný Lhoty na zlínsku byla vážně takový malý tuzemský dobrodružství. Asi si říkáte proč je hned v úvodu fotka prostějovskýho nebe. Taky jsem koukala. Jako správná bookerka jsem si připravila a vytiskla hezky postaru itinerář cesty s přesnými přestupy, jenže mi nikdo neřekl, že v YOLOmouci ve stejný čas na Brno nejede jen jeden, ale hned dva vlaky (z kolejí hned vedle sebe). Bohužel každej jinou cestou (jak nám později názorně ukázala paní z prostějovských levných knih), takže když nám průvodčí oznámil, že nevystoupíme v Otrokovicích, ale v Prostějově, nezbylo nic jinýho než...vystoupit v Prostějově a jet zpátky do Olomouce. Yolo.
Prostějov má fantastickou nádražku. Dokonce dvojitou- výčep a velkou restauraci i s pulty na stojáka. Jak nám prozradila sdílná paní z místních Levných knih, v sobotu se prej vaří knedle a od nádraží do města se trousí místní a nosí si nádražní vyhlášený knedle domů na oběd. Kouzelný.
Vývařovna kulturní tip na příští víkend: vodka a lahůdkové sele!
Místo vlakem jsme nakonec do Zlína dorazili na Zlín-střed autobusem. To vůbec nevadilo, protože místní hlavní nádraží (hned u vlakového) se pyšní hned několika bufety s kouzlem minulosti, nonstopkou, která prý za první republiky byla vyhlášená restaurace i s tanečním parketem a AUTOMATEM NA PIZZU. Pokrok nezastavíš, v Japonsku by mohli závidět.
Čekání na naší hositelku jsme si krátili kde jinde než v kouzelný nádražce Zlín-střed. Nápis bufet bych chtěla mít nad postelí. U stolků a na výčepu seděli štamgasti a dělníci s velkým pivem a ještě větším panákem čiré lihoviny. Čirá nádražka. Bylo něco málo po jedenáctý.
V nádražce si nemůžete dát nic jinýho než pivo. Minimálně malý. Přece jen- ještě jsme ani neobědvali, ale objednat si nealko prostě nepatří k dekoru podobných míst. A já mám nějaký vychování. Sedli jsme si do kuřácký místnosti s velkou televizí, který šéfoval štamgast s ovladačem a velkým knírem. přepínal mezi hudebními kanály a spiklenecky na mne mrkal. Občas mi vysvětloval anglický názvy kapel. Pil samozřejmě velký pivo a ještě většího panáka a sedět tam jen o trošku dýl jsem si jistá, že bych jednoho povinně schytala i já. Zlínská nádražka dostává plný počet za atmosféru a výběrový štamgastvo.
nádražní romantika
Samozřejmě, že jsem se zamilovala do zlínskýho Prioru. Škoda, že bylo zavřeno. tak snad příště.
Hipstr tip z cest jsou limonády z nápojky NIKOL-OPAVA. Nikola chutná jako kofola a jejich srotiment limonád ve skle by nemusel zahambit nejeden hipstr bar nebo kavátnu. Oceňuju bizarnosti tipu kiwi, černý rybíz nebo klasiku nejklasičtějí- sodovou vodu. U stánku ve Zlíně za 20 korun a 3 záloha.

VRŠOVICE: JÍDELNA KOH-I-NOOR A GALERIE KIN JÍDELNA

$
0
0
...chodila jsem po jídelně mezi stoly jako v galerii a důkladně pozorovala každý milimetr. Kohinoráci a vršovičtí důchodci mě slušně zdravili a já je taky. Jediná připomínka toho, že čas plyne je snad ten měnící se obraz nad okýnkem. Posvátný ticho jídelny narušuje jen cinkání příborů a tiché hovory. Lidé jsou tu zdvořilí. Netváří se podezřívavě. Bytosti z různých světů se tu vznáší mezi knedlíky a slazeným čajem se vzájemným respektem. I paní kuchařka je milá. A oběd vám dá i bez objednání...
Výpečky, bramborovej knedlík a červený zelí. Klasickej vývar s rýží už jsme snědla, pardon, měla jsem hlad!

Jídelnu vršovické Kohinorky, továrny na patentky a další drobnou kovovou galanterii s tradicí od počátku dvacátýho století se znakem dívčí hlavičky s patentkou místo očička, jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Stará továrna, která stále funguje i bez zahraničního kapitálu, oprýskaná atmosféra dělnických Vršovic, kombinace zašlýho loga snad ještě z monarchie a komunistických přestaveb pro optimalizaci výroby, to všechno mě vždycky dokázalo rozechvět i jen při cestě tramvají kolem. Umírala jsem zvědavostí jak to je s jejich jídelnou.

Při namátkových rešerších jsem narazila na ještě úžasnější a bizarnější skutečnost- a to, že se v patře závodní jídelny nachází Galerie KIN Jídelna, která nad odkládacím okýnkem, které velkému jídelnímu sálu dominuje, pravidelně se současnými umělci instaluje site-specific umělecký díla odkazující jak k tématu a prostoru komunitní jídelny, tak k faktu, že zde do r. 2010 visel obraz "Pohled na tovární budovy", který byl ukraden. Byla to instantní láska k obsahu i formě.
Jana Vojnárová- Schovaný rám. Od 4.3. bude nahrazen novou dvouměsíční instalací.
Spojila jsem se s Atelierem KIN, abych vypátrala jak to je s jídelanou (to je překlep, ale moc se mi líbí, jídelana je jako továrna na jídelny) jako takovou. Prostě- holky, chci se přijít hlavně najíst, umčo stranou. Vstup z Kavkazský ulice pro veřejnost (tedy nejen pro zaměstanance továrny) je vždycky mezi 12.00-13.00, šla jsem teda na blind. Vstoupíte nenápadnýma dveřma s masivní mříží a protivným devadesátkovým kachlovým obložením a u vstupu na rozviklané židličce sedí starší paní. Moje prezence ji asi maličko překvapila a objasnila mi, že na oběd můžu, ale měla bych mít předem objednáno, takhle hrozí, že není navařeno dostatek porcí. Nenechala jsem se odradit a stoupala po schodišti lemovanýho vinětama lidových forku Ruda Pivrnec a kumpáni, podél květinových aranží v plastových květináčích až k další mříži kde mě v šeru vstupu do chodby naprosto vyrazila dech dlaždičková monumeltální variace na drobnou galanterii. Ahoj, Vetřelci a Volavky. Wow. Pak už jen vstoupit do sluneční září prozářené jídelny, tedy do předmístnosti s výdejním okýnkem. Dostanu oběd nebo ne?
Paní kuchařka, jediná bytost fortelnýho vzezření, prostě klasickýho rakousko-uherskýho typu kuchařky v lepších rodinách, přeživšího staletí až dodnes, byla jediná fyzická i duchovní prezence ve světě "za okýnkem". Vládkyně světa za překližkou a jediná vyšší moc rozhodující o mém dnešním obědě. Bůh mě vyslyšel. Jako novozákonní Bůh laskavý a odpuštějící přimhouřila oko nad tím, že jsem si předem neobjednala (na to "jak" jsem se samozřejmě zapomněla zeptat) a oznámila mi, že budu mít výpečky s bramborovým a červeným zelím (pro objednavší si strávníky byly ještě další 3 jídla). Aleluja. Kývla jsem.
Za 66 korun jsem na otlučenej hnědej zkosenej plastovej tác dostala oběd včetně polívky (slabší slanější vývar s rýží, velice senior friendly) a hliněný příbor. Pak už jsem jako ve snách a se slavnostním pocitem, jaký mívám tak maximálně v obrovských katedrálách, vešla do samotnýho prostoru jídelny.
Tahle jídelna, to je opravdová katedrála. Monumentální, prostorná, s dominující obrovskou palmou a zalitá spoustou světla z velikých oken. Z jedné strany můžete vidět zvrchu areál továrny jako na dlani, druhá strana skýtá Vršovice lehce do vrchu (Čechovo náměstí s dominantou kostela svatýho Václava). Jídelní ateliér.
Tlumený hovory dědečků a babiček nebo zdvořilí spolustolovníci z továrny. Když jsem dojedla, chvilku jsem se jídelnou jak přiopilá motala a každý kout jsem pozorovala jako umělecký díla v Louvru. Fotku svalovce. Fotku slečny. Zaprášený umělý kytky na římsách. Každej výklenek.
Ani trochu se mi nechtělo odejít. Ty stěny, častokrát flekatý a zašlý mě naprosto fascinovaly. Stejně jako várnice na čaj a hrníčky na tácku, jako na škole v přírodě (dneska by se řeklo, že v ceně oběda máte bezednej kelímek). Tuhle jídelnu můžu doporučit každýmu kdo jako já u oběda spíš rád medituje a je sám. Kdo má rád překvapení a českou menzovní klasiku na vysoký úrovni (maso křehký, knedlíky špičkový). Jen prosím, asi jako v kostele, respektujte určitou posvátnost tohoto místa, nehlučte a nebuďte protivní. Tohle místo si to zaslouží.

CO MILUJU V IKEA

$
0
0
Všichni milujeme Ikeu a kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. V Ikee mám jasně daný program: nejdřív se projdu všema těma pokojíkama, bytama, vyzkouším postele, zajdu si do bufáče a někde mezi poslední postelí a první masovou koulí úspěšně zahodím seznam NEZBYTNÝCH VĚCÍ (kterej sám o sobě už obsahuje asi padesátou deku a lacinej polštářek a popadesátý ztracenou vývrtku- taky se vám tak ztrácí vývrtky?), který nutně potřebuju a pro který tam jedu a vrhám se do kompulzivního brakování celýho suterénu až po ten divnej rožek se zbožím s vadou.
Nicméně exitují jisté produkty a jistý sortiment, který je prostě srdcovka. Neříkám, že si ho koupím pokaždý (taky jsem se během těch let co jezdím do Ikey naučila odolat těm mini plyšákům za 19 kč), to bych se utopila v barevným plastu a podle počtu otvíráků na konzervy a vývrtek by si hosti mohli myslet, že mám sklony k masovýmu vraždění maskovaný do švédskýho designu. Je tu nicméně sezam signifikatních produktů, které mě provázejí/provázeli mojí životní poutí. Tady jsou:
Panáky pro děti a jejich popisek. Nelze to nemilovat, nelze tím nevybavit domácí bar. Cítíte se při pití panáků tak nějak maličko nepatřičně, asi jako když jdete v botách z dětskýho oddělení tancovat do gaybaru.

Tohle je čistá roztomilost vhodná taky na panáky. Samozřejmě pro ty majetnější, za porculán je třeba si připlatit.
Sada KALAS je pro mě srdcová. Připomíná mi moje stěhování z Barrandova na Vinohrady a mojí kamarádku a nejlepší spolubydlící Veroniku. Měly jsme KALAS misky a příbory, samozřejmě na denní užití. Ukrojí to i řízek. Když se Veronika vdala a odstěhovala, Kalas zmizel. Ještě teď mě někdy překvapí, když po otevření příborníku nevidím ty barevný plastový hady (tuším, že maličko změnili design, původní Kalas příbory byly takové zvlněné). Myslím, že si je budu zase muset dokoupit. Mimochodem, ty příbory mají bezvadnou ergonomii a misky a talířky - jak píše sama Ikea- jsou ideální i na večírky. Za mě určitě, vždycky jsem měla pro plasty v kuchyni velkou slabost a vůbec nemyslím jen dětské nádobí.



V dětským oddělení vždycky objevím nějakou praktickou novinku- jako třeba protiskluzový talíře. Sice to vypadá jak sada pro vašeho domácího mazlíčka, ale vám to vadí? Takový nádobí na blbý dny, kdy vám padaj věci z ruky a rozbíjíte všechno co potkáte se hodí. 
 Můj must have na léto je tohle. Protože TOHLE.
Jeden z mála produktů z Ikea, který mě natolik zahambuje svojí jednoduchou geniálností, že si návod na použití musím před každým použitím pečlivě hledat na youtubu.
Nomen omen (a klasickej Ikea marketing, když nůžky, tak barevný a rovnou 3, příště si je rozhodně koupím, to se hodí...nebo ne?)
A o zábavná jména v Ikea nikdy nebylo nouze- tohle je top Vývařovna produkt od jejího vzniku. Kdo z nás nikdy nebydle na bytě s Flundrou, ať hodí kamenem. Nebo Pokalem.
Další z dlouhodobých Ikea love-stories je série POKAL a jejich ikonický Pokal 35 cl, který potkáte nejn v úplně každým bytě, ale i v každým druhořadým baru, hospodě, restauraci a tak dál. Tak kdo by nepokalil, že.
Jedna z nejhezčích kuchařek. Já jsem samozřejmě hrdou majitelkou, děkuju, Hannah.
A moje NEJVĚTŠÍ GASTRO PLEASURE. Ne, nejsou to masový koule. Je to Princeznin dort. Pamatujete si ho ještě v zeleným provedení? Miluju to.

Ach můj bože, mám pocit, že potřebuju akutně do Ikey. HNED.
(screenshoty z http://www.ikea.com/cz/cs/ )

JEDEN SVĚT: ŽIVOT JE RAUT!

$
0
0
Tak jsem odstartovala rautovou sezonu. Minulý týden jsem sice úspěšně doma prozevlila s pivem a seriálem Looking zahájení lidskoprávního festivalu Jeden Svět, nicméně zakončení jsem si ujet nenechala. Můj rautový timing většinou nezklame a dle našich výpočtů byla devátá hodina naprosto ideální čas (po ceremoniálu a filmu, žádný zdržování, my jsme dneska přišli na víno a večeři). Bohužel nás po vstupu do Mramorovýho sálu pražský Lucerny čekalo zhruba v kostce tohle (a mraky lidí):
Rautový fail: všechno zmizelo za 25 minut a na nás zbylo už jen pivo a víno a slané tyčinky
Rozhodli jsme se tedy večer začít (i ukončit) vínem, přehlédli jsme jak pivo, tak to bílý a zarputile se vrhli na "tohle víno červený z Lucerny, který je děsnej bolehlav" a rozhodně jsme se toho nebáli. Zásadní věc je přesná metodologie: střídačka u stolku s vínem, abyste tam nebyli podezřele často a nonšalantní popadnutí dvou kelímků je samozřejmost. Abyste měli ruce volné eventuálnímu jídlu (jsou chvíle kdy i salsa a paprikový chipsy zachrání váš večer) musíte mít propracovaný tzv. "pyramidový systém", kterým zároveň regulujete pitný režim (názorná ukázka níže):
Pitná pyramida je základ každého rautu!
Absolutním organizačním twistem bylo promítání ve 22.00, tedy jak po ceremoniálu, tak po rautu. My jsme se rozhodli věnovat pití a okázalým nenáviděním small-talku jakožto žánru. Opravdový "plot-twist" nastal někdy po desáté, když BYL RAUT NEČEKANĚ DOPLNĚN! Obložené tácy, ŘÍZKY, kuskus, ovocný i těstovinový salát. Oceňuju organizační humor a smysl pro nečekanost, je vždycky fajn, když vás ještě něco na rautu překvapí. Top večera byl kupodivu ovocný salát (k červenýmu vínu to byla taková moje osobní sangria) a variace na chačapuri/burek/listový kapsy se zelím a uzeninou. Mimochodem, schovat gastrošku s řízkama pod tác s listovým pečivem nebyl zas tak clever tah- řízkové odhalení bylo rychlé, Lumíre, můžeš na sebe být patřičně hrdý a dostáváš rautovou hvězdičku!
Jinak obsluha na baru v Lucerně byla jako vždy otřesná, ale asi tak stejně otřesná jako naše nemístný vtipy. Takže jedna jedna.
Nečekaná dějová zápletka!
Jinak bych vás ráda ujistila, že jsme byli vkusní a že jsem zahájila sezonu se ctí a se dvěma ukradenýma skleničkama v kabelce. Tahle sezona bude dobrá, cítím to!
Viewing all 347 articles
Browse latest View live