Quantcast
Channel: Vývařovna
Viewing all 347 articles
Browse latest View live
↧

I NEED MORE DALLAS IN MY LIFE

March 15, 2015, 8:33 pm
$
0
0


I need more Dallas in my life, říkala jsem si před pár dny během náhlé krize z konstantního nicnedělání... Je úsměvné, co mě ve finále dokáže namotivovat k boji s mým největším problém (nedotahování věcí). Na tomhle pracuju už pár dní a jde to zatím moc dobře. Vedle velmi hejtovatelného postu zde jsem skoro doháčkovala svetr, vrátila lahve, uklidila byt (8x za tři dny) a přečetla knížku.

Když mi bylo pět, dívala jsem se na Dallas a přála jsem si, aby mi bylo o dvacet let víc - představovala jsem si sama sebe, jak ve flitrovanym oblečení na garden party popíjím prosecco, konverzuju o umění a zvedám obočí v momentě, kdy někdo spadne do bazénu (dva týpkové, jeden druhýmu dává tzv. kravatu), protože too much whiskey v kombinaci s poklesem akcií na burze a do toho nevyřešené osobní problémy, no znáte to.



Mimochodem, fight od 3:50 je skoro stejně dobrej jako tenhle, a to už je co říct:


Kdybyste viděli vestu, co mám teď na sobě. OMG. Je glittery stejnou měrou jako ridiculous, but I kind of don't give a shit. Zbytek šatníku vypadá jak z Game of Thrones (© Danny Daze). V Berghainu už si dávám zásadně jen prosecco a nad tím, co se tam děje, obočí paradoxně nezvedám. Je to tady! YES! Usmívám se tak, jako se usmívala pětiletá Hannah v debilnim žlutym roláku s hrochama a nejnechutnějších vytahejch béžovejch punčocháčích, přilepená k televizi a zároveň obestavěná knížkama. Protože ona věděla, a já to teď vim taky. Mission accomplished.

Právě jsem se vrátila z večeře a kina. Jürgen, okouzlující operní režisér, mě vyzvedl, chvíli jsme řešili Mefista od Klause Manna, vtipnou historku se sochama na střeše Rudolfina z období Heydrichiády a křesťanství v díle Philipa K. Dicka. Pak jsme jeli taxíkem na Potsdammer Platz.

V taxíku:

J: So what do you fancy to eat?
H: Any suggestions?
J: Something Australian?
H: Austrian? Like schnitzel?
J: No, AUSTRALIAN. Kangaroo?
H: (ve svý hlavě) YEAH! FUCK YES!
H: (casualy) Why not.

So dallasy!

Navzdory svýmu životnímu stylu (nevěřili byste) jsem v jídle neskutečně konzervativní. Pokud vařím a nakupuju sama pro sebe, můj nákup nepřekročí deset "mých" základních surovin. Akce mě nezajímají. Lidl týdny taky ne, poněvadž už roky jim jedno a to samý, Praha, Berlín, Londýn, same shit everyday. Když se, čas od času, hodně přísně nutím k něčemu novýmu a fakt se odvážu, znamená to, že si místo borůvkový marmelády koupim ostružinovou.
O to vděčnější jsem za to, když mi někdo rozšíří obzory. Jíst klokaní steak je neskutečná zábava, Chuť je dost podobná hovězímu, ale struktura klokaního masa se tak neskutečně liší. Klokani jsou hodně svaltnatí, takže každý sousto krájíte jinak. Je to jako hrát Tetris. Tetris miluju. Věřím, že hraním Tetrisu děláte něco pro svý fyzický zdraví. Je to stejně prospěšný jako aerobik.


Na zdi visela tahle videoinstalace:


A to jsem přitom po cestě říkala, že je neděle, chci se bavit a tudíž nemám náladu na nic  konceptuálního.

Dallas proběhl i v pátek. Byla jsem asi v zatím asi nejlepším cocktail baru v Berlíně. Bohužel si nepamatuju, kde byl a jak se jmenuje. Tahle informace byla stejně zastřená i předem, tak moc, že jsem si musela někde uprostřed Kreuzbergu sednout na obrubník a pobrečet si, že ho nenajdu (Silke nebrala mobil). Potřebovala jsem si spravit náladu, a jak už všichni za ty roky víme, náladu mi spraví cokoliv smaženýho.


Když jsem na tyhle mood-saving hranolky čekala, týpek, co byl skoro tak moc jako já a čekal na kebab, se mě zeptal:

Do you like horses?

Plním si teď komplet všechny dětský sny a jsem, mimojiné, hodně posedlá koněma. Fakt. Nedělám si legraci. Říkám:

I fucking love them.

A on na to:

Take this. I have no idea where it is from though.


Hahaha! LOL! Dvacka mýho života. Už se nemůžu dočkat, až si za to příští týden v Praze vsadím Sportku, vyhraju a koupim si skutečnýho Narciuse nebo Furiosa. Anebo, keep it real, dám si deset deka koňskýho salámu.

Bar jsem nakonec našla. I zakončení večera jsem zvládla jako dáma - přežila jsem celou cestu domů a poblila se až tam. Totální Sue Ellen!




V sobotu odpoledne mě Silke, která měla Dallas vlasy (to jí ale, prosím, nikdo neříkejte, i když jsem jí je fakt záviděla), probrala z deliria. Následně proběhla asi nejsmysluplnější konverzace celýho víkendu v poměru intelektuální input/materiální output.

Silke: ...I...am...going...to...order...food...
Hannah:......................................yeah.



Inspirativní čtení přeje...

...spíš Erik Tabery než já.



↧
Search

MBPFW: FASHION RAUTING

March 26, 2015, 5:11 pm
$
0
0
Foto: Martin Faltejsek
Museli byste žít bez internetu, abyste nevěděli, že se o víkendu konal Prague Fashion Weekend. U nás o víkendu naopak zvítězilo gastro- fotily jsme vtipný recepty na gril (už brzo se můžete těšit) a v neděli jsme musely mít navaříno guláše a napečeno nádivky pro regiment hipsterů na jarní bleší trh v Meet Factory. Adam Katz (jeden z nej streetstyle fotografů vůbec) měl teda dost smůlu a bohužel nás neměl šanci zachytit jak se nonšalentně vznášíme v kreacích na pomezí nedbalé elegance (Daniela) a popelnicové extravagance (Pakočka). Škoda pro něj. Nicméně co bychom to byly za rautové královny, abychom si nechaly ujít závěrečný večírek (a dvě skvělý přehlídky).
Přehlídky vynechám a odkážu Vás na Modeschau radia Wave, ale rautu vás neušetřím. Od toho nás máte. A není zač.
Sushi!
Musím říct, že moje letošní rautová sezona se nese v duchu dramaturgie, kterou bych se nezdráhala nazvat překvapivou. Jistě to odstaroval Jeden svět. Módní víkend ovšem (jak je te móda bláznivá) nezůstal pozadu. Závěrečný dýchanek pořádaný ve spolupráci s magazínem InStyle (který jsem si navzdory vehementním hosteskám nevzala, zato mi mladá bláznivá herečka Jenůfa Boková nastrkala do kabelky spoustu vzorků šamponů) měl všechny atributy finálního decentního večírku módy. Vzduchem se nesly fláky od Rihanny a Beyoncé v podání ztepilé černé laně v dlouhých flitrovaných šatech, diskrétní červené přítmí znemožňovalo ukázat nedokonalosti pleti (v neděli všichni ocení) a dobře vystopovat číšníky roznáčející víno. Móda boduje.
Nejeden z hostů se se mnou radil ohledně té správné strategie, kterou se ukázalo být stání na jednom místě a vyhlížení číšníka a nonšalantní úchop čehokoli. Jediný co od rautů v Lucerně zásadně neberu je červený víno. Děkuju, radši knihu. Mohli jste sáhnout po bílým, cuba libre, gin tonicu proseccu nebo vodě (která nás svojí sklenicí a plavající jahodou mátla). Za sebe oceňuju klasické bílé a gintonic (to je prostě salát a základ mé diety). Mezi čísníky s pitím jste sem tam mohli zhypnotizovat sympaťáky s jídlem. Samozřejmě- všechno bylo maximálně maličké a sofistikované.
Malou smrt mi způsobila miniaturní zvěřinová terina (5 ks) a paštiková makronka (nevím, dál). Po konzultaci s číšníkem jsem neváhala sníst ani mini ředkev, která ovšem byla prý spíš na ozdobu (ale bezva jedlá).
Velká smrt (a smršť) nastala zhruba necelou hodinku před koncem večírku. Jestliže před tím byla frekvence nošení jídla a pití v mezích veškeré decence, před jedenáctou nastal zvrat a čísšníci kmitali jako rozhlas po drátě. Nevím jestli to bylo úbytkem lidí a celebrit, ale najednou jsem měla pocit, že dvě ruce a jedny ústa jsou málo a že nás Bůh, blázínek, taky mohl stvořit dvouhlavé a čtyřruké. Přišlo sushi. Sushi ve formě kuliček. Přišly pralinky Lindt. Rozhodně doporučuju tyhle dva komponenty konzumovat dohromady. Jedná se o zásadní rautový poznatek. Je to jako jíst čokošku s wasabi. Těsně před koncem večírku (ať jste na tom jakkoli musíte odejít včas) jsem měla pocit, že jsem se stavila v zologický a snědla denní příděl potravy lachtanů a opic dohromady. Na módní akci opravdu povedená strategie, kdy se Vývařovna nají a modelka zůstane štíhlou.
A naprosto bez ironie sobě vlastní tenhle raut, kterej připravilo SOHO hodnotím deseti makronkama z deseti a budu se upřímně těšit na podzimní týden módy. No a na závěr přinášíme tematickou písničku:


Všechny fotky jsou od Martina Faltejska, který atmosféru fashion weekendu krásně zachytil tady.

P.S. Kromě pralinek Lindt se nám dostalo i mini brownies a mini pina colada řezů, který chutnaly jako devadesátky. Mňam.
↧
↧

POST BREAK UP FOOD

March 29, 2015, 9:21 am
$
0
0
Porozchodový jídlo. Tohle není pro lidi, co se euforicky rozešli s někým, protože byli nešťastný, a našli novýho soulmata. Tohle je pro ty druhý polovičky, co zůstali doma s pět let starýma dopisama. Nečitelnýma, protože jsou flekatý od slz, vína a sebelítosti. Smutný, že jo? Chvilku trvá, než vám dojde, že musíte něco jíst a i když je trapný zmiňovat Bridget Jones, tak bezprostřední reakce, na "hlavně se prosim tebe najez, udělá ti to líp" je asi taková
I choose vodka and Bruce Springsteen
No ale to přejde a pak zbývá dožít svůj život. A rozhodnete se ho prožít důstojně, protože vám ještě trochu zbyla. Pokud jste žena, která za tři měsíce slaví třicet jako já, tak jistě oceníte všechno, co vám pomůže si znovu připadat jako sexy dvacítka. Takže takový ty klišé jako pizza, zmrzlina, čokoláda na vás nefungujou. Základ je co nejdřív vypadat co nejlíp a mladě. Jste na to ale moc chudý (jako já), ale i nákup v DMku za 600 korun vám může dát pocit, že jste přeci jen něčeho chvilku před třicítkou (která se podle vašeho okolí zdá jako hodně velký big deal) dosáhli. Jasně, masáž a víkend v lázních by byly lepší. Mně teda dost pomohlo pít několik dní tohle.
tekutá sebeúcta

Sice vám to udělá dobře a spraví vám to stolici, ale sebelítost se stejně plíživě vrátí zpátky a vy potřebujete všechny prostředky, jak se zase mít rádi. Sushi je jasná volba. Dává člověku pocit, že stojí za víc než za zablokování facebook účtu a...prostě sushi že jo.
rolky sebelásky
Večeře s kamarádama je taky super nápad. Mastná rolka je nejlepší prevence zoufalých smsek a možná i na chvíli zapomenete na to, že máte po ruce svůj mobil.
u Jany doma- nejlepší místo na zemi
A vůbec - veganský asijský jídlo je win win. Je zdravý, lehký a je založený na nějaký filozofii. Je jedno, na jaký. Nový smysl života je přesně to, co potřebujete.
prý ano
 Takže si jdete s Janičkou na večeři do Loving Hut:

A začnete si doma dělat raw dezerty, který jste odkoukali na instagramu holky s dokonalým tělem.
raw mňamka
Ale jsou to všechno jen trapný pózy, který vydrží max týden. Mastná síla je jediný, s čím vydržíte nápor alkoholu. A když vyzvracíte všechen alkohol (protože jídlo vám půl hodiny po snězení prošlo střevama), tak stejně skončíte v posteli a budete proklínat svět za to, že tyhle namletý kostní dřeně zvířat jsou v balení ve žlutý převaze, protože VY TY ŽLUTÝ ZE SRDCE NESNÁŠÍTE. Svět je nefér, deal with it, Daniela.
nefér
Ráno vstanete a říkáte si znovu - mám na to. Budu kreativní, energická a prostě úžasná. Koupím si gluten-free těstoviny a vymyslim k nim netradiční skvělou omáčkou. Kdyby můj jediný odkaz budoucnosti měl být ten, že špenát, feferonková omáčka a kozí sýr nefungují spolu jako omáčka na kukuřičný těstoviny, tak s timhle naplňujícím pocitem klidně dožiju svůj život.
nebylo to dobrý
No a výsledek celýho článku je, že to bude na hovno, ať budete jíst, co chcete, a to jste určitě chtěli slyšet od takový autority jako jsem já. Chce to čas, než si bez špatnýho svědomí užijete pizzu a nerozbrečíte se před tou Restaurací. Porozchodový jídlo je prostě všechno, co jste jedli po rozchodu a patří tam i ten celer, co vám strkala do pusy kamarádka, protože celer je prý dobrej na nervy. Celer je můj osobní hrdina mimochodem. Celer goes for prezident <3 
↧

Z PRAHY BERLÍN

March 29, 2015, 7:05 pm
$
0
0



Berghain je stav mysli. Stav, kdy nechcete být nikde jinde a dělat něco jinýho. A já už v takovym zenu jsem, protože Marcel Dettmann právě hraje zavírací set, já píšu tenhle článek a mám pocit, že to tak má být. 

Minule jsem se zmiňovala o tom, že potřebuju ve svém životě víc Dallasu. Spanilá jízda pokračuje i v Praze. V pátek jsem šla na zakončení Febiofestu. Hodina a půl na Žofíně se ukázala jako velmi přínosná a inspirativní. Asi rok jsem nebyla na žádné akci s rautem podmíněným plesovkama. Prostě jsem měla moc práce s děláním ještě míň užitečných věcí. O to lepší to bylo.


Lidi, o kterých se píše v Blesku performují/perforují Abbu.
Frustrace, že jsem v Praze, se nedostavila.
Žofínské transky předčily ty berghainské.
Tenká hranice mezi nejhorším a nejlepším je v podstatě PR.

Pak začal raut. Vím, že se opakuju, ale bylo to asi jako jít po roce v Čechách na ofiko akci. Jakože tak moc dobrý. Spousta nápadů a inspirace. Třeba to, že budu z jídla dělat sochy, aby příspěvky na Vývařovně nezevšedněly. Od toho jsem upustila v zápětí, když jsem viděla tu frontu. Is there a line to Berghain? Is there a line to Žofín? Nedostala jsem se ani k červený řepě.
Neměla jsem na to sílu tak moc, že jsem poprvý v životě nechala svůj doprovod, ať mi nco vybere.


...ten awkward moment, když se vrátí a vy máte pocit, že byl v showroomu Libeřských lahůdek...

...vyvážila druhá várka:


BRKAŠE NA RAUTU? To jsem ještě nikdy neviděla! Jsem absolutně nadšená, dát jedna zdaleka nevyjadřuje mou euforii!

Navíc, když máte dvě hlavní jídla na jednom talíři, můžete je vzájemně kombinovat. A to je taky super. Řízek s gulášem skvělej, ale brkaše a špecle? Tak to je snad ještě zábavnější než jíst klokaní steak.

Šetřili jsme vodu, pili jsme prosecco. Bylo ho tam fakt hodně, nejspíš mělo vyvážit doejm ze všechno ostatního, jestli chápete, co tím chci říct. To prosecco dostalo nápad zabalit svačiny a rozdávat je lidem ve Vlkovce.


Pakočka dramaturgii své rautové sezony považuje za překvapivou, já za překvapivé považuju to, kam se jde v rautování posunout. Trvalo dlouho projíst se až sem, ale dává to moc velký smysl na to, aby to nebyla pravda. Od mazání chlebů jsem se přes rauty dostala...k MAZÁNÍ CHLEBŮ. Konec je začátek. Kruh se uzavřel. 

Sobotní ráno pak přineslo další a natolik překvapivou epifanii týkající se mazání chlebů, že to tu  intuitivně nemůžu neukončit citátem z Mefista od Klause Manna:

(Počítám, že jeho plný význam mi dojde až za další čtyři roky.) 

"Jsem o našem vítězstvím přesvědčen pevněji než kdykoliv ve svém životě. 
Je-li člověk tak daleko jako já teď, už se nemýlí."



↧

VÝVAŘOVNA NA ÚROVNI PRO KAŽDÝ DEN: GOETHE INSTITUT

April 8, 2015, 6:56 am
$
0
0
Goethe institut neboli Géťák je německý ostrov hned naproti slovanské vlastenecké půdě- Žofíně. Jenže narozdíl od Žofína kde vládne Zátiší group a imáž luxusu (pod vedením pana Větrovce, který má dle fotky evidentně svéraznější smysl pro humor než celá Vývařovna dohromady) tady vládne bufetová pohoda v berlínským stylu. Chtělo by se říct v německým stylu, ale myslím, že Berlín tohle vystihuje líp.
Bufet institutu je otevřený každý den od 9 do 19.00 a je přístupnej široký (i tenký, to je fór level Brno, pardon) veřejnosti. Samozřejmě, že obědový menu do 19.00 nevydrží, to dá rozum, ideální je stihnout to do dvou (nebo tu pracovat a znát paní Haničku, která vám odloží, ach). Ale i pozděj je to klidný a milý místo na kafe, koláč, obloženou housku. Docela oáza v centru města.
Celej interiér je jakousi nenucenou fúzí hip-designu a soc-oldschoolu v tom nejlepším provedení. Místo kde vanilkovej puding s piškotama jak od strejdy Standy můžete zapít Matéčkem jak z večerky v Kreuzkollnu. Hipster dream par-exellence, ještě k tomu za hubičku v centru Prahy.
Ano, je to věšák!
Detaily v interiéru se neustále mění, tohle je po celý podlaze, je to fixou a tý německý umělkyni to muselo dát hodně práce. Za pár měsíců se to zase smaže a přijde nový umčo. A jo, je to celkem hypnotický.
Ceny jsou příjemný- a hlavně PAPRIKOVEJ LUSK S RAJSKOU? To chceme všichni (a já rozhodně volím rýži).

Ten den byl páteček a já se nebála si naložit: polívka i dezert.

Hrachovka byla klasika, reminiscence bohnický školní jídelny, jenom nebyla přesolená.
A tady přichází ta čistá krása: lusk s rajskou. Moje porce je ta s rýží. Mimochodem, rajská je jediná omáčka ke který akceptuju (dokonce miluju) těstoviny, pořádně rozvařený kolínka. Ovšem ne v případě lusku, pouze s hovězím. Když lusk, tak rýže, protože ordnung muss sein!
Rajská je velký téma- já ji zásadně preferuju sladší, nevadí mi, když z ní cítím koření (skořice nebo třeba badyán) a podle maminky Daniely by měla každá správná rajská mít v základu mrkev. Rajská je prostě věčný téma k diskuzi. Panelový.
Tohle je můj miláček, velkej vanilkovej puding za patnáct korun. Samozřejmě s piškotkama. Absolutní top dezert, který vrací do Semil před dvaceti lety. Mléčnej bar must have tady není zapadlej v koutku chlaďáku, ale hrdě si drží přední příčky i vedle dalších, víc trendy dezertů.
Líbí se mi, že paní Hanička, která to tu mimojiné vede se svým partnerem, se kterým se poznali při práci u drah (ach ty jídelní vozy), je věrná klasice a umí ji vyvýšit i mezi dorty a koláči, stejně jako obložená houska tu vítěží nad panini nebo ciabattou. Protože taková obložená houska má svojí hrdost a neztratila jí ani v tržní konkurenci baget, plněných croissantů nebo bagelů. Housky sobě, housky nám všem.
Čistej interiér byl třešnička na dortu (tedy piškotka na pudinku), laserové poličky bonus. A mě uchvátily lampy v síťkách. Na mýdlo.

↧
↧

VÝVAŘOVNA NA VÝLETĚ: SLIVOVICE Z PODKOPNÝ LHOTY

April 12, 2015, 9:19 am
$
0
0
Domácí oběd před koštem- jo, to je voda ne slivovice, prosím!
Koncem ledna jsem našla v inboxu pozvánku. Nebyla to žádna PR suchá pozvánka na osumdesátej festival jídla na náplavce nebo v zámeckejch zahradách, nebylo to oslavný představení nesmyslýho produktu (Rama s máslem, haló?!) ani pozvánka na otvíračku hipstr bistra. Byl to spíš dopis, kterej působil jako zpráva od kamarádky se kterou jste se neviděly už pár let. Až na to, že jsem odesílatelku neznala. Tahle ztracená kámoška mě zvala do malý vesnice na Valašsku na košt místní slivovice.
O Podkopný Lhotě jsem před tím nikdy neslyšela, dokonce jsem ani nebyla ve Zlíně, za úspěch považuju, že jsem párkrát v životě přestoupila na autobusovým nádraží v Brně (poznala jsem Zvonařku i Grand) a jednou tam byla na mejdanu a probudila se někde na Veveří v cizím bytě.
A v týhle Lhotě už šestým rokem místní pod vedením Irčiny rodiny, která mi napsala asi nejlepší PR mail ve vesmíru, pořádají sousedskej košt "Co chlap vypálí a roba upeče", kterej je celej o slivovici (chlapi) a pečení (ženy, tedy po valašku roby). Volba byla jasná- pojede se na Valašsko.
Vyměnily jsme si s Irenou ještě pár mailů (proč nejezdit v balerínkách, jestli nejsme alergický na peří nebo psí chlupy, že kroj není třeba, protože být z Prahy bohatě stačí, že bude i ovar a kolikrát denně o víkendu jezdí na Podkopku autobus - 2x) a já si začala pečlivě sjíždět studijní materiály. A tím fakt nemyslím, že jsem šla do baru a vypila zásoby slivovice. Tím myslím spíš noční maratony Valaško se nesúdí.
A samozřejmě tohle:



Měla jsem měsíc na poctivej tréning. Nebudu říkat, že jsem neměla obavy. Že je to celý mystifikace, že budou lynčovat pražáky, že se opiju do němoty a budu nevkusná jako na mysliveckým bále, že to je past a ve skutečnosti nás chce unýst a držet jako rukojmí lobby Rudolfa Jelínka nebo Agroferu, která nás bude šlejškovat kosteleckýma uzeninama.
Na cestu jsem si tedy zajistila vhodný doprovod- jeho slovenský původ zmenšoval riziko přílišných humorných narážek na pražáky. Zbytek jsem vyřešit nemohla. Vstali jsme v pět ráno, nasedli do Regiojetu směr Žilina a jeli jsme na Valašsko.
Že i dokonale naplánovaná cesta se občas zvrtne jsem psala tady.
Ve Zlíně na nás čekali naši hostitelé, udělali nám guided tour po Zlíně a Slušovicích, dostali jsme kopec historek o všech hostincích a restauracích, který jsme potkali u silnice a o  místním životě. Začínala jsem věřit, že to dopadne dobře, nikdo nás neunese a my se nakonec nebudeme do Prahy chtít vrátit dobrovolně.
Ta basa slivovicocých vzorků byla první věc, kterou jsme viděli, když jsme přijeli do Podkopné Lhoty. A stalo se v co jsem nejvíc doufala: pan domácí, místní nestor pan Knedla nás ve dveřích vítal po valašsku: jedenáct dopoledne a UŽ LETĚLA PRVNÍ SLIVOVICE. Tradice já ctím.
Na koštu pak nebylo odvolání. Posazeni do první řady jsme museli okoštovat 22 vzorků. Můj osobní challenge bylo se neopít, nepozvracet a zvládnout to tentokrát se ctí- bez ostudy, spadnutí pod stůl a dalších nepřístojností (stačí, že už se nikdy nepodívám do jedný jihočeský vesničky po myslivecký vostudě). Výhoda koštu je, že máte hodně bůčku a dalších zabijačkových dobrot, který vám vystelou žaludek jak pokojíček. Taky byla nesporná výhoda nalévání si sám, takže malý panák mohl být malým bez všeobecného výsměchu valašskýho okolí.
Mezitím stačilo pár zdravotních procházek pár (centi)metrů ke stolu se sladkým od místních rob a gazdin- slivovice versus jitrnice s twistem kremrole nebo koláče (pagáče) a byla jsem nejen zase dobrá, ale i relativně střízlivá. Relativně. Samozřejmě (viz video) s každým dalším douškem přibýval můj um a měla jsem touhu popsat (nahalas) každou další slivovici příznačným přívlastkem a být velkou znalkyní. Zaručuju, že vy byste na tom nebyli jinak. Moje hodnotící karta mluví  (doslova) za všechno. Přídomky jako ovocná, zemitá, suchá nebo ostrá řeknou víc než tisíc slov. Jo, prostě jsem se maličko nechala opít. Ehm. Mimochodem- koštovaly jsme pouze tři ženy!
Najednou, ani nevím jak a bylo po všem. Teda- po koštu. Začal volný program: tombola, harmonikář a strýc Jano ze Slovenska, který nás měl tak trochu pod dohledem. Jeho dohled spočíval v nárazovým konstatování, že jsme pořád nějak podezřele střízliví načež svojí domněnku vyvracel dalšíma a dalšíma panákama slivovice. Přišla zdravotní procházka, další slivovice, pivo, další zabijačkovej talíř, místní podivín, další panák, tancování na Divokýho Billa v podání harmonikáře, Kabáti, surreálná debata a zatímco omladina odjížděla na diskošku ve Slušovicích (white party s pěnou a panáky v akci) já jsem dala procházku pod čisrým nebem a šla spát.
Je nějaký závěr? Spíš není, protože doufám, že do Podkopky se ještě podívám, protože jsem byla upřímně šťastná, že jsem potkala stoprocentně srdečný lidi, který nás nechtěli unýst ani se posmívat životu v Praze. Protože mám ráda rituály a tradice a pálení a koštování slivovice je zlatá esence života v tom nejlepším slova smyslu a protože Dědictví je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Poslechla jsem si spoustu historek a rodinných příběhů na pozadí úplně upřímnýho jídla a pálenky. Mimochodem, ovce na zahradě místo sekačky bych ráda doporučila každýmu. Myslím, že se to vyplatí a myslím, že Valašsko bychom v sobě měli maličko mít všichni.
Bonusová fotka neboli "pražáci na koštu".
↧

SOBOTNÍ SMĚNA: SALÁTOVNA TITBIT

April 15, 2015, 9:08 am
$
0
0
Gastro program na sobotu: exkurze ve výrobně salátů Titbit. Mají diskrétní salátovnu v Nových Butovicích a saláty ve fresh chlaďáku snad v každým supermarketu, taky v Regiojetu a zakládají si na pestrosti, hledání nových receptů a dělaj ten fresh sektor zajímavější a světovější. Proč si občas nepřiplatit o dvacku víc než pořád jíst unavený caprese nebo osmou variaci na šopák (a ještě s nedobrým balkánem nebo pseudo-fetou). Po výplatě, samozřejmě.
A protože nejsem kontrolor z hygieny zajímají mě spíš jiný věci. Třeba formuláře, který každý externí návštěvník musí vyplnit. Tyfus? Paratyfus? Cesty do Afriky? Oblasti ohrožení- jatka, farmy, země třetího světa? Kontaktní čočky (ano, kontrola jestli máš obě před i po exkurzi. Představa velkýho salátovýho poplachu kvuli jedný kontaktní čočce mě v duchu pobavila. Kolik jsme už asi v životě snědli nevědomky kontaktních čoček? Třeba ve školní jídelně nebo v oblíbeným bufetu? To jsou ty otázky co mě trápí a nedají mi spát).
Dostala jsem legrační hygienický oděv, kterej vypadal jako pláštěnka, galoše, odpověděla správně na všechny otázky v dotazníku a mohla jsem jít. Tohle je přípravna. Ale našla jsem ještě zajímavější věci a místa.
Jo, věštírna a tak. Můj nesmysl pro humor zase útočil.
Třeba fakt, že plastové obaly vyrábí stará dobrá Fatra. A že zaměstnanci mají přesný návod na správný oblíknutí podle norem. Formou fotorománu.
Hned vedle samozřejmě pracovní funkční obuv. Mám pro to trošku slabost, promiňte.
Stejně jako pro hygienické pláště. A sterilní prostředí.
Je víc než logický, že nemůže chybět desinfekční koutek, samozřejmě s návodem jako z fotorománu. Mimochodem, bohudík za to, než jsem přišla na metodu zapínání vody páčkou kolenem (logicky se na to nesahá rukama, žejo) tak jsem dvakrát předčasně zestárla.
Umyvadlo bez kohoutku.
A teď už opravdová výrobna- všechno se víceméně ručně krájí, odvažuje, komponuje. Inspirativní byly pyramidy téměř hotových salátů. Napadaly mě samý divně zábavný věci- představovala jsem si, že jsem na výstavě v galerii a zkoušela si vymýšlet velice konceptuální popisky k salátovým pyramidám.
Další umčo: zátiší se saláty. Mimochodem, mají tu velikou automatickou sušičku na salát. Vlhkej sen každýho vegetariána. Nebo by měl být.
No není to působivý?
To je ona- sušička! Keep dreaming!
Další uskupení, salát těstovinový. Samozřejmě i zálivky, omáčky a dipy si dělají tady sami.
Obrovský dipovač. Vedle něho byl na zdi pověšený vlhký sen každý foodbloggerky: obrovský tyčák. Taky jsem se dozvěděla, že existujou i obrovský ponorný průmyslový tyčáky, můžou stát i pár milionů. Myslím, že jsem v tu chvíli pochopila sen veverky z Doby ledový.
Vývařovna tip je mimojiný k dostání právě v regiojetech: kuřecí řízek s tyrolským brsalátem. Kvalitu a čerstvost prověřila Pakočka. A neztratila u toho ani jednu kontaktní čočku, čestný slovo.
↧

MÁM SE RÁDA vol.1 - KOPŘIVY

April 16, 2015, 10:48 am
$
0
0
Po minulém ufňukaném postu si dáme trochu naděje. MÁM SE RÁDA bude o tom, že se Daniela má ráda. A třeba si podle toho něco uvaříte, nebo se i zasmějete. I když to hned s prvním tématem - kopřivama - zavání Herbářem, nebojte. Proti herbáři nic nemám (nebo spíš všechno), ale do žádných ezoterických výšin se nevznesu. A nejde o to nejíst hnusy, protože hnusy jsou někdy fajn. Ale spíš o to, že když začnete intenzivně vnímat nezvratný fakt stárnutí a třeba i komplikovaného vyrovnávání s těžšíma životníma událostma, věřte mi, že smažák s vlašákem je sice super ve tři ráno, ale v makro perspektivě vašeho pomíjívého života vám vše spíš zhoršují. Zato kopřivy jsou jako babiččino pohlazení v kombinaci s faceliftingem, co vás nic nestojí! 

No pokud je nekoupíte na Jiřáku na farmářských trzích, což jsem například sama musela loni udělat. Víc fajn je si zajet natrhat kopřivy na venkov. Ano, MIMO PRAHU. U mámy na chatě nikdy dlouho nevydržim. Přiznávám, že internet v mobilu tuhle nervozitu dost uklidnil, ale stejně mě tam většinou už po dvou hodinách chytá amok ve stylu PANEBOŽE CHYBÍ MI PRAHA TÁÁÁÁÁÁK STRÁÁÁÁÁŠNĚ MOC (mami, promiň)
asi tak

Ok, jsem povrchní snob, budu se s tím muset naučit žít. Někdy je to ale na jedno odpoledne fajn. Třeba zrovna tenhle víkend. Brácha našel zakletý tajný háj, kde kromě nás a čmeláků, který miluju!, byly už jen nádherný trsy mladých kopřiv. A my tam jako plantážnice s gumovýma rukavicema ve dřepu natrhaly dva kyblíky kopřiv. Romantika!
popracovní idylka
No a co s takovým úlovkem a ještě k tomu, aby byl co užitečný vaší skomírající sebelásce? První krok je v každém případě kopřivy spařit vařící vodou a tak max tři minuty povařit. Máma tvrdí, že odvar z kopřiv čistí krev. Ať už to znamená cokoliv (jsem ignorant, co se biologie týče), dává mi to pocit, že se mi s každým hrníčkem zvedají prsa a vidím ostřeji. Doporučují se třídenní kůry s pitím třikrát denně, ale upřímně- nejde zrovna o žádnou mňamku a mně stačí jednou za čas. Většinou v hodně shitty období. 

Doporučuju přelít pře síto. Všichni víme proč. 

tak mám na nohou crocsy no a co
takové iné kafe
Spařené kopřivy se pak dají osmažit na česneku a cibulce a jíst s rýží. Tady už se pohybujeme v chutnějším rajónu a i když někomu můžou stále vadit štiplavější struktura listů nebo prostě jen jejich chuť, kuš, máme se přeci rádi!
zakápnout citronkem!!!
no spíš ne...
Já jsem zkusila i trochu "orientálnější" verzi s ústřičnou omáčkou a chilli....a ne, zůstaňte u klasiky <3
Jasně, pak je tady ještě nádivka, ale to byste na rozdíl ode mě museli jíst pečivo. Já ho jím jako správně afektovaná čůza jen někdy, většinou opilá se smažákem navrch, nebo když s Janou prodáváme nádivku na různých akcích. My ji totiž umíme ták dobrou. Hrozně dobrou! 

Vystydlým odvarem se dají propláchnout vlasy. Stačí si to vygooglit. 
↧
Search

F. H. PRAGER OTEVŘEL SVŮJ OBCHOD

April 17, 2015, 5:19 pm
$
0
0


F. H. Prager, české jablářství (nejlepší slovo), výrobce cideru a limonád, otevřel v pondělí 14. dubna v Dejvicích svůj obchod (a showroom a bar). Nebudete tomu věřit, ale já (Hannah) jsem absolutně nadšená. 

Kdykoliv se někde objevím, což je, vzhledem k tomu, že mám nepřiznané fomo, asi tak 2x denně, pořád si stěžuju, že na západě mám všechno lepší, techno tvrdší, lidi si nepotřebujou ošahávat, co mám na sobě (většna mého oblečení je ze sametu), americano si v kavárně nemusim dodělávat sama a navíc nechybí sojový mlíko, počasí je blbý jenom tady, protože v Berlíně a Londýně je celoročně na plavky, prostě drahoušek.

V Praze se nicméně objevuje víc a víc míst, kde je vše tak perfektně vymyšlené a dotažené, že mi ani nevadí, že nemám na co nadávat a užívám si celoplošný progres.

No a obchod F. H. Prager je velmi zářný příklad. Skvělý lokální produkt, krásně zabalený, má nově svoji prodejnu, která ho posílá ještě dál a výš. 

Bylinky, šípek nebo anýz jsou natolik tradiční, až jsou v dnešní době netradiční, alespoň co se limonád týče (anýzová je navíc jediná na světě). I ty zbylé, kávovou, zázvorovou a matéčko, musím, co by největší arbitr absolutně všeho, vyhodnotit jako nadmíru uspokojivý.

Točený cider do půllitru je také úplně první na území ČR, pokud vím. Jsem jeden z těch lidí, co pije cider jako pivo, ne jako víno, víte. A cokoliv jiného, co jsem tu zatím ochutnala pod tímhle označením byl, OK, půllitr, ale fakt radši nechci vědět čeho, hysterický záchvat, amok, volejte úřad na ochranu spotřebitele, znáte mě.


Party plakáty.

Party.

Venku jsem se ve VIP zóně, už s prázdnym kelímkem, seznámila s Ondřejem, který spolu s Cyrilem F.H. Prager před pěti lety založil.

Ondřej: A přijde i Veronika?
Hannah: Veronika?
Ondřej: Ruppert. Nebydlíte spolu náhodou?
Hannah: Nene, to si pleteš s Pakočkou. Ta s ní bydlela. Já se teď vrátila z Berlína a tak zatím bydlím u mámy.
Ondřej: Hahahaha, ve třiceti dost dobrý.
Hannah: Je mi 25.

(dobře mi tak, co?)



Obchod najdete na adrese Jugoslávských partyzánů 9, kousek od zastávky Dejvická.
Otevřeno je zatím od úterý do pátku, od tří do šesti.

Spokojená návštěva, jak by řekl pan Cuketka. Mimochodem, věděli jste, že cuketa se španělsky řekne calabacín?

WEB F. H. PRAGER
FACEBOOK F. H. PRAGER

↧
↧

PROSTŘENO PRO HOSTA 1: PROČ MILUJU LIDL (ROBYN KVAPIL)

April 21, 2015, 6:14 am
$
0
0
Pár dní zpátky jsem na svý facebookový zdi, kde se často snaží pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, vkus nad nevkusem, Praha nad Brnem (lol), Albert nad Billou, zahlídla bezvadnou minirecenzi na jogurt brněnskýho zastupitele (hlavní výhoda týhle funkce je jak jsem pochopila možnost oddávat lidi) a dokumentaristy Robyna Kvapila. A mezi stříháním jeho novýho dokumentu o Bakalových bytech připravovanýho pro Českou televizi jsem ho poprosila o text na téma Lidl. protože jestli něčemu všechny 3 (i Karol) věříme jako novýmu gastroevangeliu, tak je to právě Lidl. Pánbůh s náma a zlý pryč. Takže k dnešnímu prvnímu Prostřenu pro hosta usedá Robyn Kvapil.
Supermarket Lidl je poslední místo, kde se naprosto stíraj sociální rozdíly mezi lidma, který by se nikde jinde nepotkali. Pryč jsou doby, kdy měli všichni hovno a tak se ve frontě na banány potkávali lékaři a tajemníci ONV s uklízečkama. Tuhle socializační roli teď supluje Lidl. Je sice cool hodit si na FB fotku z dovolené na Bali, nebo svym novým Bentley, v reálu jsme ale pořád stejný mrdky, který otočí každou korunu a tak se v Lidlu vesele potkávaj bezdéčka, co si jdou pro čučo s předníma kreativcama z reklamek, co si sice tamtéž koupí flašku tvrdýho, ale furt ještě zbyde dost na koks "U hladového nosu", nebo v Bluelightu... 
Proto je potřeba Lidl pochválit zejména za to, že mimo tuhle funkci společenskou nezanedbává ani to primární, čili trochu chutnýho jídla. Nebudu se tady rozepisovat o shnilým mase, nebo zelenině, protože na to jsme si dostatečně zvykli ve všech supermarketech a jak říkala babička "nevíš, z čeho ztloustneš". Čili rovnou k věci: v Lidlu si teď můžete koupit jogurty značky Italiery za 10, 90 (za míň by to nezvládl ani Laďa Hruška) - zejména švestkovej a limetkovej jsou tak dobrý, že na chvilku zaženou snad u každýho pocit z jinak dost posranýho života. Pokud to zalejete pistáciovým mlíkem od Mullera (22,90 tamtéž) budete si čvachtat jak manžové z mimibazaru. To je všechno, co jsem chtěl českému národu říct. Zda.r!
↧

YOLOMOUC: GASTROBIZÁR A #AFO50

April 28, 2015, 6:44 am
$
0
0
Do Olomouce jsem se těšila jako malá- na jeden z nejmilejších festivalů, na příjemný a moc hezký město a na gastrobizár. Jsou víkendy, kdy je vám prostě jasný, že to nebude o vstávání v osum, běhání a smoothies (jakoby to u mě tak někdy bylo, co, měla bych se postavit tváří v tvář realitě). Že to celý bude hodně smažený, mastný, legrační a zalitý alkoholem. A bylo.
Bydleli jsme na fantastický Ubytovně Marie, která měla nejmilejšího kluka na recepci (říká se tomu na ubytovnách recepce? Nebo spíš příjem?), kterej po nás ani nechtěl depozit (ačkoli teda fakt netuším podle čeho poznal, že jsme slušný lidi) a taky překližkovou skříňku, kde byly v horním fochu šamponky a kondomy a v dolním kupa fénů, který vypadali jako koupený z nějaký zastavárny za rohem. Krom toho měla Marie rozkošnej kuřáckej balkonek ústící do pitoreskního olomouckýho vnitrobloku, kterej působil jako kombo dolního Žižkova před asanací a padesátkový bytovky a dvorku u strejdy Standy. Jo a FB ubytovny Marie, milej pane z recepce, to jsme vám zapomněli říct, to udělala tady Bára, z naší party, proto jsem se divila, že to lajkuju jen já a ona a ani admin. #lol. A jo, Bára je ta, která má strašně ráda smažený věci a dorty (trojboj U Houmra, víte?), ale narozdíl ode mně chodí do posilovny (a teď doufá, že tohle nebbude číst její táta- nebojte, už chodíme jen do Dietní jídelny!).

#1 OLOMOUC JSOU TVARŮŽKY
Tvarůžky na všem- tohle je bramborák. Teda pardon! Oficiální název je Pizza "SMRAĎOCH"- pizza po Olomoucku je teda bramborák, tvargle, hodně cibule. A prý je to i sex-friendly. Nejíte to přece pérem nebo jo?! A propos Pizza- kousek od Konviktu, tedy epicentra AFA byla jedna pultová pizzerie, otevřená do pozdních nočních hodin, která nabízela ultimátní pizzu S PÁRKEM/EXTRA SÝREM V KŮRCE!

#2 KONCEPTUÁLNÍ GASTRONOMIE PO OLOMOUCKU
Ano, tohle vykolejilo i takovýho cynika jako jsem já a málem jsem se upřímně rozplakala nad čistotou tohohle nápadu: restaurace specializovaná jen a pouze na kuřátka. Jídelák nebyl nejkratší, protože jedeš od variace na čínu až po plátek s broskví, směsi nevyjímaje, samozřejmě, ty máme přece rádi! Tenhle český gastro-koncept podporující kuřecí jatka (nejsem žádná přehnaná animalistka, ale jsem na tyhle napíchaný kuřata celkem háklivá, obzvlášť proto, že jsou povinnou součástí menu mojí maminky a prostě...je to celý spíš smutný než dobrý) je prostě- moc. Ale třeba to je celý jinak- přiznám se, nebyli jsme tam (něco si musíme nechat na příště).

#3 PRO MILOVNÍKY ČTYŘEK: KAMENNÝ MLÝN
Hned naproti Ubytovny Marie jsme našli olomouckou čtyřkovou perlu- Kamenný Mlýn. Začouzenou, dostatečně znuděná servírka, která říkala věci jako z Městečka Twin Peaks k tomu a český hotovky včetně luxusního smažení. Láska.
V sobotu k obědu jsme testovali klasiku: výpečky a svíčkovou (chutnalo to asi jako vypadalo) v ceně hotovek byla navíc i polévka (ačkoli z kryptickýho jídeláku to nebylo uplně jednoduché pochopit). Vrcholem našeho oběda byla naše komunikace s černě obarvenou servírkou (barový standart: černý zvony, trošku umolousaný triško, tipuju dvě děti a rozvod, nehty a havraní vlasy, ale spíš ve stylu čtyřky než okázalá odkvetlost barmanek z nonstopáčů), která mluvila jako z lynchova filmu.
"A jaká je teda k tomu hlavnímu jídlu polívka, prosím?"
"...co bylo už není.."
Tlumíme překvapení, smích, koulíme očima..."Takže nevíte..?"
"Podívám se vám teda v kuchyni."
Co bylo už není a proto jsme měli docela fajn vývar!
Další den jsme měli kocovinu jakou jsme si každej zasloužil- Kamenný Mlýn měl pro nás celý repertoár smaženého blaha: smažák, smažák s plátkem šunky a pozor: SMAŽENÁ MOZZARELLA. Jediný mínus, který se bez výhrady týká všech gastro zařízení (kromě cukrárny, jistě) je příplatek 12-20kč za tatarku nebo kečup. Protože my tankujeme super.
#4 CUKRÁRNY A NÁMĚSTÍ
Jídelnu na Horním (aspoň doufám, prostě se mi ten olomoucký místopis plete) jsme vzhledem k víkendu navštívit nemohli, ovšem vizuál mě na víkend uspokojil. Ano, mají rozpixelovaný obličeje a dávaj gulášovku. Samozřejmě, že ta tláča v akci mě mrzela.
Ovšem paráda, kterou jsme nemohly vynechat byla AIDA! Celá Aida byla reminiscence jak letenský Palmy, tak vídeňskýho Konditorei řetězce téhož jména. Falešnej 90s mramor, vysoké pokojové rostliny, pseudo-fresky evokující renesační veduty v italským stylu a obří chladící pult. No co vám mám povídat, měla jsem pocit, že jsme se dotkla ráje. Včetně těch cen- skoro všechno stálo 32 kč a bylo to VELKÝ. VIDÍTE TY GODDAMN VĚTRNÍKY?! Oči se mi zalily šlehačkou a já přestala dýchat.
Holčičí Afo zátiší: jahodovej šejk, turek, sacher a větrník jak egypstká pyramida. Nebudete tomu věřit, ale nesnědly jsme to. To nešlo.
#5 ZÁCHODY V PODZEMÍ
Nejen u Kamennýho mlýna, ale i v Aidě, která na první dobrou dávala na odiv luxus evokující dovču v Bibione nebo Chorvatsku bylo svébytný specifikum, který samozřejmě nechci standardizovat na celou Olomouc- ale musím jí zmínit: WC katakomby.
Poprvé jsme se s podzemním záchodem setkaly právě v Aidě: schody, další, zahneš- pozor vstup zakázán, tak tedy na druhou stranu (už začínám mít pocit, že jsem měla táhnout špulku nitě, ježíšku já nemám mobil, tady mě prodaj na orgány), ještě za roh. a jo, záchody! Bylo mi upřímně líto starý babičky, který tam dcera nebo vnučka musela pomáhat, snad se jí povedlo vrátit se.
Za to u Mlýna byla cesta sice o maličko kratší, ale o to bozarnější. Nejdříve jsem zjistila, že pod hlavním sálem hospody jsou ještě další 2 (!!), značně potemnělý a štamgastsky zaplivaný, pak obligátní chodba a celý klozet na jakýmsi dřevěným (!!!) improvizovaným stupínku. Prostě celý klozet zrcadlil českou oblibu v DIY ve stylu Receptáře a všemožných rad ptáků loskutáků. Fotky nemám. Budete se divit, ale ani jako blogerka si neberu telefon na záchod, to koukáte, co?
Bizarní gastronomické intermezzo
#5 BUBBLE TEA
Až si tohle přečtete, tak padnete: Pakočka ještě nikdy neochutnala Bubble Tea. A rozhodla se ho ochutnat v Olomouci. Crazy? Na první pohled jo...ale...
Za tímhle okýnkem, který není okýnko, ale skutečně funkční DVĚŘE, se skrývá úplně první BT bar v Český republice, čumíte? Já jo!
No vážně! tenhle milej pán nám udělal přednášku o tom co to je a jak se to pije a o tom jak jeli na vlastní pěst učit se dělat BT na Taiwan. Bylo to tak srdcový, že jsem mu to uvěřila. Protože proč by první BT bar nemohl vypadat jako kuchyňka z okýnka, který nejspíš mohlo prodávat točenou zmrzku? Já tahle čistý příběhy prostě miluju.
#6 AFO
Molekulární bar- na to jsem čekala celý jeden rok! Přírodovědci.cz opět nezklamali! začala jsem víkend molekulární variaci na Campari-Orange, pokračovala gelovým absinthem a když už jsme nevěděla coby, poprosila jsem o něco mimo lístek:
"Takže Lední medvěd?"
A bylo vymalováno- to je on, je tam vodka, absinth i sekt. Na zdraví!
http://picasion.com/
http://picasion.com/

Co se týče jídla a baru na festivalu pak spokojenost je zaručená: tým kolem Cafe Sladkovský vaří a míchá vkusně a s citem. Rozhodně s větším než jsem ten víkend míchala já. A samozřejmě nad ránem nesmíte minout bar Vertigo, kterej působí jako koncentrovanej Cross, ale maté a vodka vás přijdou na 68 kč. Včetně skleničky, když jste tak navátý jako já.


Ještě pár zábavných momentek z festivalu samotnýho. Doporučuju vítězný film "The joy of Logic" a taky pokud budete mít možnost zajít na přednášku Kateřiny Liškový na téma anti a pro feministický porno- tak zajděte.
Kávička, senzorický ouška a...pořad pro děti. #piko
RWE chill zóna byla asi primárně pro děti, ale myslím, že pro lidi s kocovinou to byl ideální lounge- 3D Oculus, 3D piškvorky nebo obří ježek v kleci (pokořili jsme ho) a dětský vědecko populární dokumenty český televize.
Oceán!
A jako bonus- my.
Tak za rok zase ahoj!
FOTO: Bára U. a Pakočka
↧

MÁM SE RÁDA - vol. II - UPEKLA JSEM SI CHLEBA

April 29, 2015, 3:51 am
$
0
0
Mám se ráda, a proto nejím kupovaný hnusný pečivo. Nebo ráda bych nejedla. Většinou je to spojený s velkými výčitkami svědomí a představami o hoření v pekle a bércových vředech. Moje primární motivace kdysi byla zhubnout a bez pečiva to jde samo a hodně rychle. Teď je to spíš součástí filozofie, kterou jsem vytvořila a snažím se šířit světem, filozofie mojí duchovní školy MÁM SE RÁDA <3. Když mě tedy náš Vývařovna kamarád Míra popichoval, jak je tahle celá protilepková hysterie u lidí, co žádnou alergii na lepek nemají, trapná, musela jsem mu dát částečně za pravdu. A jelikož jsme holky rozumný a jelikož se blíží Korso Krymská, kde budeme zase vařit guláš a já už vám prostě tu šumavu k němu kupovat nebudu ---->>>> ZKUSILA JSEM UPÉCT CHLEBA.

Pro některé z vás to asi nebude žádný rodeo a chleba si třeba pečete pravidelně. Ale Jana, Hannah a Daniela nejsou zrovna real happy housewives. Ke všemu mě konkrétně vždycky znervózňovalo kynuté těsto. Je to chemie a roste to, někdy to právě neroste, voda musí být akorát teplá a vůbec...sice miluju vaření, ale intuitivní. Pečení je řemeslo. Hlavně nechápu, proč existuje sakra tolik odlišných receptů?! U vaření to beru, každý podle chuti, variací je třistatřicet, ale u pečení?! Jedna bába to nechá kynout přes noc a druhá jen dvě hodiny. Ale ingrediencí mají úplně stejně?! (asi na to existujou relevantní odpovědi, ale se mnou to bude stejný jako s televizí. Nepochopim.) 
A jelikož milujeme celebrity a gastro celebrity obzvlášť, rády se na ně obracíme pro radu. Ditu a Gordona jsem tentokrát nechala stranou a obrátila se na opravdovou gastro lahůdku - na KLUKY V AKCI. Moje máma je nesnáší. V pubertě by to byl o důvod víc jim dát šanci, ted se cítím trochu provinile. Ale posuďte sami, nevzbuzují automaticky důvěru? Veksláci ve velkým světě. Hned bych si od nich koupila i piko. 

Mohla jsem být zlomyslnější a vybrat nějakou vyloženě..ehm..ZLOU..ale budu hodná. Moje máma by sem určitě dala něco takovýho...


Ale ne, o tomhle to tady přeci není. Tady jde o chleba a tenhle recept od kluků můžu víc než doporučit. Udělala jsem ho přesně ale přesně podle jejich receptu tady :

Akorát jako chudá letenská holka nemám volné tři tisíce na nádobu na pečení chleba, takže jsem ho pekla v hrnci. No a chybička se vloudila. Ve spěchu a během poslouchání Hannažiných příběhů jsem zapomněla do hrnce dát pečící papír a připekl se. 


A je to doslova to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděla. Normálně jsem se málem rozbrečela. Sice nešel vyndat (podařilo se mi to až druhý den, ale vyjedla jsem zeshora polovinu ještě zatepla a po dlouhé době jsem cítila tak silný mix čirého štěstí a pýchy jako už dlouho ne... Bože, ještě ted brečim <3
↧

VÍKEND V DRÁŽDANECH

May 4, 2015, 12:27 am
$
0
0
Jdu do sebe, začínám pracovat a chovám se víceméně jako skoro-svéprávný jedinec, ale když mám možnost dát si randíčko v Dráždanech, které ještě obnáší festival s progresivním technem, neřeknu ne. Nevím, jestli jsem to tu někdy na Vývařovně zmínila, ale techno je pro mě...ehm, všechno. Měla jsem prostě báječný víkend, děkuji za optání, pojďme si to shrnout.

V Dráždanech jsem byla, ještě když jsem žila v Teplicích, asi stokrát. Tradiční sobotní nákupy nicméně obnáší jen Pragerstrasse, respt. obchody na ní. V Neustadtu, a nábřeží jsem nikdy nebyla, o zahradní čtvrti Hellerau, kde se ICAS festival odehrával, jsem se dozvěděla až v momentě, kdy jsem do ní dojela tramvají.

Nejvíce mě, z gastronomického hlediska bavila backstage. První den byla už dost vyjezená, ale nějaký vajíčka v hořčičný omáčce (WTF) zbyly:


"Dostala" jsem i dárek:


Vždycky jsem chtěla kluka, co mi bude kupovat drahý kabelky! I need more Dallas in my life. I když tohle je spíš Sex ve městě, co? Anebo Sex v Evropě, abych byla přesnější, hahaha. Tak všichni víme, kdo je na Vývařovně největší flundra.

Jak všichni moji fans vědí, ráda snídám zapečený ham and cheese croissant. Sice jsem místo croissantu musela použít housku a místo šunky mortadellu, ale i tak jsem byla spoko:

Tak to má bejt.

Do dráždanského Muzea Hygieny by se mělo chodit v pořádně trashy stavu. Pivo v kelímku na milkshake a Sven.

Dráždanské centrum nabízí třeba currywurst za devět eur, ale vůbec žádnou Spati. Na to z Berlína nejsem zvyklá, tam jsou v podstatě jen Spati a lékárny. V Dráždanech taky jsou, asi dvě, ale s hodně symbolickou otevírací dobou - v pátek byl státní svátek, sobota byla taky pojatá hodně vychilleně, a neděle v Německu je neděle v Německu. 





Záchody v Muzeu hygieny. Němci prostě. Nejedná se o Photoshop.

Žádný post z Německa by nebyl legitimní bez kebabu a Astry.




























Backstage, den druhý, segedýn a zelené curry. Někdy to tak prostě vyjde.




























Třetí den trval z gastronomického hlediska snad týden (to nemyslím nijak špatně).

Pizza k snídani. Není třeba komentářů.




























Další Itálie k obědu, ve velice autentickém bistru Sapori D´Italia. Všimněte si toho minituleně, kterého jsem si koupila na bleším trhu - snad žádná materiální záležitost mi neudělala za poslední dobu tak obří a infantilní radost.


K večeři byla pizza na stejnym místě. Miluju takový dny. Akorát jsem jí zapomněla vyfotit, ale tak snad vítě, jak vypadá pizza, ne.

No a pak opět backstage. Opět raut a opět mazání chlebů? Diskuze na téma, jak lze kombinovat sladký a slaný. To na fotce uprostřed je sušenka s čoko? Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, ale bylo to dobrý.



Krása, co. Tady si ještě pusťte RSS BOYS - viděla jsem je potřetí a už teď se těšim, až je uvidím zase.


↧
↧

NORMA-CORE

May 17, 2015, 1:02 pm
$
0
0
Jízda králů se jmenuje šlehačka ve spreji s PŘÍCHUTÍ VAJÁKU, zkuste nezešílet!
V neděli se má chodit do kostela. Do chrámu. Nebo třeba do muzea, občerstvit duši. Zkusila jsem tak trochu po svým propojit chrám a muzeum a vrchol tohohle trojúhelníku byl nečekaný- NORMA. A to ještě štěstí, že měli zavřeno vedle ve "Vše za 13", to by dopadlo- zase bych tam nechala všechny peníze.
Normu bych definovala jako opravdový diskont pro tvrdý jádro kde normcore konečně dostává svojí původní definici. Pokud je na vác LIDL moc fancy a mainstream, je tu NORMA.
Jako každý správný a poctivý německý diskont má svoje privátní značky- mezi nima pár perliček, ta největší je asi rumová tyčinka HERGOT- tedy falešná Margotka (měli jste šanci v jednom z mých starších postů z výletů po krásách zemích českých a tehdy jsem jí koupila, tuším, v Normě v Železným brodě s dárkem pro Hannah, tedy singl panákem vodečky z likérky Drak, YOLO).
Německé diskonty jsou geniální ve své jednoduchosti- dispozice produktů je v Normě analogická té staré známé z Lidlu- včetně speciálních nabídek v koších na středu obchodu. Neztratíte se.
Pro začátečníky opravdu doporučuju Normu v Holešovický tržnici v něděli odpoledne bývá dokonale prázdná (ale bohužel i obsah tovaru v regálech není stoprocentní, ale aspoň vás nečeká až takový kulturní šok).
Tak pojďme na to.
Koše se speciální nabídkou- kategorie SLADKOSTI (kam patří speciální edice šlehaček ve spreji z úvodní fotky):
Velice EXKLUZIVNĚ působící čokoláda MONAMI ve tvaru TROJÚHELNÍKU je tak 2005!
Pamatujete na časy penálů a barevných sešitů na základce? Pak si musíte pamatovat na tuhle novou definici kýče a toho jak na tom neskutečně zbohatnout- Anne Geddes. Překvapení- v Normě si ty časy památníků, desek a tužek s ulepeně rozkošnýma miminama spícíma ve slunečnicích můžete připomenout a koupit někomu jako príma dárek bonbony v týhle krásný krabičce. Gratuluju. A asi to koupím Mírovi Valešovi, má rád hezké věci.



Jo, mimochodem, někde tady vidím počátek mimibazarního umění scrapbooků a foceníčka miminek doplněnýho o vkusný koláže (pomalovaný těhotný břicha, miminka v plyšových oblečcích zvířátek, roztomilé efekty malování a svojská estetika maloměstskýho fotoateliéru). Díky Anne, mockrát díky.
Přejděme do kategorie privátních značek. Na omáčky a gastrodoplňky mají zavedený OLYMP. Chuťový vrchol nemůže být výš.
Akce na koření- kdo mi vysvětlí školní směs má u mě bonbony by Anne Gaddes.
Sekce domácí pohoda a dekor- mnoho druhů relaxačních cd (cédé, to je tak retro!) ocení každá hospodyňka ve stresu a báječný multi-rámeček na fotky (třeba právě těch těhotných bříšek, mimísků a dovči na Jadranu) je jedinečný svým neotřelým provedením: to nejsou singl rámečky, ale jeden velký systém malých rámečků, jo, je to celý SPOJENÝ. Doporučila bych před pár lety do "Jak se staví sen", dnes bych to viděla na regionální Prostřeno. Prostě designová apoteoza pro začátečníky.
Relaxuj s tetou ezo-normou.
NORMA DYZAJN MÁRKET
A teď pojďme na mojí oblíbenou kategorii- tedy tvarosloví vinných regálů. Norma mě totiž překvapila nejen alko-sortimentem na úrovni ve všech možných cenových úrovních, ale zvláštní cenu poroty si zaslouží za velký výběr tvarově neotřelých lahví za mnohéž z nich by se nemusel styděk ani Bořek Šípek.
Tato kategorie je sponzorovaná seriálem #Dokonalýsvět a přináší vám ji exkluzivně v premiéře #vožraláženská.
1) LAHVE S ROMANTICKOU STRUKTUROU. Oceňuju dynamické ornamenty.
2) DÁRKOVÝ PACKAGING PRO INTELEKTUÁLY A JINÉ MILOVNÍKY KNIH A DOBRÉHO VÍNA.
3) RETRO VÍNEČKO. Ocení nejedna vožralá ženská, vhodný na holčičí dýchánek nebo na takové ty chvilky "sama doma".

4) MEDINET A PROVEDENÍ "KLASIK" (SEDMIČKA) A VERZE "DO ŠKOLY A DO PRÁCE" (0,25 L).
Zde autorka článku se svačinovou verzí růžového Medinetu a svačinovou verzí sektu (singl nebo trojbalení na víkend). Což u mě získává extra punkty, včetně faktu, že je šroubovací!
No-filter, no-photoshop, no-rma a vožralá ženská jako mystery shopper.
Ještě něco navíc pro milovníky kultury a divadla: Hamlet z Rakvic. Nedodám víc.
A pokud jste se dopili až sem, zasloužíte si bonus v podobě písničky, opět sponzorováno by #Vožraláženská:

BONUS:
Tvrdý alkohol taky nebyl pozadu co se týče designu- vlastně mě nakonec ani nemrzelo, že jsem nestihla Prague Design Week. Byla jsem totiž v Normě. Zde nějaké fantasticky exotické pitíčko v bachraté lahvi.
Mezi standartníma potravina jsme objevili klasiku s asijským twistem:
Další šok (a ještě větší fakt, že jsem si to koupila) byla ŘEPOVÁ MUESLI TYČINKA. V čokoládě. Pro mě absolutní důkaz toho, že svět se řítí do záhuby a nic není jako dřív.
(O pár hodin později: právě jsem ke kafíčku snědla New Bar z český Cerey ze Zábřehu a jsem nadšená, tyčinka je sladká, šťavnatá a v docela milý mléčný čokoládě, pokud nás čte někdo ze Zábřehu z Cerey tak gratulujem a pošlete nám bednu vašich českých flapjacků a taky další várku muesli-řepy, namotala jsem se, sama koukám jak puk!)
A teď chlaďák. Sekce kysaný zelí:
Zelíčko ve stylu vintage
Zelíčko ve stylu česká pohoda.
 Ready-made smažený hermelín- opět extra punkty!
 Hledání ztraceného času v chlaďáku...
A co jsem si v Normě nakonec koupila? Prozradím vám, že bonbony Latte Macchiato to nebyly...
 Ale bylo to tohle:
jakožto duše Drogerieráj jsem neodolala designu bavlněno-viskózový vaty (ovšem česká není, země původu EU) a mandlovýmu krému s hezkým složením z Hradce Králové, rafíčko za 17 korun, protože miluju kokosový věci, řepová česká muesli tyčinka, protože jsem byla v šoku a samozřejmě, miniatury sektu a rosé (#vožraláženská).
Ještě maličko architektury a reklamních sdělení:
Tetu Normu, diskont pro opravdový srdcaře najdete mimojiný v Holešovický tržnici, pavilon 11.

 P.S. Norma jde s dobou, tohle je meme ve svojí fyzický podobě, já gratuluju!



↧

RUMOVÝ MENU

May 21, 2015, 2:58 am
$
0
0

Proč se spokojit s jedním názorem, když zrovna na téma alkohol toho máme všechny tři tolik na srdci.


Jana
Chodit do baru v pondělí je opravdu hodně ve stylu Evy Adamový. Moc jsem se necítila. Ale cítila jsem rum ve vzduchu. I moje kroužky pod očima si řekly, že by měly zachovat trošku dekorum a nedělat mi ostudu. I s insta filtrem to ovšem nebyla žádná sláva- asi takhle:
Na naší společný fotce jsem je pro jistotu zavřela úplně:
Naštěstí tady nešlo o můj vizuál, ale o báječný drinky, který ho mohly jedině zachránit. Stejně jako Eva Adamová ráda objímá whiskové skleničky (nejlíp z falešnýho broušenýho křišťálu, jak kážou devadesátky) i já v pondělí večer v baru preferuju v ruce pohodlnou bourbonku. A obecně mám radši drinky pánskýho střihu. V pondělí se chci ve svým overalu cítit jako Marlene Dietrich ve smokingu. Proto jsem si z rumovýho meníčka vybrala twist na Old Fashioned, kde na kapce bitters a obrovský ledový kostce teče sedmiletá Havana ovoněná datlema. Celý se to doplní citronovou kůrou a zastříkne jemnou sprchou z kůry pomerančový. Obvykle jsem příznivce hořčích drinků (miluju Negroni, nedám dopustit na twisty Spritzu) nebo klasiky nejklasičtější jako je Martini nebo Gin&Tonic, ale věřte mi, že v pondělí večer chcete povečeřet právě tuhle sladkost, která i to nejhořčí pondělí zjemní. Po dvou jsem si byla jistá, že život je báječnej.
Na Rumfestu si to potvrdíme. A na to si připijeme. V sobotu 23.5. Tady. Ano?
Samer's Old Fashioned- decentní sladkost na zjemnění pondělního světabolu...
Na zdraví, Evi!
Rumový meníčko

Daniela
Říkám, že nepiju pivo, i když to není pravda. A taky říkám, že piju víno, i když je to spíš výjimka, častěji piju sekt. A taky jste mě určitě slyšeli často říkat, že nejraději piju koktejly. Ale bohužel to nedělám moc často. Takže mimo to, že očividně #pijuráda, toho o pití taky hodně nakecám. A tohle pondělí jsem povídala i pila s Janou a Hannah a tady sexy barmanem v Bugsy´s baru. Tam totiž "žijou koktejly", žůžo! 
snažil se a my moc ne
I když na sladký pití moc nejsem a z koktejlů mám stejně jako Jana ráda klasiku - martini koktejl, aperol spritz nebo zázvorovo-citrusový mňamky jako moscow mule. Ale v pondělí večer jsem chtěla být za sweet girl. Možná taky protože se těším k moři, jsem si okamžitě bez přečtení popisku objednala Caribbiene rum punch. Vůbec nerozumím tomu kouzlu, jakým to vzniklo, a Angosturu jsem si musela vygooglit, ale zato znám muškátový oříšek -miluju- (bešamel forever) a už při prvním usrknutí jsem té kombinaci propadla. Bavilo mě pak vždycky rozkousat třešeň v puse a usrkávat na sladkou chuť tu hořkost. Taková epikurejská dekadence. Ta nám s holkama jde.


A tak jsem si musela dát další. Chápete tu logiku, žejo?


Hodně mě v Bugsy´s bavily sklenice. Tenhle karibský punč byl servírovaný ve vysoké sklenici skoro jako na malinovku na chalupě u babičky. Akorát tuhle malinovku potřebujete zapít vodou, abyste nezačaly vyprávět barmanovi, jak máte rády bílky.
A co myslíte, byl smažák cestou domů nebo nebyl? Je tady na to svědek?


Hannah


Degustaci v Bugsy's nám dohodl náš pasák Míra. V podstatě řekl, ať jdeme na bar, prachy neřešíme, že ten večer je to na něj, ať si dáme, cokoliv si přejem. Hádám, že takový benefity plynou z toho, když si svýho nejlepšího nejteplejšího kámoše necháte vytetovat na místo, který každej kluk objeví až při "tenkrát-poprvé-momentu".


Všichni víme, že I need more Dallas in my life. Drinky na český Pátý Avenue v pondělí večer sice opět víc evokují Sex ve městě, ale takový drobný detail mě nerozhází. Vtipný je, že jsme tak koncentrovaný, že na to, aby se všichni kolem plácali do čela a obraceli oči, nemusíme být čtyři. Tři naprosto stačí. Jsem na nás pyšná. Již zmíněný barman, co se nám věnoval, to statečně ustál, i když ho trochu podezřívám, že si párkrát musel odběhnout na panáka. To, že chodíte do baru pro lepší lidi z vás ještě nedělá lepší lidi, chtělo by se říct.


Ze všeho nejvíc mě v Bugsy's bavil alkohol. V Anglii jsem se snažila dodržovat 5 A DAY program. Sníst v zemi fastfoodů a mayo pět dávek ovoce a zeleniny není úplně snadný. V Praze se pořád snažím řídit tímhle pravidlem, akorát jsem alkohol vyměnila za drinky. Jde to skvěle! 

Jako první jsem si dala variaci na Daiquiri, zjemněnou vaječným bílkem - daiquiri, Whiskey sour i variace na Sours mám ráda, tohle byl takový kompromis mezi nimi. Drink byl super, ale asi ne úplně pro mě. Jsem v tomhle ohledu spíš buď-anebo.

Další mi sednul mnohem víc, a to long drinky přitom moc nepiju. Hahaha, jsem dneska fakt na facku, co? Rumový Collins. Dokonce s Angosturou. To je něco jako drinkový tabasco. Když už si ho někam dáváte, nedáváte si ho jenom někam. Dáváte si ho všude. Bylo to akorát kyselý, akorát sladký, akorát hořký a hned vypitý.

Úplný sluníčko, co říkáte.

Nakonec jsem si ještě nechala doporučit drink, který měl vystihovat mou momentální náladu a rozpoložení. A dostala jsem mai-tai. A ten byl super, protože...protože MAI TAI. Pak už jsem byla jak Sue Ellen, a tak jsem šla domů. Překvapivě jsem ani nedojela na konečnou.

Srdečně vás tedy zvu na Rum Fest, dejte si u každýho stánku něco, doufám, že jich tam bude aspoň padesát. Přes den dělám brunch v Zenitu, takže až tam večer přijdu, chci vás vidět všechny na zemi.





↧
Search

ALKOHOLKA VII: DRINK PRO DANIELU K NAROZENINÁM

June 8, 2015, 1:53 am
$
0
0
Daniela slavila v sobotu na brunchi v Zenitu svoje narozeniny. Bylo to absolutně báječné a nejlepší. Ode mě dostala svůj narozeninový drink, stejně jako kdysi Pakočka. S Danielou si teď jedeme dost podobnou životní filosofii - já od ní sbírám tipy a návody, jak se mít ráda a jak být OK, ona zase vyžaduje více Dallasu. Drink s tímhle musel korespondovat.


Titbit nás už nějakou dobu náš velkorysý ovo-zel mecenáš. To se hodí, když potřebujete připravit kanystr smoothie z manga (božinku, to byla uzrálost), zázvoru a chilli papriček (dávaly) a pak to smíchat s ginem.

Ztráta shakeru při jednom z posledních 15 stěhování v minulym roce měla za následek, že teď dělám koktejly jinak. Někdo jinej by si možná koupil novej shaker, já uplně nejsem ten typ. Prostě teď používám spíš mixér - jeho plus (pro vás) spočívá v tom, že nepotřebujete drsnou půlroční školu v Londýně, abyste věděli, jak ho správně používat. Ppředpokládám, že i vy jste díky nám OK v jakémkoliv věku a že taky potřebujete více Dallasu ve svých životech a tak vám poradit, jak si něco takového připravit doma.

Oloupete mango, nasekáte chilli papričku, nastrouháte zázvor. Dolejete vodou - objem k mangu by měl být jedna jedna, ať smoothie nemusíte jíst lžící. Rozmixujete a dolejete ginem. Na 0,15 smoothie jsem dávala malýho panáka (měli jsme toho před sebou ten den ještě hodně).

"PŘED."

Jakkoliv může znít tahle kombinace nevěrohodně, chuťově je to taková harmonie, že udělá celý váš život harmoničtějším. Pokud není gin vaše pití, bude to fungovat i s vodkou a rumíčkem.

"PO." Hahaha, ten dřez s hadříkem za tim. To je úroveň.

Takže na Danielu <3


UŽITEČNÉ ODKAZY:



↧

ÚČASTNÍK ZÁJEZDU

June 9, 2015, 2:49 am
$
0
0
Minulý týden jsem se stala účastníkem zájezdu. Strávila jsem se svojí maminkou a bratrem dovolenou v hotelovém resortu na Rhodu, pochopitelně all inclusive. Posměšné poznámky mých kamarádů a zděšené výrazy ale nejsou na místě. Já si to totiž užila se vším všudy. Stačilo sedět a pozorovat. Ale hlavně nenápadně.

Jako milovnice Prostřena jsem si tak užila týden intenzivního reality show nášupu. Akorát že s tím rozdílem, že jednotlivé díly jednoho kola nemůžete pauzovat, do půl hodiny neskončí a se soutěžící z ústeckého kraje se můžete fyzicky srazit třeba u stolu s ovocem, kam chodí zásadně jen pro banány.  Společenská stratifikace ubytovaných v našem resortu ale zdaleka nebyla tak jednoduchá, jak by jste si mohli představovat. Rodinek s dětmi byla většina, to je pravda. Starších rodičů s dospělými dětmi (my byli v rozpětí 29-39-70) tam taky bylo pár. Elegantní i méně elegantní manželé, překvapivě i mladé zamilované (i méně zamilované) "hip" páry, skupinky postarších dam, měli jsme i gay couple a dokonce i jednoho černocha! Jednonohého vozíčkáře jsem brala už jen jako extra bonus.


Skupinu, kterou jsem ale nejhůř snášela, byly děti. A to především děti pohromadě stolující spolu bez dozoru rodičů. Ačkoliv fakt nerada fotím lidi bez jejich svolení, tyhle dvě oběti jsem si nemohla odpustit.
Představte si, že rezignovaně sedíte a koukáte na tohle.

S tím, že každé ráno ještě rezignovaněji koukáte na tohle a přemýšlíte co dnes k snídani.


Problém bufetů je totiž ten, že ačkoliv se snaží vypadat co nejbohatěji a nejštědřeji, je to v podstatě neustále to samé. Sice doma denně snídám ovesnou kaši nebo vajíčka, ale je to moje volba a hlavně - udělám si to sama. Tady mě zoufalost dohnala i ke kombinaci vajíčka s marmeládou, se kterým se suverénně vytasila moje maminka. Puberťák ve mně chtěl sice ignorovat tuhle variaci, ale navzdory kulisám jsem si vzpomněla, že jsem dospělá žena a zkusila to. Za mě teda moc dobrý!

Zjistila jsem, že mi opravdu vadí každý den po delší dobu jíst něco, co mi připravuje někdo jiný. Moje terapeutka by dodala, že je to další z mých pokusů o kontrolu...třeba jo, ale prostě to tak je. Asi jsem už fatálně překročila Rubikon a nerada jím kuřecí, týden v kuse no name vejce a banány. A nedávám hranolky. Krokety nikde nebyly.

Ale abych bufetu nekřivdila, dvě věci musím právem ocenit. Výběr zeleniny a řecké jogurty. Fronty byly většinou před masem a sekcí s těstovinami (ta byla stálicí), takže jsem si v klidu mohla míchat salát.
Ukázka mého jídelníčku:

No a pak ten jogurt. Já vím, že z toho většina z vás nebude omdlévat blahem, protože žijete v bludu a překapaný jogurt přes utěrku vás doma nikdy nenapadlo zkusit. Blázínci. Hustý jogurt s kompotem a medem je prostě takový to slovo, co nesnáší Pakočka. (foodporno)

Byly ho tam mísy. MÍSY!

Sice na Rhodu, ale stále jakoby doma. Kluk ve tričku STAY ZMRD mě doslova dojímal. Nosil ho i na pláž <3
Letíme zase za rok. Ano, do stejného hotelu. Uvidíme se tam?  

↧
↧

LÉTO V PRAZE: JÍDELNA PRO ZTRACENÝ DUŠE A TAXIKÁŘE MARJÁNKA

July 1, 2015, 5:16 am
$
0
0
Jídelna Marjánka je vyhlášený místo. Asi jediná jídelna kde mají nonstop českou kuchyni (ano, otevřeno je fakt 24/7). Ideální místo k rozjímání nad začínajícím létem, životem, smrtí a vším mezi tím. Zvlášť, když venku začala první vlna veder.
Ten den jsem měla zvláštní chuť na rajskou. Nestihla jsem svoje oblíbený pultovky, protože většina řeznictví s pultovým prodejem hotovek končí ve dvě. Marjánka byla jasná volba. Říká se, že je to místo nočních gastro dostaveníček pražských taxikářů. Přes pracovní den tady standartně natrefíte na smíchovský cigoše s mulletem a důchodce. Taky na chlápky 40 plus nedefinovatelnýho vzhledu a povolání. A na bláznivý ženský. A na mě.
Žlutý tácy a gastrošky- není lepší dekorace, když přemýšlíte co je se světem špatně. V Marjánce je špatně asi všechno- a to je ve finále dobře.
Standartní porce je 5 knedlíků. Jejich původ mi není uplně jasný, stejně jako mi bylo už předem jasný, že rajská bude řídká. A byla. I to, že hovězí bude trošku tužší a šlachovitý. Nicméně to bylo přesně to co jsem si vysnila. Rajská. Chutnala kupodivu tak jak měla. A ten nůž s plastovou rukojetí byl k tomu žlutýmu tácu jako stvořený.
U stolečku za mnou seděli dva stařečci nad hrobem. Za oknem, naproti Marjánce, jsem zahlídla pohřební ústav, nedělám si legraci, uměli si tady zvolit lokaci. Po dojedení španělskýho ptáčka vypadali jakože se snad půjdou zapsat na pořadník. Babička byla shrbená a extrémně droboučká, vzali se za ruce, do druhé ruky každý svojí francouzskou hůl a vydali se smíchovskou pouští společně trávit. Zbytek života.
Zůstala jsem sama se svojí rajskou a se servírkou klasickýho hospodskýho ražení: černá mini, černý krátký tílko a memorabilie v podobě tetování. Nevymýšlím si, když vám prozradím, že jedna z kérek vyobrazovala klasickej otvírák na pivo. Jak říkám- všechno špatně je tady dobře.
Rádio hrálo na city- Irglová a Hansard se mě nejdřív snažili z plných emo-plic přesvědčit o světabolu a milostným smutku, aby je v zápětí přeřvali Mandrage svojí písničkou s nejstupidnějším textem dekády. V tu chvíli jsem byla moc ráda, že dojídám poslední knedlík a ačkoli mám škodolibou náladu nebudu tady postovat youtube videový soundtrack týhle chvíle zmaru.
Celá tahle dřevem obložená a na platový tác naservírovaná melancholie mě stála 84 kč. S pěti.
NONSTOP JÍDELNA MARJÁNKA
NA BĚLIDLE 38, PRAHA 5, ANDĚL
↧

ALKOHOLKA VIII: SPACE IS THE PLACE. VESMÍRNÉ DRINKY PRO H&M.

July 2, 2015, 5:51 am
$
0
0
Upozornění: následující příspěvek se týká posh věcí a je nadmíru sluníčkový. A neni ani trochu vtipný. Názory v článku se absolutně neshodují s filosofií tohoto blogu.



Občasná spolupráce na prezentacích H&M je prostě sen. Skvělé ženy Kateřina a Vendula, absolutně volná ruka, velkorysý budget a k tomu tým lidí, co mi asistuje. Podzimní kolekce je krásně vesmírná, a takové měly být i drinky. Spíš než alobal si představte souhvězdí, Barbarellu, Futurologický kongres, Pátý element a krásnou, hi-tech budoucnost. A navíc jsem na sebe dostala nejupnutější overal a boty na platformě, se kterými jsem měla dva metry.

Drinky byly celkem čtyři. Pegasus jako welcome drink u vstupu. Twist na italský aperitiv Puccini, kde se prosecco míchá s mandarinkovým likérem a mandarinkovým džusem. Rozmixované mandarinky v mém podání vytvořily nebuloidní efekt, navíc s curacem (modrý drinky jsou nejlepší). Oranžová, modrá a khaki (které docílíte, když se drink promíchá, dobrý, co) jsou navíc barvy prostupující celou kolekci. Foto samozřejmě nemám.

Tak aspoň pro představu. Já s retardovaně soustředěnym výrazem připravuju welcome drinky.

Andromeda a Perseus je podle mě nejkrásnější lovestory ze starých řeckých bájí a pověstí. Andromeda, krásná a subtilní - vodka, chambor, smetana a navrch práškové, mrazem sušené maliny. A silácký Perseus - gin a okurka, zázvor, citron, jablko a med jako smoothie.



Smoothie koktejly jsou ostatně poslední dobou moje nej. Roky práce v pohostinství ze mě udělaly líný hovado - do takové míry, že občas mám problém rozbalit svojí one-a-day Mila oplatku. Prostě všechno naházíte do mixéru v poměru, se kterym jste nejvíc spoko a zapnete.


A nakonec, Medusa. Margarita s nadrceným koriandrem a sopečnou solí.


A to bylo fakt nakonec. KONEC.

P.S. H&M na tiskovce ve Vile na Štvanici ohlásilo, že odteď bude čtyřikrát ročně pořádat OVERTONE festival, v rámci projektu H&M <3 MUSIC. První se uskuteční 15. srpna v Riegrových Sadech. Těšíme se. Stay tunned, něco se dozvíte i u nás.






↧

MRKVIČKA VOL. 2

July 2, 2015, 7:42 am
$
0
0
Trochu se mi zastesklo po tom, co zase vyslechnu, jak neumim psát a jak je to úplně o ničem. Jsem totiž znovu v Paříži a chci vám udělat radost jako před rokem s mrkvičkou. Tentokrát ale místo mrkve budeme mít novýho hrdinu - fazolky. Společně s česnekem a rajčaty budou tvořit takový heroický trojboj, který vám díky 6 eurům (což je v Paříži jak dvacka) vytvoří most od chudoby k sebelásce.




Není to žádný můj výmysl. Tenhle recept často vaří moje máma. Takhle krásný fazole pěstuje dodnes na svojí zahradě a já je mám celoročně zamražený v zásobě. V Čechách se bohužel (myslim?) nedají koupit, ale tady jsou na trhu běžný. Vůbec mě fascinuje, kolik druhů fazolí existuje. Znáte takový ty strakatý lusky? Vyfotila bych je, ale docela se bojim pana stánkaře...

Máma je trhá a nekrájí, je to takový rituál. Máma u toho sedává u stolu, já si stoupla ke dřezu, pustila si album Beach House a trhám.
Pak se na oleji osmaží česnek, jen krátce, přidají se fazolky, opraží se, nakrájený rajčata, podleje vodou a nechá se bublat 20 minut, dokud fazolky nezměknou a voda se nevypaří.

Mám ráda i verzi s nadrobno nakrájeným nebo mletým mase. Opět jen hovězí. Dá se také přidat i protlak. Obojí je ale momentálně pro mě čirou extravagancí, protože slevy v COS prostě rozhodly, že budu skromně jíst, když už se neskromně oblékám.


Zkusíte? Tak s rýží nebo bagetou. Já dneska jen tak bez ničeho, protože je v Paříži 41C a kromě Ayranu do sebe nic do setmění nedostanu. Pak plechovku Hoegaardenu.

Jo a nejezte na to třešně. Trust me.

↧
Viewing all 347 articles
Browse latest View live
Search