Vývařovna

Když tak koukám do rozepsaných postů, který jsem během pár měsíců stačila nechat na stránkách tohohle deníčku, hezky pod bezpečným zámkem privátních draftů, dva se mi posmívají asi úplně nejvíc. Jeden se jmenuje "Měla jsem sen" a druhej "Nezařaditelný". Nebudu vás ani sebe týrat tím, že bych něco, co zní jako hodně smutná parodie na I had a dream dopisovala, natož zveřejňovala. Ani něco, co už podle názvu zní fakt nepovedeně.

Tuším, že to první je o tom, že něketerý sny je lepší si neplnit (rauty v Puppu během KVIFF) a druhej v podstatě o tom samým, jen v tvrdý vazbě (to není narážka na Řepku, ale mohla by být...je to bohužel jen o tom, že vydat knížku taky nemusí být tak bezvadnej pocit, jak se může zdát).
Jestli ale o něčem rozhodně má cenu psát, tak to není ani tak stárnoucí blazeovanej Barťák (kterej idolem zůstává už spíš jen z nostalgie), více nebo méně sexistickej ceremoniál na KVIFFu ani navoněná bída urousanejch rób z Ateliéru Poner u tající ledový stěny na Moet párty.

Nemá ani cenu fňukat nad životem obecně, protože na to mám stejně teplou vanu, menstruační kalhotky a Crocsy, kýbl zmrzliny, Braník, Netflix, HBO Go, vidinu nový kérky a pleťovou masku, teda věci, který SAMOZŘEJMĚ vyřeší dospěle každej problém od prasklý žárovky po vyhoření v práci. A pak taky vodku. A Chaku Khan.

Takže o čem, že teda má cenu psát? Nihilisti větší než já prominou, ale něco se najde (jako poslední pivo na dně lednice). Třeba Bělehrad. Město, který voní popcornem, voňavkama a masem na grilu.

Na Bělehradě je skvělech hned několik věcí - je rozkročenej někde mezi Římem v roce devadesát pět a součastností, jak malovanou v rappovejch klipech (návštěva místní diskotéky na Dunaji jako důkaz místo slibů). Uštěpačná přezdívka "Paříž východu" mu může občas slušet stejně, jako zamilovaně vyslovený "Jugoška".
Najdete tu Nový Bělehrad, nekonečnou panelákovou step čítající zhruba 200 tisíc obyvatel, ale taky největší pravoslavnej chrám sv. Sávy, věčně nedostavěný, kam právě ruští patriarchové nalifrovali masivní sponzorský dar svým bratřím ve formě kopule pozlacené 24 karátovým zlatem.
Zlato, kříže, drahý kamení, malovaný ikony a třpytivý lustry na jedný straně, na druhý straně DIY panelákový bytečky, trčící zašlý klimatizace, věčně kapající na ulici a Západní brána Bělehradu, monstrózní dvouvěžák s vyhlídkovou restaurací ve 35. podlaží. Nefunkční. Prostě hip hop kam se podíváš.

Vyhídková restaurace ve 35. patře Západní brány Bělehradu nefunguje od roku 1996.
Jak dlouho nefunguje Pizzerie Tavolino nevíme.
V přízemí jen funkční osvěžovna s šíšama, kam chodili jen sídliskoví borci.
Na to jsme byly malý paní.

Jako doma- tohle náměstí mělo hodně Sídliště Barrandov vibes.

Nescafé a kouzlo normálnosti
Od první random kavárny, kam jsme se doploužily, když nás vyplivnul noční vlak z Budapešti (značně zpruzený, zpocený, nevyspalý a vůbec půvabný jak tři "I woke up like this" Beyoncé v jednom) po nejlíp hodnocenou restauraci na Tripadvisoru, Bělehrad byl pokaždý dost win.
Možná, že jsme měly jen štěstí, o to víc to bylo skvělý. Nevím, jestli za to mohl víc kulturní šok ze starýho jugoslávksýho vlaku, nekonečný noční pasový kontroly na hraničním přechodu Subotica nebo horko, ale už ten pocit, když si vyberete z bankomatu první Dináry, přecházíte v neskutečným parnu silniční obchvat, abyste se vynořily před obrovským zbrojařským billboardem, to je prostě k nezaplacení (doufám, že mi právě pár dinárků přistálo na účtu od Mastercardu, cink cink).
V každý kavárně, restauraci, baru, osvěžovně najdete místní poklad - minerální vodu Knjaz Miloš.
Nevíme, jestli to bylo tím parnem, ale tak dobrou minerálku jsme snad ani jedna v životě nepily. Vážně. Já jsem si Knjazem dokonce nařezala růžovou vodu na obličej a každý stříknutí bylo jako hodina v lázních. Další gastro libost, naprosto všudypřítomná v zaplivandách i v hype podnicích, kam si chodily fotit selfíčka místní teenagerky ve značkových teniskách, bylo Nescafé. NEIRONICKY. Obvykle psáno jako Nes café.

Naše kamarádka, která v Bělehradě žije a pracuje nám osvětlila, že to je prý cool mezi mladýma.
Kdy se vám ještě poštěstí, cítit se skvěle a neironicky s ledovým Nescem se šlehačkou? Tohle město není ani napřed, ani pozadu, je prostě ve svým autentickým časoprostoru, kterej se nemůže měřit počtem trendy bister, jako na Letný ani žádnými tipy z módních magazínů. Bohudík. V Bělehradě všichni žijou, jedí, pijou. Tak snadný, co?

Bělehrad (zatím - píšu v závorce a se slzou v oku) není typický turistický město. Nemá svoje skanzeny, jako Praha královskou cestu. Jasně, že jsou místa, kde spíš potkáte nějaké turisty a najdete je v průvodcích, ale i tyhle místa, včetně jedný z nejživějších ulic plný kaváren, restaurací a barů, jsou stejně tak plný Srbů. A držím mu palce, aby s čím dál tím víc vyhajpovaným brutalismem a zvláštní východní n-ostalgií, která je už spíš mýtus, než něco, co by mileniálové pamatovali z vlastní vědomý zkušenosti, zůstal takovej, jakej je.

Sedim a čumim
Filosofii sedim a čumim nastolila v Bělehradě Ivana Veselková. Holka, co má dva psy, hamstrings z crossfitu, kterej cvičí jako královna vesmíru a skvělej pořad Buchty na Radiu Wave.
Mě stačilo sedět a čumět většinu času, kdy jsem zrovna nechodila a nečuměla.
Sedim a čumim na barový zahrádce po druhý rakiji, jak si srbové užívají v okolních restauracích živý kapely, který hrajou zrovna "tu jejich" a růžolící jim strakaj dinárky za housle, sedim a čumim, jak se holky při odchodu z restaurací solidárně přiožralý podpíraj na kočičích hlavách v dvaceticentimetrových šteklích, sedim a čumim na poslední kus pljeskavice z grilu, kterej do sebe s pocitem sebezapření a rozkoše nasoukám a stará majitelka hospody se na mě podívá s hrdostí a dojetím: "věřila jsem ti a sežralas to jako královna".
Filosofii sedim a čumim jsem si ostatně díky Ivaně a bělehradskýmu zeitgeistu přivezla s sebou. S taškou plnou srbských mýdel, slovinskýho krému na ruce a jílovou maskou v pytlíčku s návodem, kterýmu nerozumím, ale to nevadí.

Jíst a pít jako člověk
Hned první den jsme se ještě v deliriu z vlaku dopotácely do centra a zapadly do prázný restaurace, která by vypadala nejspíš úplně stejně, i kdybychom do ní vpadly před pár desítkama let. Polední menu nabízelo plněný papriky, to jsme pochopily i my. Pomalu a nahlas česky, anglicky a "ála" srbsky jsme si u bodrýho pána objednaly k paprikám pivo a víno a dostaly první gastarozážitek, po kterým jsme pár desítek minut praktikovaly meditaci "sedim a čumim". Od tý doby nás to nepustilo.

Ty papriky stály asi 70 korun, trůnily na domácí brkaši a my jsme byly v nebi. Nejvíc jsme byly pyšný na to, když se na nás pan šéf s přísným, ale spravedlivým pohledem podíval, aby zhodnotil, že jsme to snědly. Snědly.

Filosofie sedim a čumim v praxi.

Ten večer jsme pak zašly do dalšího náhodnýho podniku, v boční uličce v centru. Na venkovních lavicích vedle zaprášenýho lešení nikdo neseděl, v otevřených dveřích posedávala starší paní a štamgast.
Dostaly jsme nakládaný papriky a rajčata s ovčím sýrem, který chutnaly jako...jako rajčata. Sladký a šťavnatý. Každá jsme si pak objednala kus masa, který paní zčerstva připravila na starým grilu. Chutnalo přesně takhle - jako dobrý maso z letitýho grilu. Úplně obyčejně skvěle. Dostaly jsme další mateřsky obdivnej pohled (takový to vizuální pohlazení, který umí jen babička a děda, když do sebe nasoukáte celej sváteční oběd) a když jsme dojedly, tak jsme si přiobjednaly další papriky. A piva Jelen. A rakije. Protože opravdový jídlo nejrychleji vytrávíte opravdu dobrou pálenkou.

Dost skvělý na Bělehradu bylo, že jídlo bylo boží jak v zaplivandě, tak v hype restauraci, kde venčí svoje mini psíky holky se značkovýma kabelkama nebo se schází místní smetánka. Ať už to byla zahradní restaurace Hyde Park, kterou jsme ohodnotily jako místní variaci na Cafe-Cafe v rezidenční vilový čtvrti, kde parkovaly drahý auta a drahý kočárky a tamní dekor připomínal něco mezi totálním kýčem ála japonská manga představa o Britský šlechtě proložená patchworkem nebo v jedný z nejlíp hodnocených restaurací na Tripadvisoru "Lorenzo & Kalalamba".

Druhá zmíněná byl pomyslný vrchol nebo taky hřebíček do rakve poslednímu důvodu, proč Bělehrad nemilovat. Nevím, jak vy, ale já jsem v životě nebyla v restauraci, kde by vám dezerty ukazovali na obří tabuli, se kterou pochodoval od stolu ke stolu mladej číšník v zácviku. A kde by jedním z dezertů byla obří čokoládová koule, kterou vám onem mládenec polil horkou čokoládou, aby se rozpustila. Nikdy jsem nebyla na záchodě, kde by v plexi vitríně trůnil pás cudnosti a držák na toaleťák byl rytíř v brnění, dveře byly potažený červenou koženkou a vítal vás tam neonový Travolta s tváří Lenina. Nikdy vedle mě nestál obří tučňák s podnosem, ani dáma v šatech z talířů nebo těstovin. Dokonce jsem nikdy v restauraci neviděla Jassicu Rabbit v nadživotní velikosti, natož, aby se mi na pergole nad hlavou houpaly papundeklový opice. A protože víc je víc, sežraly jsme asi tři chody, opotily polstrovaný kožený židle a nemohly asi tak hodinu dělat nic jinýho, než sedět a čumět. A přemýšlet nad tím, jestli nám za to ty grilovaný sýry, plněný vinný listy, papriky, rajčatový saláty a pyramida čevapů stály. NO STÁLY.

LIFE HACKS BĚLEHRAD:

- pokud jedete nočním vlakem z Budapešti a nestihnete si zarezervovat včas lůžko (to chce mad skills) berte si s sebou hodně čtení (ano, to je ten moment, kdy se hodí i Elle nebo Bábovky), vody a -proboha svatýho - alkoholu a cigaret, ty se hoděj, kouřit můžete ve stavu nouze na záchodcích z okýnka (nebudete první ani poslední) nebo na hraničních přechodech a tupě u toho pozorovat s pivkem v ruce celníky

- nepočítejte s tím, že byste si ve vlaku cokoli koupili a přestaňte držkovat na Český dráhy

- nebojte se vybrat si cash až na místě, tady stejně Dináry skoro neseženete a nejdete do Amazonie, karty berou skoro všude

- vypněte si data, this is not EU, baby

- Still not EU, baby, ale cestovat můžeš na občanku, mad props!
- na hlavním nádraží není výtah, eskalátory ani nosiči, nehledejte je (ale jede tam wifina)

- přes hranice můžete legálně převézt litr rakije, dvě krabičky cigár a minerálky Knjaz Miloš kolik jen chcete, všechno nad limit je na vlastní nebezpečí (nebo na lenost maďarských celníků)

- když jste nudní a (nebo) bohatí, tak můžete letět s Air Serbia, průměrně zpáteční letenka vyjde na 6 tisíc

- trafiky mají v centru nonstop a v některých si můžete koupit i piva

- všude se kouří a na cigaretách nejsou obrázky mužů s impotencí ani rodinný pohřby

- zmrzlina se řekne sladoled

- pouliční stánky s popcornem, který vypadají jako z pouti jsou skoro všude a neskutečně voní

- cizí názvy filmů i vlastní jména se přepisují foneticky (no a zkuste se první den nesmát, jak turistický krávy, žejo)

- nalaďte se turbofolkem, ideálně pak ikonickou zpěvačkou Cécou

- gluten tag! pózu glutenfree nechte u celníků, zdejší čerstvý chlebánky budete milovat

Panslovanský holky kousek od Západní brány Bělehradu

"Mě se spíš protočily panenky z toho, co autorka konzumuje."

Další komentář na můj žaludek. Noacojako. Nejdřív se směju, pak už míň. Kolem sebe vidím jen velkou blikající obrazovku kde se střídají avo-tousty, smoothies, barevný buddha bowls (co to jako vlastně je, měl Buddha rád barevný mističky s řasama a jadýrkama?), s fotkama z posiloven a nových legín na běhání.

Fuck me, virtuální realito, fuck me hard.

Co je správně? Co je uvědomněle? Veganství? Zákaz brček? Žádný igelitky? Krystaly ve vodě? Jantarový vejce do vagíny? Nopoo? Domácí mejdlo? Domácí makový mlíko? Maso z farmy? Etický vejce? Žádný vejce? Jen moje vejce? Pleťová maska z Koreji? Arganovej olej? Olivovej olej? Pivní lázně? Plošný zákaz trdelníku? Crossfit? Quinoa? Mumio? Běhání? Běhání bosa? Losos s mikrokroplastem? Žádnej losos? Bojkot Mladýfronty? Žádný barvy na vlasy? Lokální móda? Žádná móda? Žádný přílohy? Žádný pečivo? Žádná zmrzlina? Memes? Ironie? Matriarchát? Žádný cukr? Žádný kokain? Fair-trade kokain? Sarkasmus? Farmářský LSD?

Už halucinuju, i bez něj.

My všichni pěkně halucinujeme.

My všichni chceme vypadat jako někdo, jíst jako někdo, být někdo.

I tohle může být báječná a vyvážená snídaně.

Moje body-issues dosahují maxima, když mám PMS. Stává se ze mě někdo s vizáží i osobností Nesmrtelný tety - nafouknutej balónek nazelenalý kůže a místo provázku tenkej nerv. Za pár dní, kdy čirou náhodou nezabiju v ráži svých mentálních propadů ani sebe ani svoje okolí je mi zase dobře. Relativně. Dokonce jsou dny, kdy si připadám opravdu hezká (zdravím anonymní komentátory, tohle je úplná hozená rukacička).
Jsou dny, kdy mám boží vlasy, minimum vrásek a nejradši bych sama sebe pozvala na rande (ale dělat to nebudu, mám i přes to všechno ještě zbytek rozumu). Jsou dny, kdy jsem lidská zrůda a pociťuju váhu všech sežraných pizz a vykouřených cigaret. Jsou dny místo snídaně dávám neskaféčko a místo večeře dva Braníky. Jsou dny, kdy se upíjím ovocnýma šťávama a jím řasy wakame. Jsou prostě dny.

I tohle by mohla být moje svatba snů.

To, že nemám manžela a děti ani nezmiňuju, někdy stačí nemít značkový legíny a permici do Johna Reeda, abyste se cítili jako absolutní podčlověk s nulovým insta-potenciálem. Debilní, co?
No jasně, že jo! Běhejte, cvičte a rýsujte se. Jezte klíčky a fetujte chlorellu. Jen, mě, prosím, někdy nechte oddechnout. Já si nechci pěstovat body-issues, stačí mi ty moje starý dobrý daddy-issues.

P.S. příště už chci zase řešit opravdu důležité problémy, které nás trápí. jako třeba jestli je pizza Havaj lepší, než kuře s broskví. Nebo jestli je párek v rohlíku lepší s hořčicí nebo kečupem.

Problémovky je hodinová lekce v posilovně. Chodím tam jednou týdně dělat dřepy, kliky a sklapovačky v řadě asi pěti žen před zrcadlem. Pět nás je asi hlavně, protože to bývá v sedm ráno a nám to nevadí. Všechny vypadáme úplně stejně a tipla bych nám i stejný věk…i když kdo ví. Tipovat věk je dnes dost riskantní záležitost. Hodina se přesněji jmenuje Problémové partie, ale recepční ve fitku to zásadně nahlas komentuje jako Problémovky. Jen málo slov vystihuje můj život jako celek víc, než tohle moje milované slovo. A jen málo věci vyřeší tolik mých sraček v životě jako hodina dřepování.

Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou, ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku, slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.

Vtipný je, jak roky posloucháte příběhy lidí, co cvičí a jak je to udělalo štastnými. A skrz svoje vzdělání a intelektuální aroganci to analyzujete. Lol, tak co mu zbývá, když je sám. Léči si ego. Zaplňuje prázdnotu. Hubne po rozchodu. Perfekcionistka, co potřebuje mít neustále kontrolu. Postmoderní marná snaha o hledání smyslu života. Nevim, dál. A nakonec je to stejný jako s trdelníkem. V závěru je to opravdu super, jen škoda toho byznysu okolo.

Nakonec je hodina na Problémovkách stejná jako kdybych si dala takový duševně-finanční wellness. V době, kdy si musím všechno obhajovat, všechno je problém, všechno se musí zařídit, ideálně hned, ted. Jednou jsem ve výdrži v dřepu neudržela absurditu celé situace čtyř zpocených žen koukajících samy sobě do očí v zrcadle a rozesmála se. Nikdo se pochopitelně nepřidal. Dřina není pro smích. Styděla jsem se tam pak chodit dál a vzala jsem kamarádku na hodinu Bosu. Nevíte, co to je? Je to taková polokoule, co chce, abyste z ní spadly a vy s ní bojujete, aby nevyhrála. Taky na ní můžete držet výdrž v dřepu. A pravděpodobně to taky bude postmoderně absurdní situace dokreslující agónii moderního člověka. Jako jakýkoliv cvik s moderní fitness pomůckou.

Kamarádka to pochopitelně celý shazovala, posmívala se lidem a mně bylo trapně. Došlo mi, že ten shaming cvičení mě začal hrozně štvát a že vlastně nechci nikoho shazovat. Že mi naopak přijde neskutečně krásný přes všechno vzájemný odsuzování, obhajování a povyšování, že se ty sociální bubliny vzájemně prolnou. Sice jsem přesvědčená, že i tady (stejně jako v jakémkoliv jiném kolektivu) jsem opět za tu divnou a nemotornou a zvláštně mluvící holku (protože stále jako holka působím), tak nejde o to, abychom se kamarádily. Jde jen o to, abychom se neposmívaly. A i když to člověk, co vymyslel ten nejlepší název na světě, tak stopro nemyslel, název Problémovky je tak dojemně všeobjímající, že bych ho chtěla vyděsit k smrti tím, že bych ho objala doslovně. Vymyslel nálepku na celej můj život – já jsem taková problémová partie svojí rodiny, země i celý civilizace. Moc přemýšlím, málo dělám a nemám ani děti. Hodně jím, tloustnu a vytvářím dost zbytečnýho drama.

Co ale nejvíc všechny dráždí je to, že svoje cvičení sdílím. Mluvím o tom všude, kudy chodím. Poznámky typu „fakt? Ale není to na Tobě vidět…“ přecházím s úsměvem. Hůř snáším komentáře na moje inststories. Evidentně sdílení zážitků ze života má svoje meze. Nad zamilovanou fotkou z dovolené si všichni odplivnou nebo dojmou, ale nenapíší nic. Zpocená fotka z fitka se ale nesdílí. Je to trapný. Pro moje kamarády to není cool. Najednou mám plno reakcí typu „ježíši už zase? Uklidni se“, „už zase běháš, loool“, „kvůli tobě se cítím blbě ted ☹“, „co třeba radši dodělat doktorát?“.

A co třeba ne?

Na problémovky pochopitelně chodím dál. I když miluju Bridget Jones až za hrob, tak zobrazování žen ve fitness bud jako modelek nebo tlustých zoufalek mi přijde odporný. Já chci vypadat dobře ne protože patriarchát, ne protože cítím tlak společnosti a ani ne protože mám o 7 let mladšího kluka. Chci vypadat dobře, protože mě to dělá štastnou. Překvapení!

<3<3

<3 <3 <3<3<3 <3 <3<3 <3<4
<3

Někdy těsně před dvacítkou mi přišlo jako největší dobrodružství nechat se přivázat lacinýma poutama z Erotic City k radiátoru na sídlišti Prosek a nechat se tam obtáhnout klukem v outdoorových hadrech. (Bylo to konsezuální, samozřejmě).
Už tehdy mě mohlo napadnout, že moje budoucí životní směřování nemusí dopadnout dobře.
Jenže jsem se nechala ukonejšit životem a říkala si, že život přece bude splněnej sen. Set splněných snů. Krabička plná pastelový kosmetiky, jako vánoční balíčky ze Sephory. Život je jako krabička makronek z Ladurée. Budu bohatá, čímdál krásnější a taky vdaná. NIC NENÍ PROBLÉM A ŽIVOT JE NÁDHERNÝ A PLNÝ PŘÍLEŽITOSTÍ! Vyzkoušela jsem kdeco - bydlet v bytě s ultrakatoličkama, pracovat v erotickým butiku, brigádničit v továrně na kosmetiku, pseudo-djovat, dělat na stagei párky v rohlíku, napsat knížku, organizovat večírky, jít módní přehlídku, nepít, pít, probudit se vedle člověka, kterýho neznám i probudit se vedle nedojedený pizzy.

Střih - daně a odvody mi šlapou na krk, chvilku se konejším tím, že ve 30 si konečně můžu koupit svůj vlastní laptop. Za svoje peníze, ne za pracně našetřený peníze mojí mámy ani na splátky. Hurá. Dokázala jsem to? To pořád ještě nevím, protože stejně, jako je stále co hodnotit, je třeba stále něco dokazovat. Sobě, ale především svýmu okolí.

Mám mimický vrásky a i když už jsem pár let zpátky u svojí barvy a účesu, co dva mesíce jsem tiše zoufalá, že nevim co s vlasama. Už matně tuším, co v životě nechci, ale pořád se k tomu nemůžu dopracovat. Taky tuším, co v životě chci, ale pořád mám pocit, že na tom začnu dělat ZÍTRA. A taky, že na to nemám. Manicky osciluju mezi spokojeností se svým tělem a jeho aboslutní nenávistí. Mezi motivací a sarkastickým odmítáním čehokoli, co je mimo moji komfortní zónu.
A last but not least - můj osobní život je série psychopatických vztahů, který z podstaty nemůžou dopadnout dobře. Spoiler alert: nedopadají.

Je mi skoro 32 a moje cheap thrills oscilujou podle počasí a nálady mezi ponožkama z ovčí vlny a bunbonambem a sledováním Přátel pořád dokola, prokládaný Prostřenem a Queer Eye (jedinej moment, kdy ještě dokážu brečet, nelžu) a občasným Pátečkem. OMG kde to jsem a je tohle ještě život? A je vážně můj?

Je podzim. A je moc krásnej podzim. A já mám za chvíli narozeniny. A čím dál tím víc cítím, že tohle je podzim života. Dostala jsem se do období, kdy už nic necejtim, kromě radosti nad tím, když najdu tělový síťovaný punčocháče za 139 kč nebo když se někdo zasměje mýmu vtipu. Neni to zen. Je to ne-zen. Jsem absolutní Chandler, kterej nepotkal Monicu.

Chtěla bych vám tenhle stav doporučit, ale tak nějak úplně nemůžu. Ale můžu vám ukázat pár stravovacích směrů naprosto nevyrovnané ženy, která měla sny a teď má už jen plnej rukáv sarkasmu. Tak jasně, lepší něco, než nic. A co je to něco? Ok, nejsem tlustá. To jediný mi ještě v životě věk a okolnosti nevzali. Volejte sláva a tři dny se radujte. Ale nepřehánějte to, mimický vrásky to nemají rády.

Pojďme si zrekapitulovat gastro fáze, který určitě zná aspoň z povzdálí každej z nás. Hlavně žádný inspirace, jo? Nechcete přece ve 32 skončit jako já!

EZO JUNK
Ok. Jednou za pár měsíců mi to absolutně najede. Koupím si pixlu plnou tabet s chlorellou, zeleným ječmenem a dalšíma řasama a věcma, po kterých se mi sice jakože srovná stolice, ale taky dostane temně zelenou barvu. Občas je to navíc to jediný, co dopoledne stihnu "sníst", takže se mi občas z toho přívalu zdraví příjemně navalí při čištění zubů. Podle ročního období a stavu manické fáze pak doplňuju svůj ezo-junk šumivýma céčkama, kapslema na růst silných vlasů a nehtů nebo beta karotenem.
V jednom ze zdánlivě šťastnějších období ezo doplňků jsem si ujela i na psyliu. Myslím, že jsem se nechala okouzlit tím jménem. Zní to jako Sybila tlustýho střeva. Rozhodně mi to tehdy bylo k ničemu. Nevyvěštila z mýho zažívání o nic víc, než můj internista, kterej mi kdysi napsal čípky, který jsem hned před poliklinikou vyhodila.
Zkusila jsem i jíst quinou - ale i to se pro mě ukázalo jako zbytečná investice peněz a času.

Jedu v těch pilulích a připadám si jako Barbarella. Občas to proložím krekrama z mořských řas nebo něčím, co mě zrovna zaujme na polici v Coutry lifeu nebo v ezo-zdravý sekci DMka. Zde jsme člověkem. Hlavně teda ráno na záchodě. Jediný, co mi ještě chybí v tomhle období ke štěstí je nejspíš soylent nebo Mana (na druhou stranu pořád víc fandím pilulím, než rozžvejkaný kaši, která mě vrací do období, kdy jsem tak maximálně konzumovala Sunar a neměla zuby, fuj).

PŘIPRAVENÁ NA VŠECHNO
Ezojunk odeznívá, ale nekončí, přichází fáze tzv. skautská - připravená na všechno. Tetrapacky kokosový vody a ovocných šťáv všech typů a velikostí, průmyslový předražený smoothies a vína s přívlastkem připravený ve špajzu ready na zdánlivou apokalypsu. Bacha, konec světa se konat nebude, spíš vám tenhle typ diety vysosá peněženku a spokojenější nebudete. Vyzkoušeno za vás.

NEJLEPŠÍ DIETA JE NEŽRAT
Říkala občas moje máma jako humor. Na tomhle humoru je nejmrazivější to, že krátkodobě funguje. Neosočujte mě z nabádání k poruchám příjmu potravy, vyzkoušela jsem (zase) za vás - tohle totiž sice funguje, ale rozhodně ne dlouhodobě a rozhodně po tom nevypadáte spoko jako Halina pijící Ultrafitnslim. Vypadáte a chováte se jako vystresovaná píča. Spoiler alert - většinu času se totiž přesně takhle cítíte. Tahle skvělá dieta sestává především z jakýhokoli kafe a cigaret. Jo a to kafe je obvykle rozpustný. Nikdo vás nemůže soudit, život je příliš krátkej na to, abyste ho trávili ve frontě na nějaký předražený překápko. A co tě nezabije, to tě...nezabije. Popojdem, pointu od vystresovaný píči nečekejte.

INTERMITTENT FASTING LEVEL ŠÍLENÁ TŘICÍTKA
Ani já nejsem imunní vůči instatrendům. Intermittent fasting, tedy přerušovaný půst, v mým podání, je fun and relax, skoro jako žlutej autobus do Maďarska s rozbitou klimatizací. Jezte jen jednou denně. Kdy? Podle nálady, tělo si řekne. Kalorický příjem dorovnávejte žvejkačkama. PMS a menstruace vám řeknou, že jste ještě naživu, ideální na doplnění kalorií se jeví loupáky v Antonínově pekařství. Jo a vyplatí se hodně spát - když spíš - nejíš. A rozhodně se nestresuješ tím, co zrovna tvoje tělo chce nebo potřebuje, ať už jde o vitamíny nebo sex. Jako večeře nastupuje bylinkovej čaj, kterej má na krabičce napsáno podle nálady buďto "detox" nebo "woman". Nebo oba najednou. Tak co už!

CHEAP JUNK NA MAX
Život je lacinej raut. Není čas ztrácet čas neustálým vymýšlením toho, na co máte zrovna chuť. Obvykle totiž v týhle fázi nemáte chuť na nic a zároveň chcete všechno. Ale nemáte čas. Takže žijete na maximum. Jak v reklamě na PepsiMax. Mražená pizza střídá manický objednávky Dámejídlo. Váš špajz začnou okupovat sýrový koule. Testujete padesát odstínů čínských polívek. A taky piva v akci. Držíte prst na tepu doby vaší večerky. Jíte hlavně večer a někdy nad ránem. Nejlepší kuchař je nonstop Letná. A smažák je král.

HAUTE-COUTURE JUNK
Tohle je zdánlivej opak "Cheap junku na max".
V době, kdy je každej inspirativní a influencer si žádám právo na to žít jak chci. Nechci nikoho inspirovat a na něco aspirovat. Nechat se přivázat k topení nebo vydat knížku může být úplně stejně skvělý. Stejně skvělý jako třeba mít děti. Nebo nemít. Nebo uvařit několikachodový menu v Prostřenu a vyhrát. Rozhodně daleko báječnější, než když se vás lidi ptají "co kluci" nebo vám na první dobou komolí jméno. Tahle fáze je báječná, protože zahrnuje veškerý junk, ale třídy A. Mražená pizza? Rozhodně, ale bezlepková! Přežrat se těstovinama? Rozhodně, ale v drahý restauraci. Sežrat tunu kremrolí? Jasně, ale z předražený domácí pekárny. Snaha najít svoje lepší já je obvykle lemovaná lepkem, avokádem a jídlem z cool bister. Všeho je hodně, ale je to drahý, takže dobrý pocit musí zaručeně následovat. Nebo ne?

TOTAL MESS
Období, kdy se zmatek ve vašem životě začne do vašeho jídelníčku promítat tak moc, že už ani neumíte rozeznat, jestli byla dřív slepice nebo vejce. V tomhle případě teda spíš gumový medvídci nebo pivo. Snídaně může být houska s margarínem a křemešníkem, oběd hotovka z jídelny a večeře pivo. Nebo vůbec nic z toho a vy prostě tohle všechno můžete nahradit balíkem sýrových koulí nebo gumových medvídků. A zapít kokosovou vodou. Nebo vodkou. Nebo obojím.

Foto kredity: internet, SNL, Girls, Tea Falco, Přátelé

Určitě jste si všimli, že během posledních pár dní nejsem sama, kdo se rochní v sebetrýzni a snaží se vyhrabat z hoven, kterým se jinak tak pěkně říká život.

Intermezzo - tady si vždycky představím dvě filmový scény, který jsem pochopitelně viděla na prahu raný puberty a tak mi ovlivnily zbytek života, asi jako rozvod rodičů nebo první menstruace.

Jedna z nich je legendární Atreyovo trápení v Bažinách smutku, kde totální nemedikovaný depresi doslova podlehne jeho věrný kůň Artex. Teda chcípne, je to kůň, žejo. Neva - přesně takhle v tý bažině smutku (nebo hoven) bojujem a umíráme každej den všichni. Nicméně - viděli jste v životě něco víc heartbreaking, než je tohle? Já asi ne. Navíc si dodnes, ve svých skoro dvaatřiceti, upřímně myslím, že Nekonečný příběh je papežtější než papež a strčí do kapsy celou světovou filosofii (sorry, dědo).

Druhá scéna je zrádná past plná splašků (čti hoven) z Pokladu na Stříbrném jezeře. Pomalu mizící ruka chamtivýho lotra třímající nějaký pozlátko pomalu mizí pod hladinou (hoven).
I v týhle scéně, která mě dokázala v dětství traumatizovat skoro stejně, jako když jsme si sedla na hořící františek, je všechno utrpení dnešní doby.

Konec vizuální přestávky.

Každopádně je báječný, když si uvědomíte, že se v tomhle septiku jménem život netopíte sami, že těch ručiček svírajících zlatý tele v bažině je kolem spousty. Že Artex nejsem jen já, ale seš to i ty. Možná, že sdílením hoven nakonec smrdí o trochu míň. Proto děkuju každýmu známýmu i neznámýmu, kdo si najde chvilku a napíše - ať už je to sofistikovaný hejt nebo pochvala (čumíte, co?). A taky děkuju Arianě Grande za tohle:

A Carly Rae Jepsen za tohle:

Jak píšu na začátku - posledních pár dní bylo na rochnění se životem plodný. No a tady Ariana mně inspirovala k tomu, abych si napsala takovej seznam věcí, za který bych rituálně, ironicky i zcela vážně chtěla poděkovat svým ex. Čistě gastronomicky, samozřejmě.

GASTROSEZNAM (DÍKY, DALŠÍ):

Už si nemusim připadat blbě, když jím 2 x víc, než můj kluk. (Tohle bývá spojený s divnými pohledy personálu restauračních zařízení)

Už si nemusim připadat blbě, že piju víc, než můj kluk. (Tohle bývá kupodivu taky spojený s divnými pohledy obsluhy).

Už si nemusim připadat blbě, že piju neskaféčko a nepoznám rozdíl v kávových odrůdách. A můžu pyšně říkat: je mi to jedno, život je moc krátkej a plnej hoven na to, abych řešila kafe nebo stále fronty.

Už si nemusim připadat méněcenná za to, že mě máma naučila vyřit jen polívky z mražený zeleniny, pytlíku a rybí prsty.

Už si nemusim připadat blbě, když chci snídat cigáro místo jídla.

Nemusím mít několikadenní zácpu způsobenou nemožností si u něj dojít na velkou.

Ráda bych taky poděkovala XY, že mě naučil, co jsou to grundle.

Jinému XY bych ráda poděkovala za to, že mě vzal na moje první phočko v životě (before it was cool).

Dalšímu XY za to, že mi ukázal thajský kari (pro hnidopichy - zelený).

Jinýmu za to, že mi na první rande donesl chlebíčky.

A taky tomu, co mě neopustil, když jsem měla otravu z rybího chlebíčku, ale držel mi vlasy a hlavu nad záchodem a taky palce, aby to rychle přešlo (přešlo, ale styděla jsem se pak ještě několik dní).

Díky, kluci, next!

Štíří období skočilo. Oslavila jsem další narozeniny. V podstatě se nic moc nezměnilo. V podstatě jsem utratila během scorpio-season spoustu peněz za nesmysly, který mi krátkodobě zlepšily život. Následky kapitalismu vyléčíš zase jen kapitalismem.
Musím říct, že letošní rok bych označila jako "Festival Canossa 2018". Ráda bych se dalšího ročníku už neúčastnila, děkuji, vynechám, vyškrtněte mě z newsletteru a zapište mě na jiný. Třeba na turné po regionech, který jsme letos s Danielou odstartovaly.

"Dobrý den, přispějte na postiženou holčičku."
Ne. postižená holčička si právě koupila předraženej svetr, aby se jí udělalo trochu líp.
Jak moc je to se světem v nepořádku se zrcadlí v tom, jak moc je to nejspíš v nepořádku se mnou. Svět je zlej. Já jsem zlá. Ale na chvilku je mi líp.

Ale možná, že není všechno ztraceno.
Můj metabolismus je zpátky. Zkouším si pěstovat svojí vnitřní Itálii. Našla jsem svojí Geniální přítelkyni.

Moje neapolská Geniální přítelkyně. Dokonalá, krásná, lahodná: pizza.
Přesněji pizza ze San Carla. Dospěla jsem do fáze, kdy na ní myslim každej den. Dospěla jsem do fáze, kdy se dokážu zamilovat do pizzy. Už jen do ní.

Vážně - jestli mi něco dokáže rozšířit zorničky, jako prvotřídní koks, jako Fenty Beauty za akční ceny, jako Marek Vašut v reklamě na skleničky na prosecco z Lidlu, pak je to právě lahodná pizza Margherita z pizzerie San Carlo.
Dokonalá iluze Itálie na talíři i v celým lokálu, který se nebojí středního kýče, který má evokovat Neapol. Včetně soundtracku on point. A obsluhy. Nebo třeba mistra pizzaře s vykasanými rukávy, potetovanýma rukama a monoklem, který vás mentálně přenese na předměstí Neapole. A možná, že uslyšíte i dialekt.
Ať už zajdete na Letnou nebo kousek pod Karlovo náměstí, nebudete zklamaní. Pizza je tenká, horká, měkká i křupavá. Tady není prostor pro experimety. Tady nechávám své gastrobizarní já venku, ať počká. Tady si dejte klasiku. Nepotřebujete víc. Žádnej ananas, ani šunku. Dvě stovky a během pár desítek minut se na chvilku ocitnete ve svojí vnitřní Neapoli.
Můžete to zapít malinkým espressem, můžete to zajíst domácím tiramisu. Zapít Crodinem nebo si dát Aperol. To je fuk. Důležitý je najít svojí geniální přítelkyni. A já ji už mám. A nebojim se jí sežrat.

P.S.
Když máš depku, sežer hodně lepku. Halina Pawlovská.

Z FAMU, kde studuju už druhým rokem obor Audiovizuální studia, odchází Helena Bendová – skvělá filmová teoretička, pegagožka a předsedkyně akademického senátu. Nějaké poslední zbytky sebereflexe mi připomínají, že lidi, co na FAMU nestudují skutečně nemají potřebu řešit FAMU 24/7, ano, vím to, i když nechápu, nicméně jsem na Seminář audiovizuální analýzy, který nás učila, vypracovala historickou analýzu Ženy za pultem a řekla si, že bych ji tu mohla nasdílet, protože to je asi tak jediné, co můžu v dané situaci udělat. Helena je pro mě naprostá superhrdinka. Zvládne přednášet o počátcích francouzské kinematografie stejně jako o genderových problémech skrze film a do toho ještě dát dohromady koncepci nové katedry herního designu. Její záběr je neskutečně široký, a právě proto dokáže přemýšlet v neuvěřitelných souvislostech, což doteď předávala i svým studentům. Po dalších výrazných osobnostech, které z FAMU odchází proto, že se jako předsedkyně akademického senátu ocitla po jednohlasném odvolání děkana Zdeňka Holého pod mediální šikanou celebrit typu Mirka Spáčilová nebo režiséra Anděla Páně 2 Jiřího Stracha (to je ten legrační pán, co se nechal vyfotit v tričku Je Suis Harvey Wenstein), ale především pak pod šikanou institucionální ze strany děkana, který setrváváním ve své funkci de facto porušuje vysokoškolský zákon a nafrčený mocí, kterou má zjevně docela rád, klidně školu pohřbívá zaživa. Neskutečně mě frustruje, že se tak talentovaná, oddaná a jedinečná osobnost musela konfrontovat s tak nepřiměřeným tlakem a toxickou atmosférou.

(vlevo Helena Bendová a režisér David Jařab, další člen akademického senátu)

Díky za vše, Heleno, jsi nejlepší. Na světě není dost chlebíčků, kterými by se smutek z tvého odchodu dal zajíst.

Lze napsat historickou analýzu a nezaměňovat ji s ideologickou, když rozebíráme dílo z doby a režimu, kdy všechna oficiální audiovizuální tvorba musela ideologii podléhat, neboť tím byl podmíněný její vznik? Mým klíčem k analýze seriálu Žena za pultem legendy české televizní tvorby, Jaroslava Dietla, se tudíž stala snaha co nejvíce si odmyslet vše, co souviselo s komunistickou ideologií v době normalizace (seriál vznikl v roce 1977) a získat tak co nejpřesnější obraz o tom, jak žili pracující lidé v dané době a především pak, jak se k sobě chovali. Další a nejvíce okaté propagandistické momenty mi naopak posloužily pro získání poměrně jasné představy, jak to určitě nebylo. Jako ukázkový příklad poslouží už samotná znělka připomínající spíše reklamu na obchod se smíšeným zbožím, který působí dojmem, jako by šlo o běžnou normu a život v blahobytu. Přitom se bavíme o době, kdy se stály fronty na banány nebo pomeranče, výběr potravin byl omezený a jejich kvalita pofidérní. Bavíme se o o době, kdy několik měsíců nebyly k sehnání ani základní hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky.

První díl Ženy za pultem s podtitulem Anna nastupuje začíná tím, že se hlavní hrdinka Anna Holubová (Jiřina Švorcová), rozvedená, zhruba čtyřicetiletá matka dvou dětí, přijde nahlásit do svého nového zaměstnání. Dvanáct dílů série popisují vždy jeden kalendářní měsíc. První měsíc v roce symbolicky odkazuje k začátku nové životní etapy. Hned u vstupu je konfrontována pokladní, která ji vynadá, že do obchodu vstupuje bez košíku, aby následně sekýrovala platícího zákazníka. To vypovídá mnohé o kultuře a úrovni služeb do velké míry poznamenané tím, že zaměstnanci v obchodě a službách neměli přímý vztah k podniku; neměli vůči němu přímou zodpovědnost a ani nebojovali s konkurencí. Neexistovala ani klasická role majitele a podnikatele, který by o zmíněné zásady a jejich dodržování usiloval. Vymizel důvod poskytovat zákaznický servis postavený na snaze nakupujícím vyhovět, protože ti beztak neměli jinou možnost výběru. Politická kultura navíc měla i negativní dopad na elementární lidskou slušnost.

Děj se odehrává v prostředí převážně ženského kolektivu doplněným o stereotypně šovinistické mužské postavy. Už při seznámení Anně vedoucí prodejny Karas (Vladimír Menšík) poví, že je „pěkná ženská“ a že na ženské je. Anna mu naopak odpoví, že ona na mužské není vůbec. To předznamenává tón interakcí, který mezi ženami a muži probíhají po celou dobu.

Anna si po dohodě vybírá oddělení lahůdek, což vedoucí Karas komentuje slovy, že hokynářská krev se nezapře, protože si vybrala ten nejnáročnější úsek. To přímo implikuje, že je Anna silná žena, která se nebojí výzev ani zodpovědnosti. Navíc, jak se dozvídáme, v lahůdkách musí být přeci ty nejhezčí holky z celého obchodu.

Později vyjde najevo, že se Anna i s dětmi přestěhovala na druhý konec Prahy a že původně pracovala jako vedoucí prodejny. Proč tedy najednou nastupuje jako prodavačka? Její objevení se na scéně vzbuzuje mezi zaměstnanci prodejny spoustu otázek a zájmu, který Anna odráží, jak jen to jde, přesto si však po celou dobu zachovává klid a důvtip sobě vlastní a snaží se soustředit jen na svou práci. Od první chvíle vystupuje jako kladná postava ve všech ohledech díky své inteligenci, osobnosti a konec konců i vzhledu. Pominu-li neustále přítomné šovinistické hodnotící narážky, musím docenit, že autor seriálů ji líčí v podstatě jako ideální ženu a že si pro svůj ideál vybral takovou, která má velké životní zkušenosti a nadhled navzdory složité životní situaci. V podstatě se díváme na obraz superženy, která zvládá zaměstnání, péči o dvě děti i svůj zevnějšek.

Navíc se tím potvrzuje teze francouzského historika a filmového kritika Pierra Sorlina, že film přináší fiktivní řešení reálných problémů. 70. léta byla dobou, kdy ve světě, a koneckonců i v ČSSR narůstal počet rozvodů, což se logicky stalo i tématem zajímavým pro audiovizi – jako další příklad lze např. americký film Kramer vs. Kramer z roku 1979. Ženu za pultem tedy můžeme vnímat i jako seriál, který diváckému publiku ukazuje, že rozvod není konec světa, ačkoliv některé vedlejší postavy tvrdí opak.

Chování postav je podrobeno neustálému komentování jeho okolí a představa, jak se má daný člověk vlivem svého genderu, věku a postavení chovat, je zde neustále připomínána. To lze do velké míry připsat i dobové ideologii, že rodina je základ státu a s tím souvisejícím potlačení individuality a tudíž i nároku na soukromí. Ženy jsou zde líčeny jako slabší, naivnější a méně schopné, za doprovodu neustálých narážek s až sexuálním podtextem a narušováním osobního prostoru. Jako ukázku přikládám dialog mezi Annou a o generaci mladším Oskarem (Jaromír Hanzlík), který sám sebe uvedl jako světový šampion v závodu s rudlem, spolu se svými kolegy je však spíše šampionem v mansplainingu. Annina síla a zdatnost je zde demonstrována i tak, že s obřím kolem ementálu (o průměru cca 90 cm) manipuluje lépe než Oskar.

A: „Kde tady najdu ementál?“
O: „Copak s ním chcete?“
A: „Nakrájet si ho.“
O: „Jo? To dokážete sama?“
A: „Krájela jsem ho 20 let. Doufám, že mě síla neopustila.“
O: „Ale, ale. Z vás jde až strach.“
A: „Viďte? A moje děti se mě přitom pořád nechtějí bát.“
O:„S váma aby si člověk ani nic nezačínal, co?“ (padá na zem, Anna si od něj bere sýr)
A: „Prosila bych ten sýr, mistře. Já opravdu nejsem stavěná na žádný začínání.“

Jako další ukázku přikládám monolog vůbec první zákaznice, která se u Annina pultu zastaví. Ten nám nepřímo implikuje legitimitu kritizování manželky šéfa, která svému manželovi není ani schopna připravit pořádnou snídani, což se od ní přeci očekává:

Z: „Já bych si vzala deset deka vlašského salátu a patnáct moravského bochníku. On náš šéf totiž doma nesnídá, víte? Říká, že to nestihne, ale já myslím, že mu to nechutná, ta buchta. My už jich máme taky dost, on nám je totiž rozdává, víte?“

Jako další velice zajímavý aspekt doby a lidského počínání lze číst interpretaci poctivosti. Myslím, že právě zde lze optimálně použít postup, který jsem líčila v úvodu své analýzy – Anna vystupuje poctivě za každou cenu, jako role-model, což lze chápat jako snahu nabádat ke každodenní poctivosti i diváky. Nikdo ze zaměstnanců si pultu lahůdek nesmí vzít nic bez zaplacení, a to dokonce ani manželka zástupce vedoucího, paní Vilímková, která jde ze své pozice Anně po krku celou dobu a která je pro ni nedůstojným způsobem donucena zaplatit žloutkový věneček. Jedním z životních návodů za dob komunismu přitom bylo rčení, že „kdo nekrade, okrádá rodinu“ a obchody zpravidla fungovaly na známostech a snaze urvat si pro sebe co nejvíce. I zde se projevuje myšlení Pierra Sorlina – filmy ukazují viditelné i neviditelné, viz další dialog z dámských šaten, skrze nějž se dozvídáme, že i v kolektivu, který sám sebe udržuje pod neustálým dohledem, se krade – zaměstnanci se dokonce okrádají mezi sebou.

Kolegyně: „Zámeček máte?“
Anna: „Na co?“
K: „No to musíte mít, jinak spláčete nad výdělkem.“

Ačkoliv se Anna nijak netají tím, že partnera nehledá, milostná zápletka, nebo alespoň její náznak, se jí beztak nevyhne. K pultu s lahůdkami přistupuje roztržitý a nesmělý muž ve středních letech Karel, který, jak se vzápětí dozvídáme, také žije sám a je Annou naprosto uveden do rozpaků. Do prodejny přišel proto, aby nakoupil na domácí večírek pro promujícího kamaráda. Na tom, kolik za to hodlá obětovat, prý nezáleží, je však naprosto bezradný, pokud jde o výběr. Muži přeci nevaří, že? Nebo alespoň tehdy ne. Anna, která je po celou dobu nad věcí svým odzbrojujícím způsobem, mu tím pádem připraví koňak, šampaňské, někomu přijde vhod lahvička piva, k jídlu půl kila šunky (odvážených na gram přesně), ze sýru ementál, kávu doma máte? Ne? (já totiž nemám doma vůbec nic), takže kávu, u pultu si můžete vzít lososa, kaviár, máslo, dvoje slané mandle, protože někdo je rád chroupá a vlašský salát a rohlíky. Mají bankety, dokonce. A ještě jedny slané krekry. Zřejmě neexistuje nic, čemu by Anna nerozuměla.

Anna: „Vzpomenete si ještě na něco?“
Karel: „Já si nevzpomínám vůbec na nic.“

A právě na závěr své analýzy bych ráda vypíchla neskutečně emancipační rozměr, který mě na seriálu překvapuje. Anna není sufražetka, která by aktivně bojovala za svá práva. Její empowerment spočívá ve snaze ustát tlak svého okolí a nutno říci, že úspěšně. Svůj status single rozvedené ženy si zachovává mimoděk, protože má momentálně mnohem důležitější priority. Je svá za každou cenu. A stejně takové jsou i její mladší kolegyně. Naučily se fungovat v prostředí, ve kterém žijí a obhájit si v něm svou nezávislost. S muži částečně koketují, ale tím, že mávají rukou nad jejich chováním, v podstatě ukazují, kdo je tady nad věcí a kdo situaci ovládá. Takto přitom Jaroslav Dietl nelíčí ženy vždy: v seriálu Nemocnice na kraji města ze stejné doby (1977–1981) jsou vedle pár výrazných hlavních hrdinek jen tichými sestrami, které podávají nástroje lékařům a čekají, až si jich někdo všimne. I drobné detaily typu, že si Anna vyzdobí pult umělými květinami nebo když ji její mladší kolegyně Olinka (Hana Maciuchová) ukazuje nové spodní prádlo z dánského exportu vnímám spíše než jako snahu o vykreslení povrchnosti jako nekompromisní obhajobu životního stylu navzdory okolí, světu a očekávání. Seriál Žena za pultem je pro mě z dnešního pohledu naprostým zjevením, normalizačním Sexem ve městě a demonstrací ženské nezávislosti.

Tradiční vánoční tipy vždy psala Pakočka, letos se toho chopím já. Já miluju dostávat dárky, jako nejmladší rozmazlené dítě jsem vždy dostávala, o co jsem si řekla. Moc se toho dodnes nezměnilo, protože mě stále rozmazluje především máma. Nebo já sama. Nebo Pakočka, když mi dojdou v baru peníze a koupí mi ještě jeden gin tonic...nebo mi přinese zadarmo kosmetické vzorky. Jen tak. Protože ví, že mi udělá radost. Pochopitelně moje rozmazlování by teoreticky nebylo levné. Přála bych si na každý prst velký prsten od Janji Prokič, takže když bych popotahovala ze své krátké kamelky, hezky by se leskly na celý svět okolo. Někde v těch představách figuruje i liščí kožich, YSL lodičky a absurdně předražené krajkové prádlo (pod kožichem). Protože to jsem někde v jádru já, malá rozmazlená Daniela, co chce všechno pozlátko světa, aby ji pak psycholožka řekla, že chce být hlavně štastná. Psycholožka neví, že to už dávno vím sama, že se doopravdy netrápím tím, že nemám všechny VĚCI světa, ale vím, že ji to dělá radost. Sedí jí to do tabulek. Prostě jen ráda sním a nevadí mi vrátit se do reality. Nebolí totiž tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.

A navíc, jsou tady přeci Vánoce! Těšíte se na ně vůbec? Mám pro vás tedy pár tipů, abyste mohli rozmazlit sebe nebo ty, které máte rádi. Chtěla bych napsat něco, o tom, jak je to důležité...ale to už asi víte sami a jestli ne, pochybuju, že zrovna já vás o tom přesvědčím.

My jsme samy o sobě takový dárečky.

1. TIP

Haenke jsem dlouho pozorovala jen na instagramu hlavně protože ho mají moc krásný a taky protože ho má na svědomí moje kamarádka Sasha. Ale jelikož sem nedávno rozchodem přišla (mimo jiné) o pár kytek, rozhodla jsem se udělat si z bytu džungli. V té se hodlám se svými kočkami schovat a chovat se jako malá divoká zvířátka. Prý se se mnou nedá žít, tak to tímhle rozhodnutím finálně zpečetím. A v tomhle přesně vám Haenke pomohou. Nebo taky můžete jen chtít instagram worthy byt, aby vám pršely likes. Na to jsou tyhle cool pokojovky taky dobrý. Ceny lidový, jako za mě jasný vánoční envi friendly dárek. Pardon, ale ty anglicismy tady padají samy.

Mají supereshop a dovezou vám všechno až domů!

2. TIP

No a co jiného byste v cool insta bytě s monsterou a jasmínem dělali, než si patlali na obličej masku? No já nevím právě. Já miluju věci od mojí kamarádky Marie, co dělá kosmetiku jen pro příšery. Nevím přesně, jak tyhle příšery definuje…asi musíte přijít na její FENOMENA popupa ona to sama vyhodnotí. Už dobrých 5 let od ní používám mandlový čistící scrub na obličej a ted už rok tuhý olej na noc. Tenhle mandlový zázrak nejraději střídám s jiným zázrakem, který je taky #crueltyfree stejně jako věci od Marie a to je černý peeling DARK ANGEL od Lushe. Jako po ničem nemám ve 33 tvářičky jak dětské prdelky a věřte mi - to jsou jediné dětské prdelky, který mě ted zajímají. A navíc si připadám, že nejen, že řeším samé sračky (pardon), ale ještě vypadám, jako by mě s nimi někdo pomazal. Naplňuje mě to štěstím, nemůžu za to! Pak si ještě namažu obličej nějakou fresh maskou, moje nejoblíbenější je s mořskýma řasama, protože to prostě zní jako něco, co chcete mít na obličeji, a připadám si fresh i po vysmaženém pátečku.

Before eternal beauty

3. TIP

A když už jsme u pátečku, věřte mi, že i když máte hluboko do kapsy, nemusíte zoufat, protože neexistuje nikdo, jako absolutně nikdo, komu byste neudělali radost odznáčkem alkouna úzkozobého. Buřňák, čejka, moták…všechny tyhle super ptáky nabízí ve formě odznáčku Česká ornitologická společnost a za mě je to jasná volba pro kamarádku nebo kamaráda, kteří mají rádi ptáky.

4. TIP

Dobře už bylo. To vám netvrdím já. To je fakt. A podpoří mě v tom názoru i Vágus se svojí ročenkou. A víc sem napíše až Jana, protože já o tom víc nevím. Mně stačí koukat na název. Za mě jasná koupě.

5. TIP

Abychom taky přidaly nějaký gastro tip, z českých značek poslední dobou hodně ujíždím na burákovém másle od Lucky Alvin. Mají několik pro mě dost nečekaných kombinací (arašídy s hořkou čokoládou je můj favorit) a hlavně je to bez zbytečného přidaného cukru, který v burákovém másle nemusí být. Stačí, že je ve všem alkoholu.

Mně prostě přijde, že k Vánocům oříšky patří. Já jich denně sním hodně, protože mi kdysi máma řekla, že jsou dobrý na nervy a aniž bych si to kdy ověřila, slepě jí věřím. Takže jestli máte v okolí kamarádku na pokraji nervového zhroucení, dejte ji skleničku pevných nervů <3

6. TIP

Z šuplíku módička - jsme už několik let věrné kamarádce Martině a jejímu obchodu na Letný (kde jinde) Recycle with love. Já mám od Martiny šaty ze dvou sešitých košil a věřte mi, že je mám raději než většinu šatů v ceně lidské ledviny z COSu.

Tady mám ty šaty na sobě.

Další fashion udržitelný tip jsou trika a mikiny od Knedlo zelo wear. Kuba, který trička vlastnoručně tiskne, ted dělá skejtové dobro v severní Africe, takže ani nevím, jestli by vám něco doručili, i kdybyste chtěli, ale to nic nemění na tom, že můžete tohoto nejhezčího kluka pod sluncem (nejen tím africkým) podpořit.

Knedlo zelo wear feat Vývařovna a fešák Kuba s rohlíkem.

7. TIP

Miluju poukazy. Kupuji je odjakživa a vím, že lidem tak moc radost nedělají, protože chtějí něco hmatatelného hned, ale já je mám prostě ráda. Ráda dávám zážitky. Jeden z těch, co mě nejvíc baví poslední dobou jsou výlety lodí po Vltavě. Sama jsem si jednu prožila v létě a byl to hrozně hezký zážitek, viděla jsem najednou Prahu z jiné perspektivy a připadala si jako turista. Nevím taky proč jsem si vždycky myslela, že jde o něco drahého a přitom obyčejná hodinová projíždka po Vltavě do Čertovky stála směšně málo.

Ze zážitků, které bych si přála někomu darovat každopádně (a po přečtení těchto řádků to tak budete cítit taky) patří poukaz na pekelné obžerství v "Pekle" (překvapivě). Chceme tam s přáteli jet už dlouho, z čehož si děláme neustále legraci, ale přitom to jakoby nemyslíme vážně (nebo část z nás si to stoprocentně myslí), dokud ale opravdu nebude vytištěný poukaz v obálce pod stromečkem. Tahle výzva je prostě jen důkazem toho, jak moc jste už v rámci své osobní intelektuální evoluce pochopili, že život opravdu nemá žádný vyšší smysl, jako lidstvo se točíme dokola ve stejné bezútěšné hře pouze s jinými kulisami a že i Dante Alighieri jednou byl v místnosti podobné té v Medkových Kopcích (?!) na Hlinsku a říkal si, že je s lidmi něco špatně a vlastně si zasloužíme jako skupina umřít právě tady v tomto sklepě plném řízků. Pokud jste dospěli do tohoto bodu jako já, tak Peklo Čertovina je povinnost!

---------------------

Už mě dál nic nenapadá. Věřím, že si každý určitě něco vybere a že skvělé nabídky hostinského zařízení Peklo Čertovina nebudou hned vyprodané. Udělejte si prosím navzájem radost a zkuste si letos Vánoce opravdu užít. A vy, co si je užíváte každý rok zase trochu zvolněte z toho extatického štěstí, aby si ostatní (já) nepřipadali tak blbě.

A pokud byste chtěli udělat radost jiným i nám najednou (wow), tak nás můžete potkat v neděli 16. 12. ve Vršovicích v Patrech na úžasném bazaru badewanne. Už jsme tam jednou byly a bylo to super!

Vánoční gastro tradice nedodržujeme. Žádnej kapr, žádný pečení cukroví. Když vyrůstáte s mámou, která je na vás sama, tak vás pak ani v dospělosti nijak zvlášť netrápí, že neumíte (a ani nezkoušíte) deset druhů cukroví. A ani letos si žíly netrhám. Rozhodně ne kvuli rohlíčkům a adventním věncům. Místo toho si na instáč vyfotím nový tetování nebo svetr s blbým nápisem.

Z Letný before it was cool, přes Semily na sídlák
První vánoce, který si dokážu v útržcích vybavit byly asi z Podkrkonoší. Tam jsem se narodila a tam žila moje babička a občas i já. Ezo kraj plný šílených a geniálních lidí. V tomhle rázovitým kraji se ryby nejí. Tradičně se na Štědrý večer servíruje houbovej Kuba, kde byste v chudým podhůří hledali kapry, že.
Jenže já si vůbec nepamatuju, že by kdy máma udělala Kubu. Možná tehdy babička. Co si ovšem pamatuju úplně přesně je to, že babička nikdy nevzala rybu do pusy. Ani blbý filé. Podkrkonošská nátura, která se sice za první republiky stala druhou (!) ženou místního zlatníka, kterej jí prej koupil auto i s řidičem, ale pach rybiny jí nikdy nepřestal smrdět. Ale ke Kubovi trpělivě filé dělala pro zbytek rodiny. Babičku si skoro nepamatuju. Ale vím, že kouřila celej život denně jednu cigaretu u kamen, neuměla svíčkovou, kterou jednou prý tak posrala, že z ní máma má od tý doby dětský trauma a nejedla ryby. Nevím, možná je to málo, ale i těhle pár útržků mi přijde až bizarně relevantních.
Co si z dětských vánoc vybavím dokonale jsou barevný světýlka na stromek ve tvaru lucerniček a to, když jsem si sedla na vafky na františka. Zapálenýho, samozřejmě. Možná, že to byla jen sofistikovaná metoda, jak mě připravit na všechno pozdější utrpení, jako když zjistíte, že Ježíšek není. Protože chvíli toho zjištění si rozhodně nevybavuju. Fyzická bolest to nejspíš zachránila.
K čemu mi bylo do života dobrý to, že jsem pár let na to vzala do ruky rozpálenou tetinu kulmu, nevím. Ale bolelo to jako všechny moje pozdější rozchody.
Další dětský vánoce v Podkrkonoší si vybavuju taky jen matně. Jednou jsme zkoušeli pouštět v lavoru ořechový skořápky se svíčkama a mně přišlo romantický, aby se na tuhle událost zašla podívat Barbie s Kenem. Opřela jsem je o kraj lavoru, hezky vedle sebe namačkaný, aby si to užili. A pak jsem na chvíli někam odběhla a když jsem přišla zpátky, Kenovi se čoudilo z dlaně, která mu trčela do lavoru a potkala se se zabržděnou skořápkou. I Ken poznal, že život bolí a od tý doby jsme skořápky vynechali.

Samozřejmě, že jako každá dobrá máma mi to i ta moje v rámci svých možností dělala hezký celý dětství. Jen jsme to měli po našem. Místo kapra to nejluxusnější filé z Delvity a místo cukroví Vienettu. Tahle jsme to táhly na Letný a později i na jednom pražským sídlišti. Stomemek živý v pubertě vystřídal praktičtější umělej, ale filé a Vienetta zůstaly nafurt. I teď, když už jsem dost velká holka na to, abych večeři připravovala já. Některý gastrotradice je prostě skvělý držet, nejlíp ty, který si samy vytvoříte.

Italský intermezzo
Jen jednou jsem naší tradici změnila. Když jsem poprvý a naposledy trávila Vánoce v Římě, kam za mnou máma přijela. Na vysoký v Itálii se naučíte totiž pravděpodobně to nejdůležitejší - a nemyslim tím jazyk ani podvojný účetnictví, ale VAŘIT. V Itálii zjistíte, že kuchyň je střed světa, naprostej. Kuchyň je o sdílení tradic - všem mým italským spolubydlícím jsem udělala smažák (a věřte mi, že sehnat v Itošce eidam je umění) a taky rýžovej nákyp (to bylo přijato velmi vlažně, nutno říct, že se mi uplně nepovedl) a jednou knedlík (kupovanej a dovezenej). A věřte, že donutit ultras italky jíst a ocenit něco jinýho, než italskou kuchyni, která je NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ, PŘIROZENĚ, je velká věc. No a já díky sdílení tradic od tý doby umím uvařit boloňský ragů, milánský rizoto a další maličkosti.
A tehdy v zimě jsem si troufla na vývar s tortellinama a pečenou rybu. Nic extra, co? Ale mně to stačilo, dokázala jsem to. A taky zjistila, že ty Vánoce fakt nemusí být o zasněžený ladosvský krajině a medovým perníku. Může třeba pár týdnů v kuse lejt, jako tou dobou obvykle v Římě a panettone může chutnat i kupovaný úplně stejně fantasticky. Ale víte co? Tu Vienettu jsme si koupily i tehdy. Tradice se musí držet. Hlavně ty, který si sami vytvoříte.

A co na závěr? Asi nic moc. I letos udělám luxusní filé, cukroví koupím, ozdobíme s mámou umělej stromeček a hlavně, hlavně koupím tu obyčejnou luxusně devadesátkovou Vienettu. Tradice se musí držet. Hlavně ty, který si sami vytvoříte. A hlavně teda ty vánoční.

VAROVÁNÍ: V TOMTO ČLÁNKU ZMÍNÍM TURBOFOLK

Od doby, co jsem se přestěhovala do Bosny, zažívám mnohá více či méně příjemná dobrodružství. Někdy člověka překvapí absurdní způsob, jakým tady funguje doprava. Nejsou tu například jízdní řády, místní prostě nějak vědí, v kolik kdy a co jede. Začínám si myslet, že existuje jakési jugošské kolektivní vědomí časů odjezdů autobusů (ale ničeho jiného). Ostatní lidé, kteří na tuto mentální síť napojeni nejsou, se prostě ráno posadí na zastávku a čekají třeba do oběda. Toto cvičení nás učí trpělivosti a udržuje nás místo sezení u počítačů venku, na čerstvém vzduchu. Poměrně nepříjemné pak může být prozření, že to, co už čtyři dny kašlete, je prach, protože je tu čas od času trojnásobně silnější znečištění vzduchu, než v Pekingu. „Sice máme nejhorší vzduch na světě, zato ale nemáme vodu,“ shrnul zprávu o smogu v komentáři jakýsi obyvatel Sarajeva. Narážel tak na častá přerušování dodávek vody, údajně kvůli opravám potrubí. Podle četnosti těchto oprav musí roury pamatovat minimálně pradědečka Gavrila Principa, Vodovody a kanalizace Sarajevo se však nedávno v poměrně vyostřené kauze opřely do novin Oslobođenje, které odstávku vody označily za redukci. Kauza pojmenovávání stavů netekoucí vody trvala mnoho dnů, pak ji vystřídal skandál přítomnosti vepřového masa v armádní kuchyni. Dnes se pro změnu zabýváme tím, zda alarmující úroveň smogu, kterou naměřila americká ambasáda, ve skutečnosti neovlivnil kouř vycházející z blízké restaurace s masovým pokrmem čevapi. Díky těmto zásadním diskusím se alespoň nikdo nemusí stresovat obecným nedostatkem, ekologickou katastrofou a náboženskou a národnostní tenzí, jako v jiných zemích. Někdy je tu ale vody víc než dost. Okapy zde nekončí, jako v jiných státech v kanálu, ale 10 centimetrů nad chodníkem. Když pak hodně prší, je jedno, že všechno moře si už vzalo Chorvatsko, Jadran můžete zažít třeba na Ulici Maršala Tita po cestě pro rohlíky. Dobro došli. Místní řidiči pak rychle vjíždějí do megakaluží vedle chodníků a suplují tak přílivové vlny, což je ohromná legrace. A taky tady pořád hraje turbofolk.

Proti těmto radostem každodennosti se dá bojovat různě. Rozhodně rovnou přeskočím údajné blahodárné účinky chození po obrovských horách s lidmi, kteří to považují za zábavu a jdou na vrchol stále rychleji a rychleji, a to i přesto, že nahoře není žádná hospoda. Ne. Tady se léčí jídlem. Božským, jugošským, slaným i sladkým, tekoucím, horkým i studeným, sladoledem nebo pitou a klidně všechno najednou, tady se nesoudí.

Ukázky socializace skrze jídlo jsou zde viditelné prakticky na každém kroku. Jdete na obrovskou horu s lidmi, kteří to považují za zábavu a jdou na vrchol stále rychleji a rychleji, a to i přesto, že nahoře není žádná hospoda? Nevadí, nahoře totiž bude pravděpodobně jugoš s pitou, ajvarem, sýrem, kuřetem, baklavou, jablky a kávou, který vás bez okolků pozve k pařezu, abyste si také dali do trumpety. Máte opravdu mizerný den, prší a k tomu vás někdo před minutou míjel v autě? Pokud jste v Sarajevu déle než dva dny, už máte pravděpodobně svou nejoblíbenější pekárnu, ve které vás paní pekařka oslovuje „ljubavi,“ takže nevěste hlavu a zaskočte se tam ohřát na sirnicu, kurkumový rohlíky, zeljanicu nebo skutečně nemravné buchty, které jsou doslova vymáchané v bosenské verzi nutelly. Chcete si dát salát? Dejte si ho. Pokud jste ale v místním salátovém baru byli více než jednou, a tudíž si vás již pamatují všichni číšníci, kterým souhrnně říkáte Harun, dostanete k salátu čokoládový muffin a objevíte se na oficiálním instagramovém účtu konkrétního podniku.

Pohostinnost místních adoptovali i cizinci, kteří v Bosně žijí. Velvyslanci, humanitární pracovníci i vojáci. Na tomto místě musím vysvětlit, že jsem se loni v září tak moc zamilovala do Bosny, že jsem od té doby nemyslela na nic jiného, než jak se sem dostat zpět. Vymyslela jsem tedy mnoho způsobů od stáží, dobrovolnictví, studia až po placenou práci a nějakým záhadným štěstím mi vyšly všechny možnosti. Nemám sice čas chodit s děckama večer do hospod, ale zato se hodně najim. Veškeré konference, bankety, kulaté stoly, oslavy výročí založení Československa, dobročinné bazary a mnohé další akce se tady pojí s hromadami jídla. Za tu dobu, co tu žiji, jsem dostala tolik jídla zadarmo, že teď musím pro vyrovnání karmy pod stromeček koupit kozy alespoň dvěma vesnicím v Africe.

Abych měla kromě jídla ještě nějaký další způsob, jak trávit volný čas, začala jsem se spolubydlící Aničkou chodit do místního pěveckého sboru. Když jsme jeli na první koncert do města Konjic, nepřekvapila mě informace, že dostaneme oběd. Já toho dokážu sníst hodně, v Konjicu jsem se ale trochu bála, že to dál nepůjde. Polívka byla telecí a protože nejím maso, obávala jsem se, že toho pro mě na stole moc nebude. Druhý chod byly naštěstí uštipci, slané smažené koblihy, které se máčejí v kajmaku, k tomu množství zeleniny a sýrů. S úlevou jsem se do toho pustila a když jsem zjistila, že to zelí na talířku vedle mě není pro všechny, ale jen a jen pro mě, skoro jsem se štěstím rozplakala. Najedla jsem se dosyta. V Česku se málokdy stane, že si spletete hlavní chod s předkrmem. Je to hezký pocit. Je to pocit, jako když dostanete druhý oběd. Skutečně jsem tomu nevěřila, když přede mnou přistál další talíř. Ostatní členové sboru mi navíc poslali své talíře zelí, protože pochopili, že my Češi zelí můžem. Nasoukala jsem tedy do sebe vše, do posledního zrnka rýže, do posledního ždibíčku zelí. Nebyl by to Balkán, kdyby po druhém obědu nenásledovala některý z tureckých vybraných desertů, například divná nafouklá sušenka naložená v sirupu, politá sirupem. Koncert se nám podařil, zejména v altu jsem ocenila, jak je najednou snadné opřít se do bránice. Takhle se v Bosně podněcují přirozeně posazené hlasy.

Vrcholem tohoto žraní zadáč byl minulý týden kurz evropské bezpečnosti na vojenské základně Butmir. Někdy v půlce října se mě zeptal profesor, jestli bych o kurz měla zájem. Bylo mi to fuk a nic jsem od toho nečekala, ale slíbil mi 6 kreditů, tak jsem řekla, že teda jo. Čas běžel a najednou mi v mailu přistál program kurzu. Rychle jsem prolítla informace o tom, že na základně není kostel a v případě potřeby odveze nějaký voják věřící zahraniční studenty do města na bohoslužbu, a zamilovaně zabodla oči do kolonky OBĚD GARANTOVÁN. Na papíře to vypadalo hezky: bohatý výběr, vegetariánské, halal i košer verze, zelenina, ovoce, dezerty. Vzhledem k předsudkům, které díky otcovejm historkám z vojny k armádní kuchyni mám, jsem to brala s rezervou. Vegetarián si na to tak trochu zvykne. Žít jako vegetarián v Bosně nebývá úplnej med, co si budeme. Vycvičily mě nicméně střední Čechy, kde jsem strávila letošní červenec (no tak ten párek z tý zelňačky vyndáte no) a snědla tolik smažáků, že mi doteď nechybí, což mi ubírá na češství.

První den na Butmiru jsem zjistila, že můj dosavadní život, všechny rodinné zážitky, všechny milostné okamžiky, všechny nádherné momenty s přáteli, byl život v nepoznání opravdového štěstí, kterého může lidská bytost dosáhnout. Při vstupu do jídelny jsem si dle rozzlobené kartičky na stěně vydesinfikovala ruce a vzala si tácek. Přede mnou se otevřelo nebe. Nádherné překypující rautové vany plné všech příloh, salátů, slaných koláčů, omáček, zeleniny, ovoce, dezertů a várnice houbové polívky. Káva, čaj, džus, několik druhů sýra a neomezený množství oliv. Po třech měsících života bez mámy jsem si na talíř kydla asi půl kila bramborový kaše a při tom zvuku kydání kaše do talíře jsem se opět málem rozplakala (my tady nemáme metličky ani šťouchadlo, navíc mi to připadá zbytečně pracné, dělat bramborovou kaši). Blaženě jsem si odnesla tácek k velkému stolu, slastně sledovala, jak šťáva z grilované zeleniny stéká do ďolíku v bramborové kaši. Bylo to krásné obědové kóma. Asi tak na 3 minuty, než jsem si uvědomila, kde to vůbec sedím. „Can you pass the salt please?“ vytrhl mě z takřka zbožného zírání na dušený hrášek něčí hlas. Vedle mě seděl muž v uniformě. A vedle něj další muž v uniformě. Kolem stolu bylo takových mužů několik. Všichni se na nás usmívali. Všichni zřejmě dlouho neviděli mladé ženy v oblečení, které nevypadá jako močál. Najednou jsem si vzpomněla, že sedím v armádní jídelně a že kolem mě kromě několika civilních spolužáků sedí výhradně vojáci, kteří se na mě usmívají a žádají mě o sůl. V tento moment se musím vrátit v čase do dob, kdy jsem žila šedivý život plný jízd metrem. Na trase metra B si na mě jednou sedl mladík, protože si mě nevšiml. V bývalé Jugoslávii si na mě muži nesedají a nemyslím si, že by to bylo absencí metra. Rakouští vojáci s červenými barety cenili své bíle zuby, podala jsem jednomu z nich sůl a nevěděla, kam se dívat dřív. Spolužačka Fatima mě chytila za ruku a řekla „to je jako být dítětem v cukrárně, že?“ „kde je všechno zadarmo a máma na tebe nevidí,“ doplnila jsem ji. Na světě není hezčí kombinace, než faktorů zdravého mládí a hromady jídla zadarmo. Navždy budu vzpomínat na ty 4 obědy, kdy jsem se nemusela bát pořádně si naložit na talíř a kdy mi po dlouhé době vůbec nevadilo, že musím jíst s dalšími lidmi, místo abych seděla doma a koukala u oběda na seriál.

Plyne z toho nějaká pointa? Možná. Jak napsala drahá Pakočka, možná je údělem Balkánu být sněden. Za mě je to rozhodně lepší varianta, než být rozstřílen. Bojovat proti válce láskou nemá smysl, protože láska je jen pro někoho. Dušený hrášek je tady ale pro všechny. Make food, not war milá Bosno. A pokud ještě nevíte, jak vypadá nebe, věřte mi, vypadá jako armádní jídelna na Butmiru.

PRO VÝVAŘOVNU NAPSALA A SEŽRALA BALKÁN MAGDALÉNA FAJTOVÁ

Jmenuji se Magda a je mi 24 let. Vloni jsem se zamilovala do Bosny a letos už tuhle lásku žiju na 110%. Mám ráda kočky, Bosnu a špenát. Nemám ráda slova fáč, platforma a esej v mužském rodě. Bojím se šneků a dvojčat a jsem fanynkou chorvatského seriálu Crno-bijeli svijet. Působím v Sarajevu jako Češka turistica a občas o tom píšu blog.

Ráda bych napsala článek o návratech. Představuji si to jako hluboké zamyšlení nad lidským údělem s lehkým motivačním přesahem, což se mi jistě nepovede, a bude z toho zmatená změť proudu mých myšlenek, která bude dokola říkat jediné - návraty jsou těžký. Ale musíte uznat, že za to nemůžu, v bezprostředním povánočním období se nelze vyhnout životnímu bilancování. Někteří z nás se vrací do rodných měst, někteří zůstávají ve svých nových domovech a do minulosti se vrací jen v myšlenkách. Jiným je to u prdele a vrací se jen k bramborovému salátu. I za tím ale hledám souvislosti, která by to zasadily do širšího kontextu lidské ztrápené duše, kterou si ted rozprostřeme v celé její komplikované kráse.

Vyrostla jsem v maloměstě, kam se neskutečně nerada vracím. Tyto Vánoce jsem strávila chatováním s bývalým spolužákem ze základní školy, se kterým jsme společně hejtovali město, ve kterém jsme kdysi seděli v jedné školní lavici, a ve kterém jsme se opět společně ocitli na vánoční svátky. Město v tomhle případě hraje aktivní roli nepřítele, je samo o sobě neskutečně nemožný a ve všech situacích jde proti mně. Vždycky mě shodí, znemožní, vytáhne ze mě to nejhorší. Jako by bylo naprosto jedno, co v životé kdy dokážu, v tomhle městě budu zas a znovu malá trapná Daniela. Zdá se vám to divný? Neznáte podobný pocity, kdy vzpomínky na sebe v nějaké životní fázi tak nesnášíte, že si je spojíte se vším (nebo se všemi) co vás tehdy obklopovali? Provinilost tak prosákne na všechno okolo a společně s vaším minulým já se spojí v takovou Pandořinu skřínku kolektivní viny vaší vlastní dávné trapnosti. To je pro mě návrat “domů”, návrat do dětství.

Návraty ale nepatří jen k Vánocům, v podstatě se s postupujícím věkem stávají všudypřítomnou stálicí, na kterou je třeba si zvyknout. Já si totiž nemyslím, že naše životy (nebo minimálně ten můj…) spěje někam lineárně k zářným zítřkům. Že život by neměl být o schodech škola-kariéra-rodina-peníze-víc peněz atd atd, kterými stoupáte někam výš a výš a dokud si všechny stupně poctivě neodbudete, neužijete a nevyždímáte všechny ty možnosti napadrť a neposunute úplně nejdál, pravděpodobně rovnou do rakve. Život jsou hlavně emoce a obyčejný potřeby, který zní někdy až směšně triviálně...a to tady nepíšu, protože jsem loser. Nebo možná. Ale vyrostla jsem obklopená lidmi, kteří bazírovali na odškrtávání položek a nevšimla jsem si nikdy, že by jejich životy byly spokojenější než těch, kteří se na to vykašlali. Většinou je zlomily úplně stejný věci - neštastná láska, samota, smrt blízkých, závislosti. Mezi "neodškrtávače" jsem se v závěru zařadila po své třicítce i já. Po rozvodu jsem se nedokázala najednou hnout v kariéře z místa a dlouho jsem se trápila tím, že jsem zaseklá na místě a nedokážu jít “dál”. Škoda, že mi trvalo další čtyři roky, než mi došlo, že je to naprosto normální a že je mi vlastně v mým životě hrozně dobře jen tak. Lepší později než nikdy.

Ať už ale pomyslně stojíte na místě, nebo ležíte většinu času v posteli jako já, nebo si plníte jeden sen za druhým v touze být lepším člověkem, stejně se nevyhnete návratům. Způsobí je nutná návštěva rodiny, svátky, jídlo, co vám něco připomene, ulice, ve které je “ten byt”, restaurace, kde byla “ta večeře”, škola, člověk, kočka, pes, strom. Na všem se nabalí slepenec vzpomínek a někdy je ten atak tak silný, že vás někam vrátí až bolestně autenticky. Když jsem před pěti lety navštívila Bejrút, byl to sám o sobě silný emoční zážitek, potkala jsem se tam s rodinou a všechny vůně a vjemy mě vracely do dětství, které jsem strávila v Sýrii. Jeden moment mi ale obzvlášť utkvěl v paměti a to byl kout, kterým jsem procházela a kde byl takový křovinatý porost. Koukala jsem na něj a bylo mi zase 7 nebo 8 a koukala jsem na jiný, i když stejný, v jedné syrské vesnici. Chtělo to pak hodiny terapie, které díky Bohu hradila VZP <3 a ten balvan na hrudi se zase rozpustil.

Ale tenhle článek nevzniká, abych si mohla zavzpomínat na libanonské šaškarády, ale protože jsou poslední týdny trochu náročnější a já vnímám některé situace citlivěji. A tím nemyslím hysteričtěji. Navštívily jsem s Pakočkou před měsícem Semily, odkud pochází její máma. Byly jsem v domě, kde žila její rodina a ukazovala mi mámy pokoj a kde ona sama trávila dětství i pubertu a kde roky nebyla. Ona o tom asi někdy napíše sama, do toho vstupovat nechci. Ale musím přiznat, že mě tenhle návrat silně ovlivnil. Víte, že tyhle místa vás vcucnou a začnou vás na tu chvíli, kdy v nich jste, definovat, takže se jim vyhýbáte. Současně ale nostalgie pracuje proti vám a vy vlastně chcete ty místa vidět, chcete je přetvořit, opravit a trošku si s tím zabojovat. Taková emoční recyklace. Sice něco je na tom, že čím víc syslíte a nakupujete a starý vyhazujete, tak je vám líp. Vidím to na sobě. Někdy jen taška plná hadrů ze Zary spraví pošramocené sebevědomí. Těhle chvil je čím dál míň, nemyslím si ale, že někdy úplně zmizí. A tak je to se vším.

Návraty jsou na hovno v drtivý většině případů. Neříkám, že se jim máte vyhýbat, ani že se do nich máte hrnout. Jsou mezi námi a připomínají nám všechno to, co bylo, abychom to společně s nimi prožili znovu. Ted ale přijde chvilka na motivační přesah slibovaný na začátku —>> Zdá se, že moje odtržení od komfortně usazených lidí se zdá nenávratný, ačkoliv mám klasické kancelářské zaměstnání a vlastním byt na Letné. Asi nikdy nebyl můj život tzv. v pořádku a i když neležím pod mostem s buchnou plnou heráku zapíchnutou v žíle, myslím, že se mi nikdy nepodaří zapadnout…pod čímž si asi každý představíme něco jiného. Pro mě je “zapadnout” volit pragmatická emocionálně nezabarvená rozhodnutí, která jsou v momentální chvíli ze všech úhlů pohledu nejrozumnější. To nejsem já, lol. Já se celý život cítím jak z básně od Josefa Kainara a všechny moje životní návraty mi to neustále připomínají. Každý kousek smažáku, každý srk becherovky, vůně opečenýho jehněčího, chuť zkyslýho kozího kefíru, záclony načichlé kouřem, tvrdost špinavé mužské ponožky, co objevíte za pračkou. Tyhle facky vám vždycky připomenou, že nejen, že nezapadáte, ale že právě přesto jste tady a jakákoliv motivace je úplně fuk, protože jste to dali až sem a žádný návrat vás nevcucnul natolik, abyste skončili s depresema v Bohnicích. Nebo možná jo, ale už tam nejste a až se tam vrátíte, tak to zase jednou skončí.

Pakočky máma si tuhle na obědě stěžovala, že nebude jíst hranolky z bedýnky, že jídlo má na stůl přijít na talíři. Tak jsem se narovnala, rozhlédla po restauraci a řekla “přesně, nedotáhly jsme to všechny tři do Prahy, abychom žraly z košíků”.

Tohle asi bude ze šuplíčku “hejt”. Určitě ano. A tenhle zrál docela dlouho a ted prostě musí ven. Štvou mě hezké fotky jídla. Štvou mě rádoby hezké fotky jídla, které se tváří jako nonšalantní momentky a přitom kříčí aranžovaností. Zosobňují pro mě to, s čím se potkáváme na každém kroku (máme-li schopnost to rozpoznat) - paní z Prostřena má na zdi v obývacím pokoji polepené nesmysly různých tvarů (to stopro znáte - kapky, motýlci, nápisy…) a má z toho dobrý pocit, protože ji televize řekla, že je to “design” a nebohá bloggerky si skládá jídlo do kosočtverců, protože ji instagram řekl, že je to cool. Obě ženy k sobě navzájem mají málo pochopení, jsou si ale podobnější, než si samy myslí.

Já teda ten náramek skoro nevidím...

Aby nedošlo k omylu - Pakočka říká často “hele, Tobě ten instagram jde líp”. Ano, častěji vařím a dávám častěji fotky jídla. Pravdou ale je i to, že i já aranžuju jídlo před vyfocením a samotnou mě několikrát napadlo - udělám to hezký. A jídlo se dost blbě “dělá hezký”, zkrotit všechny ty omáčky, mastný fleky a komponenty… Kraje talířů se musí několikrát otřít, na bylinky bych se často doma i vykašlala, ale vypadá to líp. Několikrát ode mě spolustolovníci slyšeli “moment, nejdřív to musím přeskládat a vyfotit”. Nejčastěji se tomu směje náš kamarád Míra, který má obvykle největší despekt k čemukoli, co mu zavání stádovostí. Mně je to spíš fuk, já mám ráda, když se mi věci líbí, a nevadí mi a priori, když to sdílím s celou planetou. Být vždy v opozici nebyl nikdy můj případ, i když si to celoživotně moje máma myslí. V tomhle případě ale došlo i na moje hodně široké mantinely. A prosím, nehledejte v této větě žádné dvojsmysly…

V pubertě vůbec, ale od vysoké školy jsem začala mít silné tendence k tomu být taková ta snaživá kuchtička, co ale byla vždycky moc líná, zdravě cynická a taková celkově neuspořádaná…projevem i vzhledem…takže jsem to nikdy nemohla dotáhnout na nějakou foodbloggerskou výšinu. Když Pakočka, Hannah a Karol začaly Vývařovnu, pojilo nás kamarádství založený spíš na náhodě, než že bychom se matchovaly koníčkama a humorem. Můj humor je každopádně slabý dodnes, až příliš černý a krutý a směju se mu většinou sama i přes cringe výrazy všech okolo. Navíc čeština není mým rodným jazykem a proto mám velmi málo talentu pro jazykové přesmyčky a vtípky v českém jazyce. Jen ironií osudu se stalo, že mě právě psaní v češtině živí…

Ale aby nedošlo k omylu - tohle není Danielino smutné okénko (to si můžete otevřít v minulém článku NÁVRATY). Snažím se jen krkolomně vyjádřit, že Vývařovna humor mi nebyl vlastní od začátku a Pakočky naprosto oprávněná rezignace na stylizovanost fotek na instagramu mě někdy rozčilovala. Měla jsem v očích mamon po likes a chtěla jsem jich, co nejvíc. Jak to ale v mém životě bývá - i v tomto případě se prosadilo moje oblíbeně “lepší pozdě, než nikdy”. Dorostla jsem do toho správného foodstyling cynismu, kterého se hodlám držet. Mega mě totiž děsí, že moje sklony pro “hezký život” mě vždycky naplňovaly lítostí nad tím, že nehřeju postel nějakému důležitému pánovi, kterému bych ráno vyšperkovala snídani do detailu a vyfotila si ji hezky minimalisticky nebo naopak jakože cool přebujele. Jemu by přišlo hrozně hot mě ze začátku pozorovat při obírání vyvařených krůtích krků, aby se mě pak štítil při zvracení vína a jedení studeného smažáku v posteli. Lítost se čas od času objeví hlavně, když čekuju internet banking, ale trvám si za svým - můj cynismus není zahořklost. Je to spíš vztek nad tím, že “být moc” se neztotožňuje s tímhle fake světem upraveného jídla, ale naopak s reálnou fotkou holčičího večera se vším, co na stůl patří. Cákanec sem, flek od vína, i ten popel od cigaret tam je, kočičí chlupy, drobky.

Syndrom hezké fotky si tak spojuju se syndromem hezkého života. Vůbec instagramový PR kuchařů a kuchařek a lidí od jídla je pro mě úsměvný. Barvy, minimalismus, vintage nádobí, dřevěné podklady, bosé nohy na trávníku…já si takové fotky fotila dřív o víkendu, když jsem měla čas pořádně navařit třeba brunch nebo nedělní svatou trojici - maso, zelí, knedlík. Ale ukazovat realitu jídla jen skrze hezkou fotku, která sama o sobě tolika lidem stačí? Proč?! Možná bych to vůbec neřešila a říkala si, že je to prostě PR, je to trend a lidi to chtějí…třeba jim jde fakt o recepty. Ale. Ale zvedla mě ze židle fotka kuřete na paprice s těstovinama u jednoho kuchaře s reklamou na kuřecí maso z Billy. Z BILLY. Z fucking Billy, kde je sortiment masa to nejsmutnější, co v supermarketu můžete vidět. Králíci ve sleve, moře kuřete od Vocílky. Jo, tři kousky bio kuřete za absurdně vysokou cenu. Ale fotka to byla hezká a já nestačila zírat, kolik “influencerů” včetně těch, kteří pracují pro Ambiente, fotku lajklo. Tak zajímá nás sakra, co jíme? nebo je to všechno jen o podobě? OMG, zním jako mladá naivní komsomolka teď...vidím vaše ironické úsměvy. Jo, hezká fotka prodává, já to chápu. Ale já chci svoje kuře na paprice jíst podle jiných pravidel.

A já děkuju Vývařovně, děkuju všem mým životním failům, že tohle nemusím. Že mě bloggování neživí, že můžu na rovinu říct, že mě živí jiný lži, ale nejsou mým koníčkem a nikdy mi tohle nevlezlo do jídla. Že moje jídlo vypadá na talíři často prazvláštně, ale chutná dobře a že jsem vděčná všem naším instagram fanouškům za to, že nám dají většinou těch 40-120 liků za realitu. <3

SPOILER ALERT: tenhle článek nebude o jídle, ale myje se v něm nádobí!

Před pár dny jsem nemohla spát. Ne, že by to byl nějaký výjimečný stav. Ani tentokrát jsem nenašla osvícení a někde mezi brouzdáním na Redtube, ezo čajem, sledováním videí krájení barevnýho mýdla a rovnáním punčocháčů a triček se mi vloudila myšlenka, která mě ne a ne nechat ani následují den.
Když už jsem si myšlenku přenášela několi dní, jako nepříjemnou formu mentální zácpy, rozhodla jsem se, že jí zkusím rozvinout.

Nejdřív jsem ovšem musela ještě několikrát umýt nádobí a linku. To je základ. Mám na to samozřejmě důmyslný systém a občas nádobí i přemývám. Chápete, ne? Nechápete, ale to neva.

Houbička musí být čistá, jaru tak akorát, voda spíš horká. Skleničky se musí odkapávat tak, aby mohly dýchat, trest useknutí rukou hrozí, když najdu sklenku otočenou otvorem dolů na utěrce, zapařenou. Na hrncích se musí vždycky provést ještě taktilní zkouška, jestli tam nezbyla mastnota, nánosy škrobu nebo krusta z připálenin. To platí v menší míře i o miskách a talířích. Moje spolubydlící to vědí. Ale taktně mlčí. A já jsem ráda, že mi tohle drobný šílenství v mezích kuchyňský linky nechávají a benevolentně ho přecházejí. Nikdo není dokonalej, kromě čistě umytýho nádobí, samozřejmě.

Někde mezi finálním umytím dřezu a zdánlivě vyprázdněnou hlavou jsem se zase vrátila k nutkavý myšlence. Na světě existujou dva typy holek: svíčková a buřtguláš. Veganům a vegetariánům se omlouvám, snad kvůli týhle metafoře nezhynulo žádný zvíře. A kdyby jo, dejte vědět, přijdu ho sníst.

Kromě definice "LINDY" jsem si totiž potřebovala nějak jasněji definovat i Lindin protipól.
Sice jsem si před pár lety naivně myslela, že moje jediná šance na to, jak ji porazit je stát se jí, ale tak nějak jsem zjistila, že to prostě nejde. Hlavou zeď neprorazíš a Lindou se narodíš, ale nestaneš.
A proto - nemůžete bojovat s nepřítelem, aniž byste znali svoje zbraně. A jelikož se mi Lindy vrhají pod kola v pravidelných intervalech, musela jsem si to ujasnit.

A co je lepší na pitomý příměry, než jídlo? Než česká klasika? Nevím, Mně nic lepšího nenapadlo, yay.

TRADIČNÍ A MILOVANÁ: SVÍČKOVÁ
Svíčková. Když jde o jídlo, tak odpověď na zamilovanou českou klasiku bývá jednoznačná. Jistě, následují osobní specifikace a preference, ale pořád je to prostě svíčková. Milovaná, domácí, hospodská, sladší, tradiční, někdy se nemusí povést, ale vždycky je za ní ta snaha, taková ta milá, co voní jako nedělní oběd a všechny vaše dětský přání.
Přesně taková je svíčková holka. Voní jako domácí krb. Všema milovaná, svíčková zná svůj čas. Svoje tempo. zároveň se umí přizpůsobit. Někdy se nepovede, ale to je život, je milovaná, takže je snadný jí to odpustit. Svíčková se neopuští a svíčkový se odpouští.

GUILTY PLESURE: BUŘTGULÁŠ
Jaká je asi tak odpověď na svíčkovou? Mohl by to být Kaťák, ale není! V týhle chromý analogii je protipól svíčkový jednoznačně buřtguláš.
Buřguláš není jídlo, který by na první dobrou kdokoli soudnej vyhrknul jako odpověď na otázku o jeho oblíbeným českým jídle. Jenže! Postupně zjistíte, že buřtguláš, v nejrůznějších variacích je něco, co vlastně miluje každej.
Jen se to neříká nahlas. Buřtguláš je guiltypleasure český spižírny.

Buřguláš je ultimátní znouzecnost, buřguláš je buď málo nebo moc. I tak nakonec chutná všem. Jen na něj nikdo narozdíl od svíčkový nepřísahá. Možná by měl! Ale jak píšu výš - hlavou zeď neprorazíš.

Uvědomit si svojí existenci v intencích buřguláše není snadný, ale je to možná první krok, jak z něčeho, co vypadá jako ultimátní nouzovka vykřesat to, čím fakt je: milovanej poklad, kterej si zaslouží přesně to, co svíčková.

Jakože je Magdalena-Dobromila Rettigová nade mnou.

Když mám pocit, že nevím kam dál a co dál, tak začnu hledat místa, který mi dávají pocit klidu.
Jen v dokonalým bezčasí, který mi připomíná dětství, kdy bylo možný skoro všechno, si obvykle dokážu utřídit myšlenky. Stačí cinkání hliníkových příborů a lehký odér smáža. A budu se asi opakovat, ale bohudíky, že takový místa ještě jsou.

A nejlepší je, že i když máte pocit, že tyhle plující ostrovy, kde čas tak, jak ho známe, nefunguje, pomalu, ale jistě mizí, tak můžete pořád ještě objevit nový. (To je ale zatraceně dlouhá věta plná čárek, co?) Mně se to povedlo. Dokonce jen pár kroků od Letný.

Ztracená holka, ztracená jídelna
Hrozně ráda se jen tak ztrácím. Nejradši ve městě. Zabočuju do ulic, který neznám nebo znám jen z tramvaje a jdu podle vývěsních štítů. Za Vltavskou doprava. Do naprosto nepravděpodobný ulice, která působí spíš jako maloměsto za autobusákem. Benzínka na dohled, takže pocit maloměsta těsně pod Letnou zesiluje na maximum. Jdu kolem oprýskanýho domu a do ulice trčí vývěska Gambáče. Bingo.
Oprýskanou hněď rozráží světlý tyrkys vývěsek. Lidová jídelna. Párečky. Zmrzlinky. Bingo. Vyhrála jsem život! Konečně alternativa Lidovky na Těšnově, která je sice ultimátní srdcovka, ale znáte to. Už může být jen málo místem tichého usebrání nad talířem. Z malýho obědovýho kostelíku se stala katedrála.

Pokud by vás omrzely avotousty a chia-kaše, sem můžete zajít klidně i na snídani. Čaj do skleničky, teplá sekaná a páni v montérkách místo umčo lidí v mikro-kulíšcích.

Já jsem přišla na oběd. Pár hotovek, pár pultovek a taky obložený housky, sváči. A taky avizovaný zmrzlinky. Na oknech sbírka nejrůznějších pokojovek, lehce zaprášených, ale pořád dokonale krásných.

Decentní béžovou výmalbu vkusně doplňují pečlivě vystřižený a zarámovaný reprodukce Muchy z kalendářů, dívka měsíce zobrazená jako nahý anděl (benzínka vibes intensifies) a velký mystický obraz, jaký znáte z regionálních jarmarků od zaručeně peruánských indiánů. Zamyšlená tajuplná femfatalka s kočkou jako dominanta lokálu. Přisedla jsem si k ní a nechala na sebe na moment působit tu chvíli, kdy jsem se zase ocitla v devadesátkách.

Pak jsem si šla zazvonit (tady se zvoní, žádný sraní, žádný zbytečný courání po lokále) na paní Marušku (svoje jméno si provozní a šéfka kuchyně pečlivě vystříhala ze starých křídových časopisů a nalepila nad kasu) a objednala si svojí denní dávku český radosti - Znojemskou. Protože na světe jsou jen dva druhy lidí: fanoušci teplých okurek a ti druzí.
Tady to bylo víc, než jasný, jakýmu týmu se tu fandí.

Vzala jsem si z gastronádoby příbory a šla si počkat. Všechny stoly samozřejmě s vikslajvantem. Maruška je evidentně (narozdíl ode mně) praktická žena a svýmu lokálu rozumí. Potvrdilo se mi v zápětí, když jí jeden štamgast v motor-sport kombinéze šel do dvěří kuchyně pochválit za dobrej obídek. Dojalo mě to. Kdy vás naposledy v práci někdo pochválil? A myslel to upřímně? Mám pocit, že věčný ostny ironie a sarkasmu nám občas nedovolí udělat to, co by mělo být úplně přirozený. Třeba pochválit drůbeží rizoto.

Seděla jsem u svýho Znojma, čas stál. Krájela jsem ho jako kusy hovězího v omáčce. Seděla jsem a čuměla. Možná hodinu, možná víc? Nikdo po mně nic nechtěl, nic mi překotně nenabízel, žádný zvedání obočí, prostě si mě nikdo nevšímal. A nikdo další už nepřišel. Asi tolik občas stačí, abyste našli ztracenou duši. Utopenou v UHU v místě, který narozdíl od instagramových kaváren a bister nekrade duši a neprodává na lajky, ale duši vrací. Ta moje plavala v mastným oku omáčky s okurkou.

KDE NAJDETE DUŠI V OMÁČCE?

Lidová jídelna - bistro EM
U Topíren
Praha 7
Otevřeno: Po - Pá, 7.00 - 14.00

Stravenky: ano
Zvířata: pes ne

Od malička jsem byla zvyklá nechávat si to nejlepší nakonec. Možná, že to je mojí jedináčkovskou výchovou, kdy jsem se nemusela potýkat s modelem "kdo dřív přijde, tan dřív žere" a mohla si spokojeně nechat to nejlepší do cílový rovinky.

Ať už to byly poslední kolínka s rajskou (maso šlo jako první spíš z povinnosti, to nejlepší je samozřejmě omáčka s rozblemcanýma těstovinama, to ví každej) nebo vypracování důsledný metodologie konzumování určitýho typu potravin.

Taky vám mrkve v dětství říkaly frky?

Případ mrkev

Asi nejlepší příklad metody "to nejlepší nakonec" jsem si osvojila už v dětství u mrkve. Naučila jsem se důkladně mrkev ohlodat dokola přesně tak, aby mi nakonec zůstalo to nejlepší - šťavnatý srdíčko. A to jsem si nakonec vždycky vítězoslavně vychutnávala. Trvalo to vždycky sice jen chviličku, ale ten pocit toho nejlepšího, co jsem si musela vybojovat, byl vážně něco.

Myslím, že když si tuhle metodu jednou osvojíte a začne vás uspokojovat, nejde už k jídlu přistupovat jinak. Pokud zrovna nesnídáte smažák s kroketama, kde je každý sousto na talíři to nejlepší a vy si přejete, aby ten konec nikdy nepřišel. Minimálně do první koliky.

Případ pro dospělý - to nejlepší na potom

Stála jsem před hospodou, kouřila a Hannah si šla do vietnamskýho bistra pro dva smažený závitky. Když se vrátila, s plnou pusou mastnýho smáža, nemohla jsem se nezaptat, jestli je jí líp. Je. Řekla. A mně napadlo jí odpovědět. Tak si ten pocit pamatuj, nech si ho na potom, bude se ti to hodit. Stejně, jako jeden závitek pro případ nouze. Poživačnost versus pocit, že je nutný si šetřit "na potom" je další krok toho nejlepšího nakonec. Tady hraje důležitou roli utkvělá vzpomínka na rodičovský vyprávění o tom, jak nic nebylo. Ať už se to vztahovalo k socialismu nebo ještě dál, k prarodičovským zážitkům z války. Já tohle dilema žiju snad každej den - jak mám poznat, kdy je ok nasát do sebe všechno hned a nic nenechat na potom? A kdy naopak? Kdy chutná jídlo líp? Má se v nejlepším přestat nebo překračovat hranici toho nejlepšího absolutím YOLO?

Případ přežití

Asi nejvíc mi koncept "nejlepší nakonec" a ještě víc "nech si na potom" rozbořil kurz přežití v přírodě. První noc kdesi v Brdských lesích jsme u ohně na improvizovaných karimatkách z chvojí konzumovali příděl vojenské denní potravinové dávky. Náš instuktor nás několikrát upozornil, že máme sníst, co můžem. Ideálně všechno. Žádný "na potom". Jenže chytrá horákyně Pakočka si samozřejmě malou čokoládu a příděl rozpustnýho kafe na potom schovala. Na horší časy. Pro případ ztroskotání, jak vždycky máma říkala, když si do kabelky schovávala sójový suk. Jenže případ ztroskotání tak, jak ho viděl náš instruktor, vypadal docela jinak. Žer, dokud můžeš. Po budíčku kolem pátý jsme rozespalí došli na louku, kde jsme skoro rituálně museli na jednu hromadu sesypat všechny naše zásoby "na potom" a dál jít bez nich.

Težko říct, co mě tahle lekce měla naučit a co mě opravdu naučila. Mrkev budu okusovat dál tak, jak jsem se to naučila v dětství, abych se mohla na konci odměnit sladkým středem. Tyčinky "ztroskotání" nosím po taškách stejně jako máma. A ačkoli se snažím žít okamžikem a prožívat všechno, jak nejvíc to jde, snažím se někde v hlavě nechat malinkou spižírnu na vzpomínky.
Zapamatovat si co nejvíc. S rozháraným vědomím toho, jestli mně racionální vědomí ukládání "na potom" v tu samou chvíli nepřipravuje o ten maximální požitek. Stejně, jako se v půlce hltání indiánka musím ujistit, jestli se mi vážně vyplatí ho sežrat hned, celej a za pár pomíjivých minut.
Ale nic není nafurt. A nechat si to hezký na potom, se může v životě hodit. Nikdy nevíte, která tyčinka, pusa nebo rande budou ty poslední. Ale toho indiáka na posezení sežeru prostě stejně vždycky hned.

Jak vidíte - nenaučila jsem se zase nic!

P.S. Jestli vás zajímá, jaký to je v kurzu přežití tak reportáž je tady.

Nikdy jsem nebyla depresivní typ. Jsem úzkostlivá a plná obav, ale depresivní pasivita mě míjela a po afektovaných záchvatech jsem se většinou rychle vrátila do sebe. Ne, že bych byla sluníčkový člověk, to vůbec, ale ráda se bavím, směju a dělám blbý fóry. Doba je ale náročná. Je plná rozchodů po Messengeru, krátkých a krutě stručných zpráv zakončujících dlouholeté partnerské i milenecké vztahy, lidé se navzájem soudí podle profilů, blogů, sms a je těžké si ostatních vážit, koukáte-li na jejich stupidní instastories…například v životních situacích, kdy byste od nich čekali nějakou diskrétní skromnost. Ne, doba je opravdu na tohle velmi zlá a než skončím sama v nediskrétní zóně, spokojím se jen s konstatováním, že jsem vděčná osudu, že kde mi hodně ubral (štěstí na muže), naopak mi jinde velmi dopřál (štěstí na přátele). A jak říká maminka mého kamaráda Štěpána, která se mi stará každoročně o daně – paní Renata – chlapi odejdou a přijdou, ale přátelé zůstanou.

Dala jsem ji za pravdu především v posledních týdnech, kdy mi život tzv. hodně naložil. Musela jsem strávit plánovaných šest dní v nemocnici a už týdny předtím, natož během pobytu ve FNMotol mi ukázaly, že depresivní zírání do blba se nevyhne ani mně. Nechci skončit u kvality příspěvku Tamary Klusové o její jednodenní depce, proto ani nevím, zda mohu mluvit o depresi obecně. Možná těžký splín je lepší terminologie, jelikož i teď zpětně musím uznat, že v nejhorších chvílích sebelítosti a beznaděje jsem se stále držela někde vzadu v hlavě přesvědčení, že bude líp, že je to sice hrozně na hovno, bude to ještě nějakou dobu pořád hrozně na hovno, ale že to bude na hovno míň a míň, až to jednou na hovno přestane být úplně. Tím ale zase odmítám zlehčovat svůj vlastní splín a degradovat ho na odpolední rozmar před a po šlofíku. Fakt to bylo dost na hovno.

Každopádně, jestli je místo, kde si nechcete bilancovat svůj život, je to nemocnice, To nezní jako šokující zjištění, o českých nemocnicích jsem sama slyšela své, ale asi dokud si to v dospělém životě neodbydete naplno sami, neuvěříte. A tenhle článek vzniká čistě jen jako vyznání mým třem přátelům – Štěpánu, Janě a Ivaně – kteří se celých šest dní mého pobytu v Motole snažili, aby pro mě byly alespoň snesitelnější. A mě to upřímně dojalo a dojímá doteď. Hrála jsem si totiž na hrdinu a přesvědčila mámu a bratry, aby za mnou nejezdili, asi proto, abych jim nedělala starosti a při telefonování jsem byla usměvavá a pozitivní, možná taky protože jsem si opravdu myslela, že budu silná a zvládnu to sama. LOL. Popravdě mi ale po extrakci čtyř neprořezaných osmiček a jedné sedmičky v narkóze a po komplikacích druhý den (zatuhlá čelist a hematomy), kdy denně posloucháte, že se vám to nehojí, protože “jste starší”, kdy se vám udělají otoky velikosti ega Tomáše Třeštíka a modřiny barvy azurových pláží Mallorcy…no tak v takových chvílích nejste pozitivní a nezvládnete je ustát sami. Nebo aspoň já je nezvládla sama. Nebyla jsem silná. Natož s jídlem, které jsem dostávala.

Se špatných jídlem jsem jaksi počítala a plánovala zásoby s sebou…stejně jsem ale ve zmatcích balení a příprav (pyžamo mám, župan mám, přezuvky mám, spodní prádlo jojo, instrukce pro hlídání koček check, auto přeparkovaný do safe zóny atd atd) jsem si toho stejně vzala málo a myslím, že bych si asi musela volat Košík, kdyby mi Jana denně s dlahou na noze nevozila přesnídávky. Štěpán přivezl zmrzlinu. Ivana dvakrát denně chodila krmit kočky a posílala mi o tom fotky, abych si nedělala starosti. Navíc byla Jana v podstatě nonstop na příjmu, snášela pohled na můj monstrózní otok a zvládla min po tisící neznuděně říct “to přejde, neboj, to splaskne a bude líp”. Zkuste si to, není to úplně snadný.

V Motole sice je bistro, ale prodává jídlo, které by potěšilo jedině protagonisty filmu Žranice, kteří se chtějí ujíst k smrti. Já chtěla spíš žít, i když jsem nemohla kousat. A protože mi sestra nosila věci jako piškoty, chleba, jogurty (když mi zase druhá sestra řekla, že nesmím jíst první dva dny po operaci mléčné výrobky, ale znáte to – asi každá četla jiný výzkum, nebo jim to spíš bylo totálně u prdele) a kusy masa s rýží, musela jsem hledat záchranu jinde než u personálu. Nic ze sortimentu nemocničního bistra, které jsem tam objevila, opravdu nechcete jíst s krvácejícími ránami v puse…s čelistmi, které rozevřete na půl centimetru…mám pokračovat? Já teda nemohla mluvit, ale kdybych mohla, zeptala bych se v tom bufetu, proč prodávají jen sekanou, klobásy, uzené kuře, chlebíčky, smažáky a škrobové dezerty v budově, kde jsou z drtivé většiny spíše nemocní lidé, kteří tyto věci nesmí a že mají sice podnik plný díky chudším lidem, kteří se sem svezou metrem za levnějším jídlem, ale to jaksi není úplně účel jejich existence a já mám teď hlad a ráda bych spíš bílý jogurt (nene, nebyl) nebo přesnídávku bez škrobu a fruktózového sirupu (to mi nosili na pokoj pod nos sestry, Cvrček od Hamé). Ale to jsem si moc vymýšlela. Paní je rozmazlená. Přeci kdybych měla hlad, tu pusu bych přes bolest otevřela a tu bagetu rozkousala. Díky za radu. A pravda je, že můj splín se mohl klidně zvrhnout z pasivního civění do stropu v kamikadze jízdu I dont care anymore a mohla jsem si koupit Disco sušenky a rozjet takový žvýkací tóčo, který oddělení stomatologie nepamatuje snad ještě vůbec…ale díky Bohu se vždycky za pět minut dvanáct přibelhala Jana s koriandrovým humusem a já si mantinely sebezáchovy neposouvala.

Bude to znít jako obrovské klišé, ale nedá mi to – přátelství je neskutečně důležitý. Aniž bych chtěla skončit u apokalyptických výkřiků o době, ve které žijeme…tak něčím mi bohužel přijde přeci jen náročnější co se mezilidských vztahů týče. Je snazší než kdy jindy přesvědčit sám sebe, že partnerské vztahy nefungují, že nemá cenu na nich pracovat a že kamarádství jsou víc safe. Možná to tak je i u mě. Nevím. To ale nic nemění na tom, že jsou tady kamarádi, se kterými jsem roky hlavně pila a bavila se a teď spolu spíš řešíme daně, opravy, nemoci rodičů, společné dovolené a že spolu evidentně zestárneme. Buď zadaní nebo single. A že to ani v jeden moment v naší minulosti nebyla samozřejmost a že jsme se hádali a měli krize úplně stejně jako milenci. A i když jsem nikdy kvůli Štěpánovi ani Janě nebrečela do vysílení a nemusela se sebezapřít za cenu možná i celoživotních komplexů, to ale neubírá nic na tom, že jejich ztrátu bych nesla hůř než zatím všechny ztráty v životě. Vypadá to, že budeme nemocní víc a víc, že nemocnice budou vařit stále hrozně, že koček bude taky víc a bude je muset někdo krmit a já jsem šťastná, protože vím, že se o sebe navzájem postaráme <3

Díky sestro za piškoty, moc milý, škoda, že nejsou tekutý no...

Záchrana

Z balíčku - co jsem si přivezla s sebou

Pár fotek pro doladění atmosféry. Splín mě ještě nepřešel. Otok je lepší, nezmizel ale úplně, takže stále vyžaduju od Jany její utěšovací repliku. Kolikrát ještě?

Pokaždý, když někdo lajkne nabubřele vtipnej status Jakuba Horáka, tak někde na světě umře koťátko. Říká se v naší post-ironické době.

Pokaždý, když se někde zavře nějaká nádražka, bufet nebo skomírající cukrárna, tak umře kousíček devadesátek. Pokaždý, když místo lahůdek někde otevřou Costu nebo Starbucks...umře něco ve mně.

A víte, co se stane, když zavřou umaštěnou hospodu s českýma hotovkama, fotbalem a ne moc dobrým pivem na Korunní u zastávky tramvaje Šumavská? Umře Jiří Pomeje, tamní dlouholetej štamgast.

It's funny because it's true, hodilo by se říct. Stejně, jako se hodí říct, že to nemyslím ironicky.
Jako chození do čtyřek nebo tichý rejpání se v indiánkovi v cukrárně, kam chodí opuštěný babičky, co žijou samy na sídlišti.
Jako moje máma.

Není to ironický, jako to, že mám ráda majonézu a je mi protivná fetišizace obyčejných věcí.
Jako chleba za stopáďo nebo smažák za dvě kila.

Některý věci a lidi, jakoby prostě k datu 26.2.2019 expirovaly.

Jakoby se do dnešní doby hrozně moc nehodily.
Ani v rámci nejrůznějších trendy glorifikací jinakosti a rozdílnosti tady pro určitý typ lidí a podniků zbyla jen škatulka divné tolerance, ať už projevující se ironií nebo blahosklonným ignorováním.
Do čtyřky chodím na zelenou ironicky, protože to je cool. Jirku Pomeje mám rád ironicky, protože je cool vyznat se v českým bulváru a popkultuře - samozřejmě ironicky.

Vážně jsme schopní respektovat a "obejmout" (omluvte tenhle anglismus, ale nějak se mi sem prostě hodí) jinakost i jinou, než je ta, která vypadá cool na instáči?

Nevím.
Nic.

Ale vím, že Jirka sem už nepatřil. Určitě by na instáči cool nebyl. Vlastně by nebyl tak nějak cool vůbec. Jirka byl moc. A proto jsem mu asi vždycky podvědomě i vědomě fandila. Strašně do dnešní doby nepatřil, asi tak, jako mám občas pocit, že do ní nepatřím sama. Jít do věcí tak naplno, jako to dělal on, bez pudu sebezáchovy, to chce totiž velký srdce. Ať už to znamená projet kalhoty jako producent nebo jít do každýho vztahu naplno, jako když si bral Ivetu na bílým oři na zámku. Gesta. Velikáštví. Devadesátky. A velký srdce. A věřim tomu, že to Jirka měl.

A proto si teď sluší připomenout:

1. JIRKA A SMÁŽO

Jirka prostřel, jako správnej vinohradskej pardál v legendární hospodě U Houmra. Pozval sem mimojiný na smaženou zmrzku Agátu Hanychovou nebo Evu Decastelo a další nádhery českýho šoubyznysu. Jedno z nejlepších Prostřeno ever, Jirka sice uplně vařit neumí, ale s tím kolenem se popere šarmatně.

Dejte si tuhle cholesterolovou bombu tady.

2. JIRKA ZACHRÁNCE

"Vožer se do němoty, ale neskákej."

Je motivační citát, kterej je jako jeden z mála opravdu zásadní. Panwerich se může jít klouzat.
Jestli tohle někdo napsal a zinscenoval, tak mu prosimvás pošlete Oscara. I Jirkovi, samozřejmě. V tomhle záznamu je všechno. I víc. Včetně písničky na přání, Vánoce zkurvený, Silvetsr zkurvenej!

3. ANDĚLSKÁ TVÁŘ JIRKY POMEJE
Podle autobiografie "Jak se plave ke dnu" je životní inspirací Jiřího Pomeje Robert Redford. Tady Jirka jako producent vlítnul po hlavě do dluhu, ze kterýho se už úplně nikdy nevyhrabal. Člověk je občas tak moc ve svým hollywoodským snu, že některý věci prostě nevidí. Kdo by to neznal, že. Ruku na srdce. Kamarádky mi můžou stokrát říkat, že mi ten kluk zlomí srdce, protože to je jasnej psychopat, ale odradí mě to? HELL NO. Radši shořet, než vyhořet! Jirko, rozumim! A trochu mě mrzí, že tenhle českej velkofilm je dodnes vlastně nedoceněnej. Kdyby se místo Žen v běhu dávala Andělská tvář, bylo by tu líp. Fakt. Viděla jsem obojí.

Takže si na počest Jirky místo Netflixu pusťte dneska večer tohle, všechny views půjdou do nebe! Dejte si k tomu pivo a buďte třeba chvíli neironický. Aspoň na dvě hodiny, tajně, aby to nikdo neviděl. Já to na vás neřeknu.

"A na co se nejvíc v Japonsku těšíš?"

Zarazila jsem se. Na tuhle otázku bych přece měla umět odpovědět. Japonsko byl můj sen už od dětství. A přesto mě ta otázka umlčela a místo příjemnýho snění mě hodila do podobnýho stavu, jako když se vás personalista zeptá, kde se vidíte za pět let. Tak za prvý, stejně jako u pracovního pohovoru, na kterým záleží, abyste mohli platit nájem, koupit si večeři, pár piv, něco hezkýho na sebe a občas tágo z baru, ani tady jste si to nechtěli posrat. Na tý cestě vám přece záleží a teď celý to očekávání přece nepohřbíte nějakou ultra banální odpovědí. Za druhý cítíte, že vám záleží třeba i na tom, komu odpovídáte (tady už podobnost s otravným korporátním personalistou končí) a nechcete vypadat jako pako. Banální pako s banálním životem.

Myslím, že přesně tenhle strach nás často nutí na rande pít. Nebo prostě obecně pít. Chtít se líbit a nebýt souzená za banalitu vlastních snů. Další prosecco, prosím!

Na stole ležely zákusky, ale mně přešla chuť. Nevěděla jsem na co se nejvíc v Japonsku těším. A nevěděla jsem to ani když jsem ležela na zádech v peřině o pár hodin nebo dní později a už několikátou hodinu zírala do stropu a nemohla usnout. Jednoduše jsem nevěděla, jak odpovědět. Na co se nejvíc těším do Japonska, sakra?

Na jídlo, na sakury, na holky ve školních uniformách, na karaoke bary, na Harajuku, na to, že nebudu nikomu rozumět, že ztratím a najdu?

Je to jako, když se vás někdo zeptá na vaše nejoblíbenější jídlo. Zdánlivě jednoduchý otázky, na který neexistuje jednoduchá odpověď. Nebo ano? A chcete, aby existovala? Když řeknete pizza, tak co pak smažák? Když řeknete smažák, tak co pizza? A rybí prsty? Bunbonambo a ta červená thajská polívka???

"Těším se, že nebudu tady."

Sem dement, co? Overthinker overthinks again. To bych se mohla těšit i do Brna nebo Bratislavy. A to teda rozhodně ne. Sice si život sabotuju dokonale, ale Tokio bych nikdy za Brno natož Bratislavu nevyměnila. Takový sny jsem jako dítě nesnila.

Někdy kolem třetí ráno, mezi x-tou procházkou do koupelny a koukáním do zdi jsem na to přišla.
Já se přece nemusím v Japonsku na něco těšit nejvíc. Já se prostě jen můžu těšit. Na úplně všechno. Já si totiž splním sen, kterej mám od osmi let, kdy jsem poprvý viděla v televizi Sailor Moon a poprvé si koupila manga sešítek. Splním si sen, kterej nemusí mít konkrétní položky, body, který bych si měla odškrtávat, jako každodenní seznam úkolů. Konečně si splním sen. Možná jedinej dětskej sen, kterej si můžu koupit za peníze, narozdíl od chytrýho, vtipnýho prince na bílým koni, dětí a šťastnýho života ve dvou. A taky se třeba vůbec těšit nechci. Moc živě ještě teď cítím všechny ty zklamání, který zákonitě provázely všechny moje očekávání a těšení- když se prostě moc těšíte a sázíte všechno na jednu kartu, nikdy to nejvyjde. Nevím proč. Ale je to tak. Je mi 32 a asi na mě leze s jarem ezo.

Další prosecco, prosím!

Štěstí si za peníze nekoupíš, zpívá se. Ale my holky pozdního kapitalismu víme, co káže Ariana Grande. Některý typy štěstí si za peníze koupíš. A někdy, v určitou chvíli, je to jediný typ štěstí, který si můžeš dovolit. Paradox, co? Ano. Stejně jako to, že se na nic v Japonsku netěším nejvíc.

A jaký je vlastně vaše nejoblíbenější jídlo? A jste si jistí? A chcete si tím být jistí?

V pubertě jsem hledala životní moudra v klasické literatuře, dnes mi stačí jeden díl Girls, abych propadla přesvědčení, že jsem právě prohlédla životní pravdu v celé její surové ryzosti. Good dick is a prison je Dostojevskij mých thirties. Nevím, jestli tento viditelný úpadek mých snah o pochopení mého bytí lze nějak kvalitativně hodnotit, asi jde o příznačný projev doby a já se s tím vezu. Současně taky nevím, zda seriály můžu vinit za jistou mentální pomalost, kterou na sobě pozoruji…i když si ráda myslím, že jsem bystrá a přechytračelá jako liška ryšavá, tuhle mi kamarádka řekla vtip vycházející z mé vlastní historky a já jen tupě civěla. Nepochopila jsem to. Možná bych to dala anglicky. Možná nikdy…každopádně mě to vyděsilo. Když se s někým seznámím, většinou hned v úvodu straším, jak jsem „moc“ a že to jen tak někdo nedá. Dobře vařím, mám ráda fotbal, vystudovala jsem historii a moje dream auto je Jaguar XJ40, prostě ne každý tohle vydýchá, chápeš, měl by ses bát, protože jsem jasná srdcovka…no, lol, sice jsem přechcala mámu v pubertě, aby mi prošla noc venku, ale život nepřechčiju. V něčem jsem hrozně málo a těžko se dotýkám vůbec průměru. A není nic bolestivějšího, než když mi tohle zrcadlo nastaví právě někdo, na koho chcete vlastně zapůsobit.

Jak vidíte, nevím toho dost. Selhávám především ve vztahu k sobě. Nemám se ráda a všechny selfies světa na tom nic nemění. Moje terapeutka mi často říkala, abych na sebe nebyla tak přísná, ale podle mě se jen zdráhala říct „hmm, fakt sis všechno posrala“ ze strachu, abych se ještě ten den nehoupala na lustru. Sebeláska a vůbec vztah k vlastnímu tělu je něco, co si řeším od raný puberty a ani moje dospělost na to zatím nepřinesla odpověď. Jídlo se pro mě stalo už kdysi na střední škole symbolem sebeovládání, neboli – sním-li ho hodně, přijde trest v podobě ztloustnutí. A i když jsem se toho zbavila v letech štastných vztahů, je to tady zpátky se vší smutnou realitou poruch příjmů potravy, který nemusí mít sebedestruktivní projev v podobě hospitalizace v Bohnicích, ale klidně běžnou každodenní realitu toho, že si nedáte chleba, i když máte hlad, kachnu si objednáváte bez knedlíku a po páté nejíte, i kdyby vám někdo hrozil zastřelením. Je to spojené s velkou sebedisciplínou, ovládáním a neuvěřitelným pocitem pýchy. A radosti. Jak smutný to je, tak je to něčím i neuvěřitelně uspokojivý. Nejsnazší věc, kterou můžete mít v životě pod kontrolou je to, co máte na talíři.

Jednou mi jeden kluk..muž už..řekl, že kdybych se pořád tak neshazovala a byla sebevědomější, tak lámu srdce na potkání. K čemu mi to je platný? Když mi můj domácí ironicky připomněl, že mám zase na schránce jen jedno jméno a řekl to s úšklebkem aspirujícím v jeho imaginaci na vtip, začala jsem koktat nějakou lež, místo abych mu řekla di do prdele, dědku, všichni v baráku vidíme, jak se Ti tady střídají ženský, nech mě bejt, já jsem dobrá. Ale nebyla jsem dobrá, styděla jsem do morku kostí a jediný, co jsem mohla ten večer dokázat, bylo se nenavečeřet.

Hlad má v tomhle kontextu pochopitelně až biblický rozměr, jsme přeci jenom v postním období. Vůbec odpírání čehokoliv je odjakživa taková lidská libůstka v přesvědčování se o síle vlastního ducha. No tak jsem do toho spadla taky! Je to pro mě o to bolestivější, že právě tenhle pošahaný vztah k jídlu je něco, co jsem celoživotně shazovala. Veganství, paleo diety, makrobiotika… focení jen „hezkého“ jídla… vždycky jsem v tom viděla mileniální haluz (i když vegetariánství má hlubší kořeny do minulosti, ehm…) Je zvláštní, jak sebereflexe nepomáhá nešlápnout do stejného hovna. Akorát lépe zpětně pochopíte rytmus svého kroku a nevyhnutelnost toho došlápnutí. Smrdí ale všem stejně.

Píšu tohle zrovna po nepříjemný scéně, co jsem tady ted prožila, sama v bytě se dvěma kočkami. Beneš, starší ze dvou, chřadne a už tři měsíce hůř jí. Vidím na něj, že má hlad, ale nesní skoro nic. Sedím u něj na zemi a nebývá na mě asi hezký pohled, když ho ubrečená nutím jíst, většinou ale bezúspěšně. Podle krevních testů mu odchází ledviny, evidentně umírá, ale cítím z něj i nějakou pasivní rezignaci, podle mě mi nechce odpustit, že s námi žije i Soča, rok stará kočka, neuvěřitelně hladová po pozornosti jako malé dítě, které mi často leze na nervy a přitom se k ní citově upínám čím dál víc. I když vím, jak tohle zní (ano vím, že to nejsou děti!) tak si nemohu pomoct a vidím v ní sebe a jak jsem asi musela lézt na nervy svojí mámě jako nejmladší needy dítě. A já k ní mám stejně málo pochopení, jakého jsem se kdysi dočkala sama.

A tak tady jsme v bytě spolu, držím vyhublého Beneše na klíně, Soča mňouká žárlivostí a všichni tři máme hlad.

Byly jsme tři. Teď jsme dvě. Není to správně ani špatně. Vývařovna byl a je ostrov svobody. Jako v tom socialistickým křížovkářským vtipu – ostrov svobody na 4, teda na 9.

Kuba, teda Vývařovna.

Ano, není to náhoda, dalo by se říct, že jsme objevily „totální komunismus, který neprosadila ani KSČ“. I v něčem tak chaotickým a iracionálním, jako je holčičí přátelství ve všech jeho nuancích. Ve vší euforii i deziluzi.

Fotky: Johana Pošová

Vývařovna je virtuální safe-space – nikdo vás nekontroluje, nikdo neťuká na hodinky s dead-linem, nekontroluje překlepy, nikdo neříká jak, kdy a o čem psát. To všechno s sebou přináší přesně to, co si představuju pod pojmem svoboda – nejen možnost dovolit si cokoli chceme, ale taky přijmout zodpovědnost za všechno to kolem – překlepy počínaje a hejty na to, jaký jsme dyliny blbý konče.

Vývařovna je život. Život je raut. A každej raut někdy končí. A začíná novej. Kdybych byla Tamara Klusová, určitě bych zmínila něco o tom, jak se energie přelívá, nikdy nekončí, jen se transformuje. Ale nejsem Tamara Klusová. To bych se totiž taky uměla dobře vdát a mít hodně lajků. Nemám ani jedno. Ale postupně zjišťuju, že je to všechno tak, jak to má být. Mám totiž ten náš ostrov.

Spravovat ostrov svobody není vždycky fun and relax, Jančura by mohl povídat. Za nějakých 7 let existence se toho stalo tolik – Karol vystřídala Daniela a Hannah teď…nebude střídat nikdo. Energie se přelila a z Matky, dcery a Ducha svatýho se staly Sedmikrásky.

V tý trojjedinosti jsem vždycky viděla symboliku. Byla přirozená, tak moc, až byla něčím skoro nadpřirozená. A já věřím, že nemusí být fyzická, ten Duch Vývařovny je tu dál. (Ok, teď už skoro můžu být Tamara Klusová!) Vývařovna jsou a vždycky budou tři rendlíčky a trojobal.

Nebylo to vždycky snadný a nebude ani dál. I to je život. I tak chceme pořád obývat tenhle ostrov svobody. Psát si co chceme, jak chceme a nebát se překlepů ani hejtů. Nenechat se tlačit tam, kde nám není příjemně, od toho máme ostatně třeba právě práci.
Vývařovna není práce. Vývařovna jsme my, všemu a všem navzdory.

A neznamená to nic víc, že my tu budeme dál. Dvojjediný, s křeslem pro hosta, s prostřeným stolem plným smažáků, hladovění, Braníků i holčičího lamentování. Jsme tři i ve dvou.

Fotky Johana Pošová

BĚLEHRAD - MĚSTO, KDE MŮŽETE ŽÍT NEIRONICKY

DADDY ISSUES X BODY ISSUES

PROBLÉMOVKY

JE SUIS HAUTE-COUTURE JUNK

NEMÁŠ ZAČ!

HODNÝ HOLKY JDOU DO NEBE, ZLÝ DO PIZZERIE

ŽENA ZA PULTEM – SEX VE MĚSTĚ V DOBĚ NORMALIZACE

OSVĚDČENÉ VÁNOČNÍ TIPY PRO ŠTASTNÉ SVÁTKY

VÁNOČNÍ TRADICE

JAK JSEM JELA VYJÍST BOSNU A OCITLA SE V ARMÁDNÍM NEBI

NÁVRATY

SYNDROM HEZKÉ FOTKY

SVÍČKOVÁ, BUŘTGULÁŠ A DROBNÝ OBSESE

JÍDELNA ZTRACENÝCH DUŠÍ A PÁNŮ V MONTÉRKÁCH

TO NEJLEPŠÍ NAKONEC - NECHÁVÁTE SI NA POTOM?

ŽIVOTNÍ MOTOL

OBYČEJNÝ

JEDNOU POJEDU DO JAPONSKA, MAMI!

HLAD

SEDMIKRÁSKY