Vývařovna

Překvapuje mě, kolik lidí, kteří Vývařovnu znají delší dobu, si stále myslí, že jsme blog o vaření. "No a nejste?" většinou následuje. No nejsme. Snad to zase pár lidí nerozhodí, když tenhle příspěvek bude o vývaru...

Před týdnem jsem přestala sledovat Prostřeno. Po konzultaci se svými nejbližšími jsem došla k závěru, že je načase si od zlých lidí dát chvíli voraz. Roky každodenního sledování ve mě ale zanechaly pár výraných zářezů, z čehož jeden je touha uvařit drůběží vývar všem soutěžícím Prostřena (bláhový sen) a vyslechnout si jejich soud. Tolik lamentování nad jedním pokrmem nezažila podle mě žádná mutace kuchařské soutěže a byla bych velmi vděčná, kdyby někdo bud sestřihal video kompilaci všech reakcí na vývar v této soutěži nebo o tom napsal dizertační práci. Současně mě naivní odvaha se do tohoto pořadu přihlásit a znovu (!!!) zkusit uvařit vývar připomíná takovou tu holčičí blbost napsat znovu tu stejnou sms a doufat, že tentokrát odpoví. Neodpoví. ten vývar ostatním taky nebude dobrý...

Podaří se čirý? Přecedíme přes plátno? Stačí jednou? Ne, raději ho přecedíme třikrát. Přidáme rajče, papriku nebo rovnou obojí a navrch i kapku netopýří krve? Pro ten správný šmrnc? Téma kostky přezíravě vynechám. Je málo solený, nedochucený, slabý, žlutý, hustý...co zavářek, knedlů a nudlí na světě existuje! Malé kousky, velké kousky zeleniny...bylinky. Pardon, už to přeháním, vím, ale nemůžu si pomoct. Někdy jsem z toho dokonce dostávala tik do pravého oka. Občas jsem začala i mluvit s televizí.

"já nemusím to zelený tam no..to je jak pro kozu" http://living.iprima.cz/zahrada/rypal-tydne-mira-z-prostreno-dnesni-polevka-je-jak-pro-kozy

Vývar je základ, takhle jsem byla vychovaná. Masový vývar od mojí mámy utvořil od mého dětství v mém hodnotovém vesmíru definici comfort food. Je to pro mě naprostý elixír života. A tahle soutěž mě o něj málem připravila.
Jak to říkají holky v Prostřenu: já nejsem moc polívková. Docela jsem se trápila vymýšlením polévek do meníčka, když jsem byla zaměstnaná jako kuchařka. Zato vývar je jiná kapitola. To je polévka vymykající se obyčejnému škatulkování. Je to něco mezi lékem a šamanským kouzlem. Trochu mi to teď ujíždí do ezoterična (díky kombinaci mého věku a osobního statutu je to ale odpustitelné), vystihuje to ale moje pocity, když myslím na mámy vývar. Ať už slepičí nebo krůtí, výjimečně dělala i hovězí. Vařila ho nejen, když jsem doma stonala, ale vaří ho dodnes, když mám přijet na víkend na návštěvu. Když ještě žila babička, tak se musela všechny zelenina a maso z vývaru nakrájet zvlášt do mističky, protože babi ho měla ráda jen tak bez ničeho. Babi byla taková lišácká, nemusela nikomu nic vysvětlovat, prostě jsme se jí přizpůsobili.
Přes léto na vývar nebylo moc času, ale ted s podzimem je vše jinak. Často jde doslova o život! Ráda bych se s vámi podělila o několik asociací, poznatků i životních moudrostí a tipů:
Vařím zásadně maso se zeleninou dohromady. Dostala jsem od mámy papiňák a po jeho naplnění ho nechám hodinu vařit a potom zcela vychladnout, nejlépe několik hodiny, aby se všechny chutě doladily. Tohle je základ a usilovně na všechny apeluju, aby dali možnost vývaru tzv. dosednout. PROSÍM LIDI, NESPĚCHEJTE NA NĚJ!
Miluju obírat uvařené drůbeží maso. Ať už jde o slepici, krůtu nebo kuřecí skelety. Kdysi jsem chodila s klukem, co se štítil uvařeného kuřecího masa. Wtf?! Nejde jen o tu chut, ale o takovou barbarskou radost z vysávání páteře a okusování chrupavek. MILUJU!
Máma mi zlomyslně několik let po odstěhování se z rodinného hnízda tajila tajemství její polévky, abych jí náhodou nesesadila z trůnu. Chápu ji. Teď je mi ale už znám a jde o špetku sušeného libečku. bez něj to není ono. Pravidelně mi taky ujíždí ruka s novým kořením, ale já mám prostě ráda všechno trochu kořeněnější. NEBOJTE SE TOHO!
Stejně jako šílená máma Míša z Libereckého kraje i já přidávám do papiňáku celou cibuli a min tři stroužky česneku. nevyhazuju ani zbytky od brokolice a jiné zeleniny a nahážu to tam všechno. Mrkev stačí jedna, ale nesmí chybět řapíkatý celer! MŇAM!
Nudle nedělám, ale praktikuju tzv. kapání. Smíchám jedno až dvě vejce s hladkou moukou a nasekanou petrželkou do takové hustější kaše a vykrajuju pak lžičkou kuličky. Nebo to projedu sítem na špecle. Gluten free verze je jen vlít do vývaru samotné rozkvrdlané vejce s bylinkami. Ale jelikož je mi poslední dobou už něják jedno, jestli mi lepek ubere dvě kila na váze, dělám poctivý GLUTEN IN DA HOUSE kapání.
Oproti minulosti si dávám záležet více na masu, kupuju jen Louženský kuře nebo nějakou další FANCY krůtu.
A na Vánoce kapří vývar. Pěkně hlavička, ploutve...není to nic pěknýho, ale TRADICE SE CTÍ, bacha na to.

To je k mojí lásce k vývaru asi všechno. Opakovala bych se. tady trochu z naší instagramové historie na toto téma, abyste viděli, že nekecám a poctivě vyvařuju. Nakonec jsme přeci jen blog o vaření <3

Eliška Lhotská se už čtyři roky intenzivně věnuje vytváření šperků z chleba, což na Vývařovně pochopitelně velmi ceníme. Vedle toho si se svým přítelem, Ondřejem Vicenou, otevřeli obchod na Řezáčově náměstí 2 obchod Koncept Story. Rozhovor s Eliškou o její práci, inspiraci, výstavě na Designbloku a v neposlední řadě i o chlebíčkách.

Eliško, na začátek mi pověz, jak ses dostala k chlebu jako k materiálu?

V roce 2012 jsem se ocitla na stáži v Polsku, sama a navíc s jazykovou nevybaveností, a tak jsem hledala jsem něco, co by mě propojilo s domovem. Vyrůstala jsem v umělecké rodině, neměli jsme moc peněz, ale chleba jsme měli – máma dělala spoustu domácích pomazánek a vytvářela nám úplné hostiny. To, že tě někdo nakrmí, je nejvíc, co ti může dát. Následně jsem objevila další materiální symboliku: drobeček vymodelovaný z chleba v podstatě symbolizuje křížek nebo boží tělo; je to kousek Ježíška, něco jako ochranný amulet.

Z chleba jsi následně vytvářela i instalace.

Začala jsem s ním pracovat ve velkém. Ráda jsem si z něj něco vytvářela už jako dítě. I v koncentračních táborech se z něj lidé vytvářeli šperky, například korále. Navíc to pro mě tehdy byl i finančně dostupný materiál.

Instalace se staly se předlohou pro tvé stříbrné a zlaté šperky…

Začala jsem se jim věnovat více, když jsem dokončila školu. V podstatě šlo o dost spirituální práci. Nikam jsem nespěchala, nikomu jsem nic nedokazovala, nemusela jsem co půlrok přinášet něco nového. Pracuji s chlebem už čtyři roky a ještě mě to stále obohacuje. Momentálně vytvářím větší, bronzové objekty, stejně jako šperky pro každodenní nošení. Vedle volné tvorby pro mě byla vždy důležitá i užitelnost. Myšlenka obsažená ve šperku je snadno přenosná; jde o umění, které můžeš, na rozdíl od jiných uměleckých disciplín, nosit s sebou.

To přitom děláš velmi pokorným způsobem – tvé šperky jsou v podstatě kouskem chleba. Osobně nemám ráda, když jsou šperky, stejně jako oblečení, příliš výrazné – když nosí člověka. Raději když osobu nositele spíše podtrhuje.

Jak říkáš. Možná je nevýhoda, že se zase až tak nepodepisuji. Ale ta vnitřní krása a význam jsou pro mě mnohem důležitější. Dotváří člověka, ale neutváří ho.

Popíšeš nám, jak se s ti s chlebem pracuje po technologické stránce?

Se samotným chlebem se mi zatím dařilo dělat jen v menších kusech, jinak procházel zkázou. Větší kusy mají tendenci zplesnivět, takže jsem dala přednost těm menším. Následně jsem se zaměřila více na kov, kterým se také snažím neplýtvat. Chleba používám jako modelovací hmotu, kterou formuji a následně odlévám. Všechny šperky jsou otisky.

Kolekci jsi pojmenovala New Archeology. V čem je ona archeologie nová? Jsou to budoucí vykopávky?

Tak to bylo zamýšleno i na výstavě v kutnohorském GASKU, The Future Is Now. Nabídla můj pohled do budoucnosti, který s future estetikou kontrastuje na první pohled. Snažím se lidem ukázat, že ačkoliv v něčem možná předbíhají dobu, ve vnitřních procesech ji uspíšit nelze. Kolekci jsem fotila ve sterilním prostředí kanceláří, kam bych svou myšlenku chtěla dostat především. Také se snažím upozornit na nutnost pokory a čistoty, která je v chlebu tolik obsažená. A kov je pro změnu udržitelný materiál. Výstava měla vrátit lidi na zem. To, že jde o chleba, návštěvníci zjistili většinou až na druhý pohled.Vytvořila jsem takovou apokalyptickou zemičku, kde vše zmizelo. Ne vždy si uvědomujeme, že za nás počítače všechno neudělají. Budeme žít ze vzduchu?

Právě chystáš svou instalaci na DB, kde tě můžeme najít a na co se tam můžeme těšit?

Na letošním Designbloku, který se koná na pražském Výstavišti, se budu prezentovat vůbec poprvé. Instalace, rovněž pojmenovaná The Future Is Now, představí mou užitou, ale i volnou tvorbu. Architektonického řešení se ujal Ondřej Vicena a grafického řešení studio Anymade. Najdete mě v Openstudiu L41. A prezentaci našeho obchodu Koncept Story s instalací TENIS zase v Openstudiu L115.

ELIŠKA LHOTSKÁ // THE FUTURE IS NOW

KONCEPT STORY // TENIS

Na čem dalším ještě pracuješ?

Dělala jsem nové věci pro kurátorský projekt právě pro Koncept story. Šperky I am loving it tak trochu ironizují sportovní módu, která ztrácí funkčnost a užitost, jako třeba brýle, přes které není vidět, zlaté müsli tyčinky a sametové ready-made láhve od Coca-Coly na krk.

Mé šperky jsou vedle Koncept Story k dostání také v showroomu Back Yard (V Jirchářích 8, Praha 1), jehož jsem součástí.

Na začátku rozhovoru jsi zmínila pomazánky od maminky. Jakou máš nejradši?

Mám ráda jednoduše chleba s tvarohem, rajčetem a cibulí. Anebo pomazánku s cibulí a sladkou paprikou. V podstatě všechny možné tvarohové variace.

Máš ráda i chlebíčky? Jaký je tvůj nejoblíbenější?

S rajčetem a mozzarellou, a občas si dám prasácký s vajíčkem.

Oblíbenou chlebíčkárnu máš?

Libeřské lahůdky na Strossu.

Máš i jiné guilty pleasures?

Mám. Ale nemůžu to říct veřejně.

Teď už musíš.

Dojídám po celé rodině křupky z kuřete. A když jsem sama doma, nepohrdnu rybími jikrami se třemi rohlíky.

Wow. Jsi nová hrdinka Vývařovny.

Je to trošku rybí podsvětí, že? Hlavně ty rohlíky beru jako zhřešení, vzhledem k tomu, že pracuji s chlebem.

ELIŠČIN INSTA – ZDE

ELIŠČIN FB – TADY

A JEŠTĚ – KONCEPT STORY

Máte chuť na svíčkovou?

Zdroj obrázku: www.pornhub.com/ladahruska

Máte chuť na svíčkovou, ale neumíte ji uvařit? Neumíte anebo ji nechcete vařit, ale nemáte na hospodu, protože si někdo před víkendem tradičně spletl vaši fakturu po splatnosti s toaletním papírem? Klidně byste i šli do hospody na svíčkovou, protože na ní máte, ale venku chvílemi trošku sněží a vás navíc bolí vlasy? Dokonce byste tam i došli, ale včera v deset večer jste tam večeřeli svatomartinskou husu a je vám to trochu blbý? Hubnete do plavek? Řeznictví má zavřeno? Máte nějak jinej zásadní problém s knedlíkama? Máte problém se vším? Mrdá vás výsledek prezidentských voleb v USA? Mrdá vás blížící se konec naší civilizace? Mrdá vás váš život? Mrdá vás všechno? Mrdá vás? A dobrý? Nemrdá vás? Yay. Mrdá vám? Hodně? Mrdá vám, ale ne dost? Nemrdá vám ani trochu, stejně jako nám na Vývařovně, a chcete to oslavit něčím novým a odvážným?

TAK PRÁVĚ PRO VÁS JE TU SVÍČKOVÉ RISOTTO!!!

Od skromných začátků Vývařovny uplynula spousta let. Pakočku jistě potěší, že už nevařím pastu jako kuskus (počkáte, až těstoviny absorbují všechny vodu v hrnci), a dokonce jsem pokročila tak daleko, že si troufám na česko-italskou fussion a ne, nemyslím tím knedlíkovou pizzu s gothajem. Recept vznikl loňské léto, kdy jsem z hovězích odřezků zkoušela domácí vývar. Napadlo mě, že ho hned použijeme na risotto s tím, co je zrovna v lednici. O mrkev, celer a petržel se do velké míry postaral osud, o zbytek kocovina, matka a múza všech hluboce uspokojivých jídel.

Postup je úplně stejný jako u každého jiného risotta: cibulku, česnek a kulatozrnou rýži osmahnete na olivovém oleji, přidáte najemno nastrouhanou mrkev, celer a petržel, podlijete bílým vínem a podlijete hovězím vývarem.

Poprvé jsou použila vlastní, domácí, ale to mi bylo 26 a měla jsem spousty energie a ideálů. Teď je mi 27, energii a ideály jsem ztratila při posledním (doufám, že posledním) stěhování a navíc mám rozkoukaných až rozepsaných až příliš mnoho seriálů a článů, takže jsem sáhla po tom od kluků z Konečně vývar, který je finále o několik tříd lepší než ten můj pseudo-pokus.

A samozřejmě přidáme ještě bobkový list a nové koření a na konec spoustu másla. U másla platí, že více vždycky více.

Výsledek? Haluz, co? Chutná to jako risotto, ale zároveň jako…SVÍČKOVÁ. Neuvěřitelný. Prostě svíčkový risotto.

Krásný víkend vám všem <3

Když večeříte párky a vracíte se domů v jedenáct večer, tak skoro zákonitě hrajou v taxíku Police. Přemýšlíte o tom, že taxík je zhůvěřilost, že vám ještě nepřišla výplata a že si stejně po hlase občas pletete Stinga s Philem Collinsem (klidně mě kamenujte, chytráci).

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.

A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!

Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.

Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.

Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.

Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.

Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.

Že už nedohoním snapchat.

Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).

Že krokety jsou lepší mražený než domácí.

Že drobky v posteli jsou ok.

Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!

Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).

Že kokosovej olej je multifunkční.

Že mi sluší mikádo s ofinou.

Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.

Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

Přirozeně jsem se na tu nádheru (v nejrůznějších rovinách toho slova) nemohla vynadívat. Hypnotizovaly jsme se navzájem. Kámoška husa ze který se vyvalilo její vlastní (mandlema ovoněné) nitro jsem totiž byla já. Nelžu slova půl. Civěly jsme na sebe jako do zrcadla, kdyby byla stejně živá (aspoň zdánlivě) jako já, možná by si mě taky vyfotila, stejně jako já ji.

I já jsem protočila svoje nitro směrem ven a právě jsem vstoupila do věku, kdy mi to bylo srdečně jedno. Jediný rozdíl mezi náma dvěma v tu chvíli byla poněkud větší mrtvolnost na straně husy na stříbře, já jsem stále ještě přiměřeně úspěšně fejkovala život (a nikdo mi neukusoval záda). Alepoň na hranici společenské únosnosti. Dala jsem si malý pivo, zasněně jsem třicet minut systematicky ochutnala všechno 3 x ze sýrového bufetu a snědla dvě teplý jídla. Znova jsem se podívala na husu, polovyjedené torzo, stejný pohled na realitu kolem. Nejsem moudřejší, nejsem šťastnější, nejsem jiná. Jsem stejná. Svět je nakonec, zdá se, v pořádku.

A přesně to dělám i teď. Fejkuju život a dost mě to baví. Když si uvědomíte, že už nejste (naštěstí) Rory, ale Lorelai (což je vlastně horší, protože její sobectví už je společně s její pletí ve věku kdy už jsou věci jen horší a horší) a zjistíte, že vám to ani tak nevadí jako spíš snad až masochisticky těší, tak je to všechno tak nějak lepší. Možná, že všichni, kdo mě ujišťovali, že třicítka je "time of your life, uvidíš" měli nakonec pravdu. Zatím jedním z mála lidí, kteří ji aspoň trochu měli byla Daniela, podle které je tu velký benefit toho, že ti nějaké věci prostě začnou být jedno. Je to úleva. A já se proto plně ponořím do dalších nočních nachos superemos a quesadill, pizzy, nový série Gilmorek a starých Přátel. Zkusím plavat a občas snídat, možná i cvičit, ale když to nepůjde, tak nebudu brečet a trestat se sebenenávistí (to je taky nějaký podivný společenský úzus), naopak se začnu i ve svý (nejen) gastronomický bipolaritě (sojový mlíčka s banánovou příchutí versus jelení guláš se šesti) milovat.

Je mi třicet. Líp už bylo. Ale tak hrozný to není. Fakt. Život je raut.

Konečně jsme taky jenom nekecaly a konaly. Hlavně díky klukům z KZW, který mají stejný cit pro pivo a tukový rohlíky. Podle našich dvou nejoblíbenějších a nejsrdcovějších článků dáváme ven dva designy, který podle našich přesných popisů i všetečných připomínek do lina zvěčnil Kuba z KZW a va třech jsme tyhle do obrázků přetavený texty vytiskly na trička pro kluky i holky.
Pro malý i velký, tlustý i tenký máme 30 triček, od každého designu 15 v různých velikostech od XS po L. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Danielin překrásný symetrický krab i moje vyndaná šilhající dámička jsou prostě dokonalá ukázka toho, že linoryt je great again a nemusí být jenom hnědej. Co přijde příště? Budeme dělat patchworkový deky? A proč ne, že jo!

Premiéru si tyhle nejlepší dárky, na kterých, slibujem nebudou fleky od majolky, odbudou na holešovickým MINT Marketu (info tady) a to tak, že ZÍTRA. Šok, co? Jako když nečekaně dropne nová deska Lady Gaga. Možná tam dropneme taky a pokřtíme tyhle krásy osobně. Do komentářů nám můžete dát tip ČÍM to pokřtít.

Pokud budete zítra po #pátečku nepoužitelní, tak vám nezbývá nic jiného, než si tuhle parádu koupit za 450 Kč přímo od nás, tedy objednávkou na náš mail vyvarovnablog@gmail.com nebo nám napsat zprávu na naší FB stránku.

Platí se převodem sem 1290032012/3030 a osobní odběr je možný od úterý do pátku v prostoru Xaoxax (Krymská 29) mezi 14.00 a 19.00 a v sobotu mezi 11 a pátou odpoledne.
Pro mimopražské a lidi z Brna je možné poslat poštou, ale musíte nám poslat o tvrdých 90 Kč víc. Ale vyplatí se to, fakt!

Protože pod stromeček jsou nejlepší měkký dárky (a měkký alkohol u stromečku) a navíc s příběhem. Kdybyste se chtěli extra blýsknout, stačí si tyhle příběhy lásky i zoufalství znova připomenout tady,tady a tady a máte tričko s příběhem. Voilá! A možná, že přijde i Marek Vašut...

Foto: Štěpán/KZW <3 děkujeme <3

Ráda držím neděle. Moje životní peripetie s víkendem jsem tady už popisovala...zdá se, že celý život se zcvrknul na zúženou víkendovou perspektivu realizování plánů a úklidu koupelny, třeba. A jelikož není tajemstvím, že ráda vařím, v neděli se většinou pouštím do odvážnějších receptů. Bývá to kachna, kterou miluju, ale už mě upřímně nudí. Zkusila jsem tedy kuře.

Kuřecí maso skoro nejím. Kupuju akorát skelety na vývary, ráda vycucávám uvařené krky. Nechci si hrát na pokrytce, co se týče etického přístupu k chovu zvířat...hovězí maso, moje milované, kupuju sice u řezníka, ale iluze o tom, jak bylo zvířatům před jejich pultovým životem, si iluze nedělám. Ale říkám si, že aspon u vajec a kuřecího masa si to pohlídám. Nikdy jsem si nemyslela, že rigidní poučky, co smíte a nesmíte jíst, jsou cesta ke štěstí, i když se zdá, že někteří lidé to v postmoderním hodnotovém vakuu prostě potřebují. No mně ke štěstí stačí mrkev s rakovinou a kuře z farmy. Holt toho víc pro sebe a pro svět neudělám :-(

Dlouhodobě kupuju Louženské kuře, protože tady na Letné se ani jiné koupit nedá. Doufám, že se nedozvím, že je to nějaká krutá továrna na smutek, protože 350 Kč za kuře bych nerada dávala nadarmo. No, mají ho dobrý, o tom žádná. Hlavně je fajn vidět, že třeba stehenní kost není velká jak ukazováček mojí holčičí ruky, ale je to pořádná silná kost zdravého zvířete. Dělalo mi to při okusování dobře.

Zkombinovala jsem několik receptů od Kamury a Cuketky a vyšlo z toho tohle:

Kuře jsem na dvě hodiny nechala osolené odležet na lince. Solí jsem nešetřila, ba naopak. Mezitím jsem si připravila nádivku. Na tu jsem pokrájela žitný chleba, osmahla ho na slanině pokrájené na kostičky a přidala bokem opražené pekanové ořechy. Pak jsem přidala nadrobno pokrájenou šalotku, petržel a vyšlehané dva bílky. Tím jsem naplnila osušené kuře. Nebo spíš narvala. Šňůrou jsem mu podvázala prsní svaly. Pobavila mě analogie s pušapkou, protože se šňúrou prsa vypjala a zvedla. Zasmála jsem se vlastnímu vtipu a svázala kuřeti nohy k sobě. Je úplně OK si u toho připadat perverzně. Rozžhavila jsem troubu na 230 i s pekáčem a pak tam kuře přihodila. Doslova, abych se nespálila. Hodně to syčelo a hodně se z trouby kouřilo, ale s kocourem jsme to ustáli díky krásné vůni, co do hodiny zaplavila celý byt. Teploměrem na maso jsem za hodinu zjistila, že stehno má 78 stupnů a jsme ready.

Neděle je buď pizza v posteli nebo kachna na talíři. Popřípadě kuře. A obojí je v pořádku.

Víte, co to je definice parodie? Možná, že právě já. Absolvovala jsem cvičení, který mi rovná záda zmršený z víceméně (spíš více) sedavýho zaměstnání a jím v indonéským bistru. Tempeh. Moje dvacetiletý já se popadá za nikterak tvarovaný břicho, moje třicetiletý já (s břichem stále naprosto středním) se snaží v dobrým i špatným jídle furt, neustále, pořád, konstantně a kontinuálně utopit podivnej smutek Monalisy.
Jo.
Fňukám.
A už vůbec ne středně. Fňukám vší silou, demonstrativně a okázale s plnou tlamou bio tempehu z farmy Slunečná (nebo odkud vlastně).
Potom si dám chai a možná arašídovej dortík (používám neironicky zdrobněliny, bojím se sama sebe) a kafe. Ještě jednou si přečtu svojí adaptaci voice-overu televizního spotu na naprosto převratný nosní sprej na alergii, vyřídím další maily, plný informací, který se repetitivně přelívají z jednoho dne do dalšího, otevřu diář, napíšu zprávu, odškrtnu další položku v to-do-listu. What a life.
Zdá se, že čím se zmenšuje můj dluh u jistých státních správních úřadů, tím víc bych měla být radostnější a volnější. Svobodnější. Místo toho mám pocit, že mi okovy rutiny svazujou kotníčky jako nikdy před tím. Sedím v bistru a ironickými slovy Zuzany Fuksový se cítím jako digitální nomád. I když nejsem v Berlíně, ale ve Vršovicích. A i když je to pocit, kterej ve mně vyvolává závan parodie na život.
Jsem stará. Jsem unavená. A patetická. Co jsem dokázala? Co tady zůstane? Kocour šibnutý, který je ještě větší asociál než já poslední dobou? Statusy na FB? Kupa oblečení? Urna s popílkem? Nedopsaný články? Dopsaný články? Sbírka hrnečků s logem Becherovky? Ty snad jo.

Cvičím, jsem zodpovědná (středně), platím dluhy a jím míň masa a smažáků než dřív. Taky jím celaskon a dodržuju pitnej režim. Panebože, já snad umírám? Připravuju se na hibernaci středního věku, kterou teď podle všech indicií hodlám prožívat dalších třicet let, abych se pak mohla plynule vcucnout sama do sebe a rozplynout se jako mořská pěna v domě s pečovatelskou službou? Dělám věci, kterým jsem se smála. A myslím to vážně. Prý je to normální (neni). Ale mně to děsí. Stejně jako ten tempeh, kterej už mi mezitím zmizel v travicím traktu.

Lidi kolem mně si neváhají dávat motivace, psát si pravidla pro lepší žití, takřka maniakálně a s patřičně nenápadným ezoterickým výrazem, nastavovat laťku leště lepšímu životu. Bohudík, že mně tohle kancelářský ezo nikdy nebralo. Snůška blábolů. Lepší je Braník a Otčenáš před spaním.
Na konci dne ovšem mezi jedním mailem, článkem, kafem a fňukem prostě vím, že je to tak v pořádku. Fňukám, tedy jsem. A jsem znamená, že přemýšlím. Aspoň středně. Občas. Trošku. Chápete, nesmím se přechválit.

Myslím, že oběcně by se mělo fňukat víc. Vytříbíte si mysl, uleví se vám, nepukáte potlačovanou frustrací. V době, kdy je Lena Dunham holčičí ikona feminismu (pro někoho, pro jiný je to jen další koza, co rychleji mluví než přemýšlí) si vyhrazuju maximální právo na fňuk. Fňuk je zdravej a normální. Zdravější než kancelářská ezoterika, zdravější než agresivní asertivnost, než bubáci ve skříni.

Já jsem ve fňukání vážně dobrá, skoro jako lecktrej kluk, protože ty se nezdaj, ale umí taky fňukat královsky, jsou to mistři ve fňukání. Je to tak, znám pár opravdu prémiových klučiích fňukalů.
Jen my holky jsme (samozřejmě) daleko sofistikovanější fňukalky. A taky nás často naše fňuky poháněný frustrací ženou dopředu. Jsme jako kamikaze, který ovšem nejdou vstříc jistý smrti, ale naopak jistýmu životu. A to je teprve sebevražedná mise. Jak říká faráž v Jackie (ano, tom životopisným filmu o Saskii Burešový), Bůh to zařídil tak, že se zase ráno vzbudíme, dáme si kafe a jdem dál. A to nám stačí. Nezdá se to, ale je toho na jeden život až až. Fakt.

Brzo nám vyjde knížka. Já tam mám pár vyloženě ufňukaných míst. Bolavých. Ale mám tam i takový pasáže, který bych nejradši olízla, prožila znovu, uvařila a snědla. O jídle, o jídelnách, o mojí mámě a o tom jak milujem pivo. Jak jsme zranitelný, impulzivní a zbrklý holky, ale i přes to nám patří svět. Je to tak. Už šestým rokem. Tu knížku už teď nesnášim i miluju.

Možná, že fňukám protože mám PMS. Nebo jen pocit, že musím být lepší a lepší. Dokázat všem, že jsem lepší. Ne dobrá, lepší. Absolutně nejlepší.
Je devět večer, koupím si Braník a bezlepkovej dort. Protože po pořádný dávce fňukání musíte nastolit rovnováhu ve vesmíru. Tak to je. A taky jsem si vystopovala mírnou intoleranci na sóju.
Ve svý fázi maniakální zodpovědnosti jsem totiž zjistila, že ten rudej flíček, kterej mi seděl pár měsíců u pravý nosní dírky, je nejspíš reakce na hladinu sójy v mým těle, který zvládne jednou za čas fermentovanej tempeh, ale nezvládá ty chemický Alpro-mlíčka a too much tofu. Hlavně, že smažák mi furt chutná, protože až nebude, tak budu vědět, že je to fakt zlý.

Levný je rohlík. Krásný český tukový rohlík. Poslední levná věc ve vesmíru. Ještě sirky jsou možná levnější. Tukáč byla moje svačina do školy. Babička ho podélně rozřízla, namazala máslem a přidala šunku.Existují lidé, co ho mažou máslem bez rozříznutí na podélnou plochu rohlíku!!! Nepochopim. To pak nejde zabalit do ubrousku a do mikrotenovýho sáčku, takže my jsme to v rodině dělali správně.

pivsoň se solí, asi nejzákeřnější exemplář

Dneska je pro mě tukáč totální tabu. Mouka je bílý jed. Už devadesátková lobby celozrného pečiva mu zasadila těžkou ránu. Matky ted plesknutím strhávají namazaný rohlíky k zemi, když je babičky podávají vnoučatům. Peče se domácí chleba. Já taky peču domácí chleba a rohlíky rozhodně nekupuju. Jen na nádivku. Ale asociace levné-špatné mě dráždí. Jsem ale už hlavou příliš hluboko v dnešní demagogii a tak neustále počítám. ne peníze, ale nutriční hodnoty. Pak si někde na rodinné návštěvě dám pár jednohubek - tedy koleček rohlíku s plachetkou z uheráku - a cítím se provinile málem tak, jako bych jedla živý jehňata* za bučícího pláče krav. Všechny tyhle instagramový jogínky, paleo bloggerky a fanatičtí běžci mě připravili o chut si dát starej levnej bílej rohlík. Což je hrozně smutný. Tohle je vlastně příspěvek o tom, jak Danielu připravil mainstream o rohlík namazaný nutelou.

takhle je to namazaný špatně!

A co je ještě smutnější, tak jsou vzpomínky na moje/naše mámy. Když si vzpomenu na nejvíc milovaný jídla z dětství, tak se to samou moukou jen hemží...nejen rohlík se starou dobrou dušenou přesolenou šunkou, ale hlavně těstoviny. Těstoviny všude. Jako nasekané kousky v mléčné polévce (další bílý jed!) s kmínem a s bramborem, zapečené se smetanou (opět alternativa s bramborem), s máslem a kečupem (to byl nesporný favorit), šunkofleky (say no more), zemlbába (long love remoska) a smažené placky všeho druhu (moje máma excelovala v těch ze strouhanky s taveňákem) pochopitelně s bramborem. Jak jsem to přežila? Jak mi to máma mohla udělat? Kolik hodin s terapeutem tohle gluten týrání vykoupí?

u mámy

Mléčné polévky se u nás od doby, co už nevaří babička, nedělají. Zato rohlík tam na mě vždycky čeká. V ošatce vedle další kupy pečiva. Dodnes si v něm u mámy dělám zapečený sendviče v archaickém eta grillu, který je starší než já. Jím ho pak se slzama v očích, v jedné ruce teplý rohlík a ve druhé mobil, kde si bukuju nejbližší hodinu pilates. Vykoupení prosím.

----------------
*byly adoptovaný

Konečně byl zase raut. Sice byl spojený s víceméně bizarní událostí, ale to už tak občas u rautů bývá. Raut si vybere vás, ne vy jeho. Odehrál se na předávání cen české reklamy. Jak to jen popsat? Možná, že tímhle videem:

To, že mi před tím, než jsem se vrhla na řízky a hranolky, předával cenu Michal Viewegh, považuju takřka za geniální hříčku osudu. Román pro ženy je pro mně naprosto zásadní knížka (ve všech smyslech slova "zásadní"). Tuhle knížku jsem v nácti četla v pokojíčku u každýho jídla. Zavírala jsem se s tácem s jídlem a hltala chleba s taveným sýrem nebo ovocný jogurty a stránku po stránce, několikrát dokola, tenhle kus. Filmová adaptace tohohle upgradu Lenky Lanczový je dneska věc, která krásně zrcadlí určitej pohled na dobu, kterou si pamatuju, ale úplně jinak. Bar Solidní Nejistota, Marek Vašut a jeho pes Billboard (humor), kluk, co prodává mobily a naprosto jalově stylizovaný sexuální scény a to celý v rámci vyprávění banálního milostnýho románku v kadeřnictví, kam hlavní hrdinka nakráčí dokonale načesaná, aby odešla ještě načesanější. Doba melírů, bokovejch džín a krátkých triček. Na tomhle rautu jsem zjistila, že doba "The art of living" na některých frontách ještě neskončila. I já jsem se tedy na jeden večer ocitla, stejně jako Olga Lounová, v klubu Lávka, abych se zasekla v časoprostoru. Blbý, že už není rok 2004, doba, kdy se podle Renče a Viewegha stály fronty na prezentaci novýho parfému od Avonu. Cena za product placement mýtický střední třídí goes to...Blbý, že na tohle je i post-pravda krátká. Ocitnout se v post-lži může být zábavný, ale taky dost smutný. Diazepam, suchý Martini a rozchod kvůli názorovýmu příklonu k republikánům - tak nějak bych definovala ten večer taky. Jenže místo Martini byla Becherovka (bohudík). A Laďka Něrgešová si vzala Jarka Plesla. A Renč natočil Sanitku 2.

Raut byl báječný. Jakkoli trpím rozpolcenými pocit stran český kreativy, jsou určitá území, kdy je jistej tradiční nekreativní konzervatismus na místě. Samozřejmě, že když jde o řízky. Ty nesmí chybět, obzvlášť, jsou-li k nim i hranolky.

Kreativita je zvláštní nástroj. Jak asi někoho napadlo zalévat dobré jedlé věci do aspiku a dělat z nich třaslavé skulptury? Zkusil někdo někdy zalít do aspiku řízek?

Podobně to mám i s humorem. Obří časoprostorové smyčky šedýho humoru tady stojí proti mě v přesile. A protože psaní má svoje limity, vyjádřím to dalším zábavným videem:

Nakonec můžu být ráda, že v jídelně je všechno v pořádku. I počet knedlíků sedí.

Naše připravovaná kniha s hádejte jakým názvem je už tak připravená, že jde za chvíli do tisku. Křest a pyramidy i ve vašem knihkupectví budou v květnu. TAK CO, TĚŠÍTE SE?

Mám takovou super vlastnost, nebo dokonce powermoc jako z komiksu. Dokážu vynervovat chlapy na maximum. Na jejich maximum pochopitelně, každý si laťku za život posunul jinam, někteří zůstávají celoživotně na bodě nula. A to není špatná věc…jen by se mnou nevydrželi ani jeden měsíc. Vypozorovala jsem totiž, že měsíc je taková průměrná doba, kdy dokážu vydržet bez scény, která přivede někoho (vlastně to nemusí být a priori muž…někdy se můžu spokojit s kamarádem/kamarádkou/mámou) na pokraj nervovýho zhroucení. Po takové scéně většinou musím vynaložit maximum energie do potencionálního usmíření, které může a nemusí přijít. Vabank.

Snažím se dlouhodobě vypozorovat spouštěcí faktory těchto scén a za poslední půlrok jsem empiricky vytipovala těchto 6 situací / stavů / okolností, které zásadně ovlivnily jeden den v životě mě a někoho. Ve 100% případech si tyto faktory neuvědomuju a během intenzivního bitching záchvatu jsem přesvědčená o své křivdě. To je asi všem jasný, jen rekapituluju pro úplnost.

nedopnu oblečení - jelikož se mi v intervalu půl roku mění váha +/- 8 kilo a jelikož jsem všechno větší oblečení před dvěma roky rozdala v naději, že už to nahoru nikdy nepůjde, tak půl roku bývám nacpaná v o čísle menších kalhotách a šatech a nasupeně předstírám, že se mi při sednutí nerozpůlí tělo na dva samostatně fungující metabolismy. Pochopitelně jsem přesvědčená, že jsem s tím naprosto v pohodě, ale očividně to pravdou není, jelikož ve mně dřímá vnitřní nasranost na to, že to tak prostě mám, že si tu váhu nedokážu udržet, že nerozumím svému tělu, že to nedokážu zvládat zdravě, že nejsem schopná přijmout za fakt, že i deset kilo sem nebo tam nic nezmění na tom, že jsem docela hezká holka. V takový moment mě naopak posedne sžíravá závist a žárlivost a no…oheň je na střeše :-(
mám hlad - tohle většinou bývá nejzákeřnější. Rada, ať se prostě a jednodušše najím, nefunguje. Jako ilustrativní příklad bych uvedla - bloudíme v cizím městě a nemůžeme se rozhodnout, kam si sednout na jídlo. Můj hlad stoupá a hlad po emocionální vraždě ruku v ruce s ním. Přeci jen ale s přibívajícími léty mám i více peněz, takže vyřazování restaurací podle eurového rozdílu už nehrozí a podle mě mnoho kluků raději zbankrotuje, než by riskovalo hladovou naštvanou danielu, takže můžu s klidem říct, že jde už pouze o zákeřnou výjimky.
PMS - protože PMS
nestíhám deadliny - tento případ se bohužel vyskytuje čím dál častěji. Hlad je vystřídám stresem a nesplacené faktury nic nemění na tom, že musím ASAP vystavit další. Klient se nesmí naštvat, pro klienta všechno přeci, a vztek stupňující se v těchto spirálách: proč je ze mě sakra prekariát?…jak se to stalo?…a proč mě sakra ty neživíš, abych tohle nemusela dělat?…proč po tobě musím ještě mýt nádobí?…je jedno, že jsi u mě jen na návštěvě...proč nejsem monacká princezna a trápí mě ted leda tak můj trenér tenisu? Ublíženost level 1 000 000 a největší vztek na všechny okolo, protože si za to všechno můžu jen sama.
propadla jsem pařichlupectví - čím déle nevyjdu ven z bytu, tím se riziko nervovýho zhroucení zesiluje. Ať už nemůžu jít ven z různých důvodů -jsem nemocná, nestíhám deadliny, čekám, až se vejdu do oblečení, je období mezi listopadem a únorem- pobyt doma mi nesvědčí.
smyčka sebelítosti - protože život

a to uklidí jako kdo?!

A tak jsem si říkala, po kom to tak pojmenovat…komu by to udělalo radost a polechtalo ego, že je po něm něco pojmenováno a rozhodla jsem se udělat radost polskému europoslanci Januszu Korwin-Mikke. Podle mě má taky chudák často hlad a škrtí ho pásek.

Druhým adeptem byl Milan Chovanec, jehož váhové výkyvy ráda sleduji a jsou mi blízké. Jeho sílící agresivita vždy, když drží dietu, taky. Příště.

Lidl ke svýmu neoddiskutovatelnýmu sortimentu a týdnům jak z katalogu CK Fisher přidal modely všech barev do letáku a čtvrtinu platu svým zaměstnancům. Vše zní víc než fajn, až na to, že každý mileniál potřebuje svůj tragický diskont, jak kvůli nízkým cenám, tak kvůli pocitu naprostý beznaděje a zoufalství. Naštěstí je tu Iceland. Ještě jste na něj nenarazili? Jakto? Je přeci v Hloubětíně, Malešicích, na Ládví, na Kladně a v Říčanech.

Co přesně znamená Lidl? To nevim. Co přesně znamená Iceland? Přeci led + ráj. Nebo teda spíš peklo.

Když jsem přijela poprvý do Londýna na delší dobu, už při prvním nákupu v supermarketu mě zarážely polotovary převažující svým množstvím nad většinou sortimentu. Ještě dlouho po příjezdu jsem obcházela Tesco, Sainsbury's a Waitrose jen proto, abych se přesvědčila, že většina toho, co nabízí, spočívá jednoduše v tom, že to strčíte do mikrovlnky. I když jsem si časem zvykla, Iceland mě fascinoval do poslední chvíle.

Když jsem před pár týdny poprvý vešla do jedný z jeho českých poboček, bylo mi, jako bych se teleportovala. Všechno je až tak původní, že na většině etiket najdete i cenu v librách.

Hned u vchodu vás přivítá to nejtypičtější z anglický kuchyně. Octový chipsy, černý čaj v balení po 500 kusech, digestive bisquits, tikka masala v zavařovačce a deodoranty. Myslí to opravdu vážně.

No a pak už následuje typická selekce jídel pro singles, kteří si nechtějí vařit, neumí vařit, a nemají ani z čeho, protože základní suroviny se přeci neprodávají. Třeba Mac'n'Cheese nebo Saussage and Mash, anglická obdoba KašPárka.

Kdybyste chtěli samotnou brkaši, taky může být. Nevadí, že je zmražená, že ne? Aspoň dýl vydrží.

Párky tu mají taky bez kaše, až na to, že jsou teda obalený pizzou:

Tak radši dál. Ještě se chvilku zdržím u klasický nabídky jídel pro jednoho: nechybí tzv. "spag bol"– protože proč ztrácet čas vyslovováním celýho názvu jídla, tikka masala ani lasagne. Jenže co se stane, když v ledový továrně dojde ke zkratu? Je tohle ještě vůbec fusion? Je tohle vůbec ještě život? Nevím, jestli na planetě, kde můžou vzniknout chicken tikka lasagne, chci žít opravdu hodně moc nebo vůbec.

Když jsem se o Icelandu bavila s mým britským kamarádem žijícím v Praze (čtěte: když jsme si tam udělali výlet jeho dodávkou), před Spaghetti Hoops jsme dostali regulérní záchvat smíchu. On je nazval "ultimátním sick-day jídlem". Jasně, že jsou, přeci je sníte a jste nemocný. Napravo beef ravioli, nalevo good old utopenci.

Jak si asi dovedete představit, z anglický kuchyně tu mají opravdu všechno. Fotit fish a chips mi s ohledem na charakter všech ostatních fotek přišlo trochu zbytečný, ale pro klid duše: mushy peas tu najdete taky:

Pro mě osobně byl a je tou nejzrádnější položkou Schrodingerův Cheesecake: je ho šest porcí, dokud je v krabici. Šest porcí maximálně tak pro lidi dostatečně soudných na to, aby do Icelandu nikdy nevkročili. Anebo jedna porce pro Hannah. Říkala jsem si, že ho v obchodě fotit nebudu, protože by bylo fajn aspoň jednu fotku pořídit doma.

ilustrační foto

Bylo by ale nefér tvrdit, že je Iceland místem zoufalých nákupů. Když už do něj podniknete dlouhou ironickou cestu, k cheesecaku si můžete přihodit i spoustu fajn věcí, jako třeba autentický cheddar, opravdovou anglickou slaninu na opravdovou anglickou snídani, včetně Heinz fazolí ve výhodném sixpacku a třeba taky...třeba taky...HUMRA.

HAPPY DAYS!

"Von vám teda pěkně nadržuje, tolik nudlí vám dal do polívky, asi jste jeho typ."

"Tak to mám velký štěstí."

Takhle nějak jsem se uvedla na svojí první večeři v Lidový jídelně na Těšnově. Je to prostě srdcovka a možná, že navečer ještě útulnější než přes rušný oběd.

Po šestý poloprázdná a večerní nabídka pořád pestrá, včetně mých oblíbených doplňků, jako je mrkvový, okurkový nebo šopslý salát navrch. Kuchaři se nebáli rozjet bodrou podvečerní konverzaci, ale ani mi vyhovět a ke koprovce mi místo knedlíků dát vařený brambory. Tak jí mám totiž úplně nejradši. Jídlo s hovězím vývarem mně celkem stálo 92 Kč a to už je opravdu Těšnovský luxus! Desítka Krušovic vás totiž vyjde na 15 a nejlevnější - nejčastěji vege - jídlo ve večerní směně na 70-75 Kč.

Kdykoli mi není dobře, kdykoli chci být sama, jíst, poslouchat cinkot příborů, šepot lidí, hlučný ticho kuchyně za okýnkem, tak jdu do jídelny, do bufetu nebo do starý cukrárny. Jaký je to blaho, že moje oblíbená lidovka, do který to mám z práce pár minut procházkou přes most, je otevřená i na časnou věčeři? Ideální na čištění hlavy od každodenní pracovních sraček. I těch životních. Nepovedený rande neutápím v alkoholu, ale v rajský nebo koprový omáčce.

Posledních pár dní jsme se totiž dostala do stavu permanentního dojímání. Dojmout mě dokázal pomalu i třívrstvý toaleťák nebo muesli tyčinka. Za střízliva, nekecám. A ne, nejsem těhotná, ne nemám PMS.

A co všechno, že mně dokázalo například dojmout?

1. Chase, kočička bez obličeje, která má rodinu, co jí miluje takovou, jaká je: dětičky jí chovají, ač má místo obličeje tragikomickou dadaistickou skulpturu, která vás nejdřív vyděsí a pak vás přenese do 80s béčkovýho hororu.

2. Video s puberťákem, kterýmu rodiče dají štěňátko corgiho. Snažila jsem se, protože mi tohle přišlo jako vyložená ostuda, abych u tohohle slzela, ale bohužel. Jsem taky jen člověk.

3. GIRLS. No tak tohle asi nemusím vysvětlovat. Když to bolí, tak to nezapomeneš. (Zas brečim)

4. Nová reklama Spořky, která podporuje nadaci doktora Vojty (jo, tohle je už hodně mentální stav, asi bych měla zavolat odborníka).

A protože někdy je nejlepší terapie (mimo jídelnu a pár skleniček prosecca) terapie šokem, rozhodla jsem se, že se půjdu dojmout na úplný dno veškerýho možnýho dívčího dojetí. Na Krásku a zvíře. A terapie to tedy byla, ale naprosto opačná. Nejsem cílovka, ale pohádky miluju, Disneyovky hodně. Proč se teda neumím stotožnit s future-to-be-princeznou Emmou Watson? Která samozřejmě dělá všechno proto, aby klasickou princeznou nebyla? Možná protože její životní ambice nesou implicitní urážení svýho okolí. Belle je prostě Rory Gilmorová roku 2017. Chápu až moc dobře, že je to pohádka, ale možná právě proto mě mrzí, že hodná holka shazuje provinčnost svý roztomile kýčovitý vesnice a uráží (sice uplně vygumovanýho) nápadníka a úplně nejvíc, že uráží i stereotypně zobrazený vesničanky, který nemají v životě větší ambice, než se vdát a parádit se. Tohle má být feminismus? Já vám nevím. I já se ráda parádím. Ráda čtu, ale můj botník možná mojí knihovnu trumfne. Jsem snad proto horší člověk? Ne, s touhle Kráskou já prostě necítím. A dobře tak, protože její princ se mi stejně daleko víc líbil jako statný Zvíře, než jako washe-out týpek s účesem, kterej naposled trendoval hlavní hrdina Ivo v Divokým Andělovi. A nejsem v tom evidentně sama.

Ale víte co? Ten muzikálovej raut uprostřed filmu bych chtěla taky zažít. A jsem ráda, že mám Těšnov, protože bůhví kdy se mi to splní.

Minulý týden jsem jela na výlet do Brna – asi po třech letech. Kousek od nádraží, po cestě na akci, kvůli které jsem přijela, mě zběžně uvítala výloha KFC. V ten moment mi bylo jasný, že to bude skvělý jako vždycky.

Další den ráno jsem si uvědomila, že se celý výlet udál tak narychlo, že jsem si ani nestihla najít všechny ty nový podniky, co tam za poslední dobu vznikly. Po probuzení v Brně jsem byla stejně bezradná jako tenhle nebohý, zmatený fanoušek Divokýho Billa nalevo od dvou atlantů.

Naštěstí jsme večer předtím míjeli nejen KFC, ale i urban hub SKØG, takže jsme šli tam. Fotka z něj nemůže chybět na žádnym trendy foodblogu. Vývařovna není ani jedno z toho, ale nevadí, i tak je tu máte.

SKØG je krásný, dotažený prostor. Zrovna čtu knihu Welcome to Airspace, která řeší, jak on-line platformy jako AirBnB, Foursquare a další ovlivňují prostor a architekturu kolem nás (doporučuju i článek na dané téma v The Guardian). Ve všech městech najdete identické kavárny s bílými cihlovými zdmi, černými kabely a žárovkami na stropě, školními židlemi a toastem s avokádem. V bufetu Vesmír jsem už ale byla hodněkrát a batátový burger mi navíc udělal hodně fajn. Obsluha se vás dokonce zeptá, jak se máte. Chudák kluk. Dostal tak náročný výčet, že mu naprosto nemůžu vyčítat, že jsem dostala malý presso místo prodlouženýho.

Na vernisáži Ondřeje Viceny v Galerii mladých jsem potkala – bez legrace – fanouška Vývařovny, který nás hned po snídani/obědě vytáhl na pivo. Nevím, jestli hospoda, kde se točí Poutník, se Poutník taky jmenuje, ale jako člověk jsem si tam připadala spíš.

Pád tašek = brněnská obdoba Pátečku. My z Prahy jsme vlastně hrozně vyměklý. Jednohubky na baru prodávaný jako kusovky mi nečím připomínají letenskou Prašivku, tolik oblíbenou napříč celou naší redakcí.

Fanoušek Honza mi dal ještě na cestu super limonádu projektu Chilli-Plody. Myslím, že chilli se do džusů hodí skvěle, navíc když je 100% z bio-pomerančů. Díky, zdravím a těším se na brněnský crowd na květnové Pecha-Kucha night.

Další zastávkou byla kavárna Industra Coffee. Čím déle jsme šli po jedné z asi pěti Masných ulic (chápu, ten název je prostě příliš dobrý na to, aby se použil jenom jednou) kolem skladů, kanceláři, výroben a cash and carry, tím méně jsem chápala, kam mě můj kluk vede. Na konci cesty jsem pochopitelně zírala: kavárnu otevřel pár lety otevřel jeho spolužák ze základky Adam, funguje vedle stejnojmené galerie a roky práce i pobyt v Londýně je jak v prostoru, tak na kávě, jídle i dortech vážně znát.

Kdybyste se v Industře dostatečně nenajedli, vždycky se můžete dotlačit v Českym Mekáči, který je po cestě. Hlavně prosím, mluvte nahlas, až budete objednávat, jo?

Nahoře bonbóny – kameny na vernisáži Elišky Lhotské v Object Concept Store, dole bonbony na zemi na Lidické ulici.

Je tohle ještě pořád řeznictví? Nebo už to je konceptuální umění na téma "ilustrační foto"?

#prijimam

Výloha butiku s italskou módou a elegantní placatka pro každou správnou vožralou ženskou na úrovni.

A na konec – suvenýr.

Dnes to bude jako z kuchařky Dity P. Recept s příběhem. Včera jsem byla na drinku s přáteli a jejich přáteli. Stala se mi taková příhoda, která se mi krásně vztáhla k Velkému pátku, a tak se s ní svěřím. Odjakživa ráda vyprávím příběhy, nebo řekněme spíš bonmoty. Většinou v nich hraju hlavní roli já a lidé okolo mě se smějí. Jsem společenská a vtipná žena. Chudák Jana s Hannah některé moje vtipy slyšely už hodně krát, přeci jen mám arzenál svých vtipných historek omezený. Včera jsem opět venku na cigaretě nezaváhala a potěšila ostatní příběhem o jednom našem společném známém. Ve zkratce: Randila jsem s ním před pár lety. Je to vysokoškolský pedagog a pozval mě na zapíjení konce semestru se svými kolegy a studenty, tedy studentky. Přišla jsem ve velké parádě, šaty, makeup, prostě o několik úrovní výš než hloupý holky, co ho obklopovaly. I wish. Hodila jsem si kabát nonšalantně na židli a sedla si. Akorát že až na zem, protože kabát židli tíhou shodil. Pamatuji si letmo kolena vedle uší, vyhrnutou sukni a unisono smích. Jeho smích. Jejich smích. Přišla jsem o řeč vlivem šoku a seděla tam několik dlouhých minut jako oběť hromadné nehody. Málem že přese mě nehodili termo fólii. Au. Většinou se všichni během této historky smějí, já se směju a kompenzuju si trauma. Včera se ale jeden člověk nesmál a v oku se mu zaleskla lítost. Zarazilo mě to. Vlastně je to opravdu ponižující historka. Byl už hodinu Velký pátek a já to otočila v další vtip. Nemohla jsem si pomoc. Dnes je den velkých obětí. Někdy je ale fajn si některé odpustit. Shodit se pro dobro atmosféry, shodit se, aby z ponížení byla sranda, vypadat, že jsem nad věcí a vyhrát nad tím. Lidi mě snad nemají rádi, protože se dokážu zasmát tomu, jaká jsem kráva (?!?!?!?!?!) I když se muži v mém životě hodně snažili, většinu bolesti jsem si stejně přivodila sama. A když už se za mě Ježíš obětoval, co takhle u této oběti skončit? Stejně jako s poslední debilní historkou.

A víte co? Pojďme si raději něco uvařit. (škoda, že to není formou videa, ráda bych ted udělala takové napůl dramatické a napůl spiklenecké mrknutí a s kamerou se otočila směrem ke sporáku. Velká škoda!) Mám ráda romány Nikose Kazantzakise - Řecko, pastevci, Ježíš a fíky. A z těchto ingrediencí si dneska uvaříme.

Kilo jehněčí plece nebo hovězího zadního nakrájíme na kostky. Osmažíme prudce na whatever oleji, po chvilce okořeníme (používám bharát, arabskou směs koření, kde je římský kmín a skořice, moc moc doporučuji) a hlavně přidejte badyán nebo anýz. Rozdíl mezi badyánem a anýzem je častým tématem mých hádek a myslím, že jsem už několikrát zjistila, že je to to samý a stejně na to zase zapomněla. Prostě tu hvězdičku na fotce. Kuličky pepře. Zalijeme vínem, přidáme celé šalotky, ideálně 10+, a vývar. Jo a sušené fíky. Já dávám hned celé balení. Necháme vařit min 3 hodiny a pak odkrytý asi půl hodiny, aby se tekutina redukovala a vše se zahustilo. Nejraději to mám s rýží. To na Krétě určitě nejí, ale s bílým jedem (aka chleba) je to taky dobrý. Hodně koriandru navrch! Dobrou chuť a krásné Velikonoce!

Můj oblíbenej víkendovej rituál jsou lívance. V sobotu nebo v neděli prosedím, teda spíš poloproležím, na gaučíku našeho oblíbenýho bistra se svým nejlepším kamarádem u lívanců (a on u waflí).

WafWaf- letenskej ráj waflí a palačinek. Po lívancích ani stopy.

Je to rituál, něco jako kocovinový smažák nebo nedělní mše. Síla rituálu je v tom, že vás dokážou vždycky uklidnit. Vůbec mi nevadí, že šlehačka je v tomhle bistru sójová (naopak), protože obvykle bývá vyšlehaná tak hodně, že je skoro jako beton. Takovej ten typ betonu, který se rozplývá na jazyku. A pokud vám to nedává smysl, tak se s tím budete muset srovnat vy, ne já.

Jenže - co, když je gaučík obsazenej? Nebo...ho nahradí dalším velkým stolem? A proč je na Vinohradech tak málo míst, kde dělají lívance, nejlíp celý den i o víkendu, kam můžu přijít ještě tak trošku uválená z víkendovýho dlouhýho spaní?

Proč některý dopoledne končí tak, že sedíte sama v kavárně a všichni kolem právě dostávají přesně to, co chtějí, ale vaše lívance prostě nejsou? A stalo se vám někdy, že jste se uprostřed plný kavárny, s vaším lungem, prostě najednou jen tak rozbrečeli?

Další rituál, který se se mnou táhne je nekonečný hledání místa. Toho místa. Svatej grál utkvělý představy o dokonalým brunchi, obědě, večeři nebo drinku. Stává se nám to s mým bff až podezřele často. Vlastně pokaždý. Už je to rituál. Neplánuju, prostě dostanu chuť teď a tady jít na oběd (večeři, lívance), ale úplně pokaždý se stane něco, co promění vysněnou představu o dokonalým jídle ve skoro biblickou pouť. Je to vlastně dokonalý velikonoční příběh o Zaslíbený zemi. Já a můj nejlepší kamarád jsme v tomhle příběhu jako dva Mojžíšové z prvního světa, kteří místo vysněného hodování putují mezi Vinohradama a vrchníma Vršovicema a snaží se najít "to" místo. Zaslíbenou zemi lívanců, dobrýho jídla a dvou hodin naprostého zenu.

Je to v nás? Je to v mojí uktkvělý představě o spontánní dokonalosti? Je to lívancový sobectví? Moje absolutní odmítání tyhle malý radosti plánovat s tím "že to prostě přijde" a bude to absolutně dokonalý jako v mých představách?

A tak sedíme, po hodině putování po Vinohradech, v jiné kavárně, bez lívanců a gauče, s kafem a divnou náladou a mně najednou jen tak, začnou téct slzy.

Vím moc dobře, co bych měla dělat. Měla bych vzít svůj lívancovej život do vlastních rukou a udělat si je sama. Jenže...to nejsem já. To není moje zaslíbená země. Některý věci prostě musí přijít samy. A tak vím, že se i další víkend vydáme na nekonečnou pouť za vysněným zaslíbeným lívancem. Každý další víkend povstanu z popela jako Fénix, naděje, která minulý víkend zemřela se zase narodí a já budu hledat dál. A věřím tomu, že jako Mojžíš a jeho parta izraelitů do tý země zaslíbený jednou doputujem. Jen si přeju, aby to netrvalo těch 40 let.

Hezký Velikonoce.

Posledním článkem jsem se poučila, že psát cokoliv na dojezdu je špatný nápad. Tentokrát zůstanu u jedné dějové linky, moje mysl je čistá jak křišťálová voda šumavských potůčků. Od potůčku jsem se totiž vrátila. Rozhodla jsem se před týdnem odjet pryč z Prahy (a přitom ne do Brna) na venkov. A jelikož jsem už vykazovala jasné známky přetížení (kolegyni v práci jsem odpověděla na informaci, že jde na oběd "děkuji" nebo jiný den jsem místo ahoj v práci řekla "jonák"... fakt díky, podvědomí), rozhodl můj kluk, že mi zabaví mobil. Chtěla jsem protestovat, ale tik v oku si vyložil jako souhlas. Jelikož v životě mám máloco zadarmo, tak se ochladilo na bod mrazu a internet hlásil sníh. Na bod mrazu spadla před odjezdem i moje nálada, ale celá ztuhlá natolik, že jsem si skoro ani nezavázala tkaničky u bot, jsem usoudila, že se extaticky a trhaně cukat na dalším pražským technu už opravdu nezvládnu, a rozhodla jsem se opravdu odjet. Do auta jsem naložila Ikea tašku se všema svetrama a vlněnýma punčocháčema, co mám, a přepravku s kocourem Benešem. Beneš měl po roce v pražském bytě poprvé okusit svobodu, ačkoliv s paničkou v patách.

Můj civilizační detox započal u mámy na chatě. Dřevěná chata s kachlovými kamny je plná dětských vzpomínek a divného zatuchlého odéru, který nevyvětráte. Moje jediná starost byla, jestli se mi bezlepkové banánové lívance povedou a zda už konečně doluštím to zatracené sudoku. Starost o moji bezlepkovou dietu stejně vyšla vniveč, jelikož nám máma upekla nádivku. A spálená topinka z kamen? Say no more.

KOPŘIVY!!!!

Po pěti dnech sbírání kopřiv a dřeva, následného vaření kopřiv a přikládání dřeva do kamen, deseti hodinách spánku denně, nahánění svobodného Beneše okolo chaty a lesa, ranních ledových sprchách po józe venku (ano, je mi 32 a nestydím se na snesitelnou dávku eza v podobě tří pozdravů slunce na ranní rose) a poslouchání Radiožurnálu jsme znovu sedli do auta a zkusili detoxikační kůru posunout o další level. Tentokrát bez Beneše, který byl odevzdán mámě. Jeho výraz zpruzenýho puberťáka viz výše na fotce. Cestou do Dobčických rybníčků jsme se stavili ve Strakonicích. Pro fotku se sochou dudáka a pro ukojení mojí touhy po maloměšťáckém bizáru. Ukojil se. Nabídka Hot Apple nápoje na stole vás vždycky utvrdí v tom, že jste na místě, kde se musíte mít na pozoru. Oranžové dekorace ten strach ještě posílí. Navzdory tomu ale oběd U Papeže byl na 100%. Dát si během oběda jídlo ze stálé nabídky byl risk, ale nakonec by se nemusela za pstruha s ratatouille (což je podle mě samo o sobě chybná kombinace a zavání průserem) stydět lecjaké pražská restoška.

Dobčícké rybníčky, chata ve stromech Amálka...nevím, co napsat. Bylo to jednoduše krásné. Není tam elektřina, takže v noci svítíte svíčkama. Romantika i cestou do kadibudky, kam mě vždycky musel doprovázet můj kluk a poctivě čekal zády ve tmě, zatímco jsem víteco. Jednou jsem teda čůrala i do sprchy, protože jsem ho nechtěla budit. Ale tak o tom to přeci je...naprosto vypnete, nekontrolujete facebook a řešíte svoje přirozený lidský potřeby překvapivě přirozenou cestou. Vařilo se opět na kamnech. Simple jídla. Párky, karbanátky, porce pro dva na jeden talíř. Největší radostí byly opět rána. A pak sauna!

Vyprosila jsem si bizár výlet a Holašovice nezklamaly. Zdeněk Troška tu podle mě nechal srdíčko a každou chvíli čekáte, že vyběhne z vrat Keliška, prostě jižní Čechy. Každopádně keltský meditační nevimco s vlastním "stonehenge" nechalo moji pusu dokořán. Keliška tu nakonec opravdu byla, paní, co nám vyprávěla o energiích a ukázala nám super nástěnku. Nástěnku keltských svátků tak, jak je slaví její rodina. No budiž...nevím, co by Keltové z 6. století před Kristem řekli na jejich chemlonový copy, ale vypadají na těch fotkách tak štastně, že jsem si říkala - kdo jsem já, abych házela kamenem (ezo alert!). Keltská pohádka devadesátek očividně v regionech stále přežívá.

Zpátky ale k dobčické romantice.

Chatka je u samoty, hned nad hladinou rybníčka. Létají okolo ní konipasové. Konipas horský a bílý přesněji. Naproti nám byla další chatka, kde byl pár z Brna. Jasně, že jsme si z nich dělali srandu. Náš malý a jediný small talk vyústil v to, že se nám týpek postěžoval, že jim čoudí kamna a v sauně taky, ať to ani nezkoušíme. Chudáci tam pak byli ve studený chatě. Celé dny seděli na molu venku a rybařili. Tedy on rybařil, ona pomáhala. Maskáčová uniforma a ona červená péřovka a blondatý culíček. Sledovali jsme je ze druhé strany rybníka a posmívali se. Nám kamna táhli a saunu můj kluk vyřešil. 2:0 pro Prahu. A jestli rádi fandíte outsiderům, tak vás potěším. Naše protibrněnská zlá karma pukla, když jsme si telefonátem zajistili check out o hodinu déle, abychom mohli do sauny, a nazí přes orosené sklo finské sauny jsme je pozorovali, jak pospíchají, aby včas vše dali do auta. 3:0, haha. Pak odjeli a my se ještě líně procházeli okolo rybníka. Někde mezi břízkou a vrbou, možná ještě kousek směrem na kopeček porostlým trnkama jsme ztratili klíče od auta, které jsme už nenašli. KO pro Prahu a 3:4000 pro Brno. Když jsme chtěli zavolat o pomoc, tak se nám vybil mobil (ne můj!), v chatce nebyla elektřina a tak začala strastiplná cesta pěšky zpátky do reality, kam se mi vůbec ale vůbec nechtělo (opět výmluvná ilustrační fotka výše).

A tak je to v životě se všim.

Znáte pražskou zvířecí osu? Od Vola k Hrochovi, Kocour, k Tygrovi a když můžeš, dáš ještě z posledních sil Medvídky a klidně i U Dvou koček. V poslední jmenovaný se prý někdy začátkem osmdesátek, za plíživý normalizace, seznámila moje máma s tátou. Jak jinak, než u piva.

Je tím pádem jasný, že ke Dvěma kočkám mám fakt osobní vztah. Pokaždý zajdu hezky na malý pivo nebo dvě, pokaždý zacláním ve výčepu u pultíku na stojáka, protože jinak je to lokál veskrze turistickej. Mně to nevadí. Mají moc dobrý pivo a ten skvělej obrázek naproti výčepu s výjevem kočky, která "kojí", teda čepuje pivo.

Ke Dvěma kočkám jsem během posledních dvou měsíců přidala další klasiku: U Kocoura. Znala jsem z vyprávění, jistě jsem tam párkrát posvačila pivo v pubertě, ale od tý doby nic. Možná taky díky tomu, že Malá strana se od dob romantizování nerudovejch povídek ve filmech pro pamětníky, od dob Hříšnejch lidí města pražskýho a nejvíc od dob, kdy jsem chodila na základku a odpoledne jsem bývala pečná vařená v Italským kulturním institutu, dost změnila. A tak je to se vším. Proto je skvělý, že původní hospody mají mezi turistickýma kokotinkama typu "pivnice feat. typická italská kuchyně" nebo "trdelník, pivo, burger, wifi" pořád ten autentickej šmrc zakouřenýho pajzlu, přiměřeně přísnýho výčepního nebo svéráznýho štamgastskýho stolu.

U Kocoura není v tomhle výjimkou, naopak. Výčepní nejsou klasiky nerudní a tvrďáci, jako je to dobrým zvykem u Vola, naopak jsou to dobří strejdové, který se nedurděj ani na bandy turistů a ještě stíhají házet pivní frky českýmu osazenstvu.

Zdejší jídelák je fascinující přehlídkou toho nejlepšího, co se urodilo za posledních 15 let ve světě typošky ve slevě. Základní typy písma z Wordu 95 prohnaný veškerýma efektama, který byly tehdy dostupný: kurzíva, tučně, nadpis. Pak přichází na řadu veselé efekty z powerpointu: linkové stínování, stužkový písma a samozřejmě clipart, vkusně, taky v lince.

A mezi orgiema typošky, touhle olympiádou (nebo paralympiádou) grafickýho designu bez nadsázky a protivný ironie se skví poklady ryzího českýho hospodskýho gastro folkloru: utopenci, tlačenky, pivní sýry, nakládaný hermelíny, bramboráky, smažáky a další perličky na dně. A mezi tím vším já. Je Velikonoční neděle a malý černý ještě nikdy nikoho nezabilo, žejo. Jasně, nakonec byly ty malý asi 3 nebo 4, ale to se v doprovodu tlačenky (nakrájený nahrubo samozřejmě s octem a cibulí) nepočítá.

Vrchol týhle hospodský neděle ovšem patřil humorným scénkám veselýho výčepáka, který nešel pro frk daleko. Navíc jeho repertoár obsahoval široký portfolio skitů: trefování se na koš (odpadkový) přes kvelb zmuchlaným ubrouskem, slovní humor, pivní humor, žerty ála Pivrnec a nakonec vrcholný štyk jak ze silvestrovskýho filmu Bohouš: namíchání pivního sýru v přímým přenosu nevinnýmu páru nic netušících cizinců, kteří si s touhle objednávkou fakt nevěděli rady. Olympiáda hospodský lidskosti, oblastní přebor v hrabalovství. Tak to mám ráda.

Místo úšklebku a shrábnutí dýška jim prostě pan vrchní ukázal a navěky odkryl tajemství týhle český gastronomický míchačky. Třeba na to nezapomenou (a na tvarůžky taky ne, což na druhou stranu není těžký). Já jsem se tetelila a přála jim to. Trdelník versus pivní sýr 0:1. Bohudík.

Hodně ráda přijdu ke Kocourovi znova nechat si očárkovat (v mým případ okřížkovat) lístek s logem kocoura, kterej se vynořuje z půllitru (a já doufám, že je smontovanej v Malování). A znova si dám tlačenku, utopence nebo hermelín. Nebo pořádně mastný bramboráčky? A navrch pár feferonek extra. Proč to neroztočit, když jedna stojí 3 koruny. Nezapomeňte, že jste v podhradí, v Nerudovce, že kolem řádí masový útok trdelníků, matrjošek a pivních vláčků ožralejch stag-party britů...

A víte co? Ani mi tu nijak nevadí, že jsem načichlá kouřem. A ještě měsíc budu. Ráda bych si aspoň lehkou stopu uzenýho kouře, který někde vzadu čpí po cibuli a kroketách, schovala někam pro budoucí generace. Bez zbytečnýho patosu, ale s vědomím, že jedna éra prostě a jednoduše končí. A my jí neumíme schovat do krabičky nebo do skříně, aby jí naše vnučky našly tak, jako já babiččin sváteční kostýmek a sokolský kroj...

Věčný guilty pleasure - to je Dita P. V těhle dnech působí její blogísek jako z jiný planety. Padá vláda. Nepadá vláda. V Čečensku mají koncentrační tábory pro gaye. V Americe Trumpa. Nechci sama zplošťovat a zjednodušovat komplexní záležitosti, nesnáším to. Nicméně, když pak ve světle toho všeho přijde cukrová panenka, která má úspěšnou značku díky člověku, který úspěšnou značku udělal z Babiše, a bezelstně v jakési postpost moderní variaci na deníček stepfordské paničky říká, že "muž v růžové zástěře" není muž, mám chuť řvát na celý kancl, co se to se všemi, k sakru, děje?

Pro někoho to není muž. V Čečensku možná muž v růžový zástěře není ani člověk (pokud to vezmeme všechno optikou Ditina a obecnýho stereotypu kluk v růžový - gay).

"Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská."

Píše Dita. Aha. Ani se nenamáhá tuhle svoji teorii a těžkotonážní klišé uvodit byť jen obyčejným "v mém světě""v mém pojetí""tak, jak to vidím já" nebo čímkoli podobným. V Ditině světě a její v článku načrtnutou logikou, totiž nejspíš singl třicítky, který nemaj a možná ani nebudou mít dítě, občas nosí klučičí oblečení a páteční večery většinou tráví se svým nejlepším kamarádem u seriálů, asi nejsou ženy. Neboco.

Ditě (a její značce a týmu) se nedá upřít několik věcí:

- našli díru na trhu a úspěšně ji zaplnili

- recepty, kuchařky i pornografické záběry v televizní adaptaci kuchařek s příběhem jsou vážně skvěle a profesionálně udělané

- to nádobí je hezký (preferuju ovšem "Kolbenka-chic")

- díky Ditě je masírování vepřové kýty nový český porno. Dita posunula "Český ložnice" do "Českých kuchyní"

- píše tak prapodivně, že se tomu nedá upřít určitý styl, pro mně je guilty pleasure Ditu číst (ani ne tak kvuli obsahu, ale kvůli mimozemský stylistice, což, od někoho, kdo gramatice mává z rychlíku, je asi dost odvážný přiznání :) a svým způsobem, proč to neříct, podivné ztotožnění

- má hodně ráda máslo a jí majolku lžičkou

Za normálních okolností bych se asi jen na chvíli naštvala a šla to zajíst. Ale v rámci toho všeho, co se kolem děje jsem jen chtěla říct, že tyhle hloupý (hloupost neomlouvá) a neškodný klišé a jejich opakování, nám nepomůžou a nikam nás neposunou. Naopak, je to cesta do pekel. Ale pokud milujete konzervativní a velice tradiční hodnoty, můžu vám doporučit seriálovou adaptaci dystopický novely Margaret Atwood "Příběh služebnice". Žena v kalhotách nebo muž v růžový tam rozhodně nehrozí.

Opakuju - tyhle přehnané hyperboly a zjednodušování nemám ráda, jen se možná snažím překotně říct, že mám trochu úplně obyčejný strach. Takový ten tíživý pocit, který nezajím ani smažákem U Houmra. Nebuďme, prosím, dobrovolně jednodušší (a máslo - Dita P. approves- na hlavě mám se zjednodušováním i já sama, vím)!

Já doufám, že se tíživý pocit rozplyne, že bude vážně líp. My se o to pokusíme aspoň na našich narozeninách, které se budou konat jako vždycky na pražský náplavce (protože i my občas máme nějaký ty svoje klišé) na lodi Cargo Gallery v neděli 11.6. A dobročinná tombola samozřejmě jak je naším dobrým zvykem, bude! A letos bychom její výtěžek rády věnovaly organizaci, která se snaží pomoci čečenským gayům vycestovat pryč ze země.

P.S. mimochodem, miluju růžovou. A taky Brada Pitta v růžovým obleku. A košili s vyšívanýma růžema. Je snad míň mužnej? A kde je Kendall s osvěžující Pepsi?

Po loňskym failu se sbíráním braníkových víček jsem zanevřela jednak na sbírání víček, tak na Braníka. Nicméně se zdá, že duben je soutěžním měsícem. Soutěž s Mikrofarmou nicméně slibovala klobásy, a vlastně víc než to, už na začátku, takže jsem do ní mezi sbíráním razítek v jednotlivých pražských kavárnách samozřejmě musela jít.

V podstatě jsme dostali kód na nákup zadax s tím, že ze surovin máme vymyslet recept: ten vítězný bude nejen odměněn něčím ve stylu vína z roku 2010, který jsme si všechny tři moc užily, ale taky se zařadí na menu.

I bez soutěže máme občas problém shodnout se, co chceme jíst.

Burger?

Steak?

Bůček?

Rozteklej sýr?

Salát?

Majonézu lžičkou?

Srirachu na špičku prstu?

Ideálně všechno a hned. Takže tady je náš: WTF BURGER.

Marcipánový chlebíček v dolní části fotky slouží jako měřítko a vzor krásy, pozn. red.

Omáčka je důležitým pojícím materiálem každýho sendviče. Ta naše se skládá z majonézy, křenu, pomerančové dužiny (bez šlupek) a Srirachi.

Bůček je taková jakoby 3D slanina. A my jsme 3.

Bůček s rozteklým cheddarem: ideální cheese + bacon vsuvka. Samotný je to každopádně až moc dobrý, takže opatrně s nimi.

Původně jsem chtěla flank steak, ale ten neměli. Milá obsluha mi nabídla alternativu, Dvakrát zopakovala název a pak už mi bylo blbý se ptát. Steak si každopádně můžete vybrat podle svých preferencí a stejně tak ho i připravit. My osobně máme všechny rády krvavější. A pak ho nechte dojít v troubě. Puštěná šťáva dodá brioškám tzv. vývařovnovou vláčnost.

Výhodou receptu, pokud ho děláte ve třech lidech je, že je hotový hned, zatímco pro jednoho by neměl příliš smysl... A pak se všechno složí dohromady.

Přesně takhle:

WTF burger se sní ještě ještě rychleji, než se připraví. A dodá vám spoustu energie na řešení křestu knihy, oslavy šestých narozenin, press kitů, článků do Elle a holčičcíh starostí navrch.

Někdy to tak prostě vyjde. Miluju tyhle někdy <3

ŽIVOTNÍ VÝVAR

ROZHOVOR S ELIŠKOU LHOTSKOU

SVÍČKOVÉ RISOTTO

ESENCE ÚSPĚCHU

KZW X VÝVAŘOVNA

NEDĚLNÍ KUŘE S NÁDIVKOU

KRIZE STŘEDNÍHO TOFU

LEVNÝ JED

THE RAUT OF LIVING

VÝVAŘOVNA KNIHA // ŽIVOT JE RAUT

KORWIN-MIKKE SYNDROM

ICELAND: ZDE NEJSEM ČLOVĚKEM, ZDE NAKUPUJI

VEČEŘE PRO PRINCEZNU: LIDOVÁ JÍDELNA TĚŠNOV

NA JEDEN DEN V BRNĚ DOBRÝ

MAXIPES FÍK

LÍVANCE VE MĚSTĚ

KARMA DETOX - OBTÍŽNOST TĚŽKÉ

U KOCOURA: FONTOVÁ OLYMPIÁDA A PIVNÍ SÝR

MUŽ V RŮŽOVÝ ZÁSTĚŘE

WTF BURGER: MIKROFARMA JSOU NOVÝ VÍČKA