Quantcast
Channel: Vývařovna
Viewing all 347 articles
Browse latest View live
↧

NE ZAS TAK MOC

April 15, 2016, 5:28 am
$
0
0
Bilancuju. Bude mi skoro třicet a zaboha se neumím poučit z chyb. Stejně kokotský vzorce chování, kterým se mi nedaří vyhnout jakoby kopírovaly moje stravovací návyky. U obojího s blížící se třicítkou cítím, že by to tak nemělo zůstat.
Protože jestli to tak zůstane, tak by následující scénář mohl být nejspíš: tlustá kočičí bába. Všichni víme co to znamená minimálně od doby Simpsonů.
Naprosto příznačný je, že když tohle píšu, tak sedim U Antoníčka, tlačím do sebe smažák a piju oranžovou limonádu. Mít o pár rukou navíc, tak si navíc zapálim.
Takže co je špatně? Třeba tohle:

1) Lepek
Snaha personifikovat veškerý zlo, který se vám děje do těhle dvou slabik je přinejmenším komický. Všichni víme, že lepek nemůže za naše posraný životy. Pravidelný  trollení sama sebe tím, že "tenhle týden si pečivo a těstoviny nedám" se stejnou železnou pravidelností nevychází. Pravidelně se pak dostávám do lepkovýho víru, kdy jako feťák začínám den průmyslovejma koblihama, abych pokračovala krasojízdou těstovin, chlebíčků a pivních rohlíků. Vrchol bejvá donášková pizza, kterpou si objednám a zaplatim kartou přes Dáme jídlo a nechám si jí poslat z pizza-corneru, kterej mám doslova před barákem. Vím, že tohle zavání posledním stadiem konce civilizace. Ale pizza se čtyřma sýrama prostě chutná nejlíp v posteli, v ponožkách nahatá a bez vyčištění zubů. Bezlepkovej trend je takovou postmoderní apoteozou maniodepresivity. Nebo závislosti na heráku, těžko říct. 


2) Rautový víno
Stokrát ochutnáš, stokrát se pobliješ, abys zase po stoprvý dala další kolo. Už pomalu ani nejde o to, že je to zadarmo, je to jako reflex. Víno- bereš. Na kvalitu rautovýho vína apeluju stále, ale i když je občas o stupínek lepší než horší průměr, vžycky to dopadne stejně. Vinná opice je snad ta z nejhorších. Ano, stává se to i v lepších rodinách, ale bohužel mě tak nějak železně pravidelně.

3) Víno post(apo)mix
Další level je kombinování vína s čímkoli dalším. Hlavně panáky jsou opravdovou životní volbou dobrovolný křížový cesty. Když zvládnete vůbec vstát, čeká vás minimálně podobný utrpění jako na Velkej pátek. Když vám je dvacet můžete ještě ve sladký nevědomosti zkoušet co unesete, ve třiceti víte do čeho jdete. Sebetrýzeň voní jako čerstvé želudeční šťávy.

4) Na hladovej žaludek...
...se nechlastá. Víme samozřejmě všichni dobrou dekádu. No, jak říká Hannah "občas to tak prostě vyjde". Nemůžu než souhlasit. Blbý je, když to takhle vychází častěji než by mělo. Dobrý skutky jsou po zásluze potrestány, takže varianta, kdy cestou do baru sníte v dobrý víře třeba muesli tyčinku jsme vyzkoušely za vás. A nedoporučujem. Je to stejně uplně na nic.

5) Zdravá snaha
Pravidelný smažáky a španělský ptáčky by se měly vyvažovat sushi, superpotravinama a chlorellou. Myslíte? Taky si myslím. Jenže ve finále si připadám jako ztělesnění gastronomický schizofrenie. Jedinej moudrej vzorec, kterej v tuhle chvíli znamenitě funguje je jedno ranní vejce za dvě večerní becherovky. Jednoduchá matika, která mi zachraňuje den.

6) Pravidelný snídaně
Můj dlouholetej sen, nedosažitelná životní meta, ideál a vidina nirvány. Až se mi to podaří, tak budu mentálně dospělá žena. Zatím mi to s železnou pravidelností nevychází. A to je snídaně moje nejoblíbenější jídlo. Snídala bych vlastně furt. Bohužel společenskej uzus smrsknul snídani kamsi mezi šestou a desátou, takže tzv. nemůžu. Pardon, ale spěchám.

7) Palmovej olej
Marná snaha, podobně jako u lepku se jedná o dalšího démona, který symbolizuje v dneší společnosti veškerý zlo. Neberte mě špatně, zkoušela jsem to a zkouším dál. Ale failuju s takovou nevědomou pravidelností, že se musím sama sobě hlasitě smát.

Jestli teď čekáte na nějaký rozhřešení, tak se asi načekáte. Já tak maximálně dojím smažák a odpustím znova a znova sama sobě. Životní moudrost přichází s věkem. Jen pořád nevím s jakým.










↧
Search

JAKO DOMA BUDE MÍT SVÉ DOMA

April 19, 2016, 9:49 am
$
0
0
AUTOR: PANÍ EVA z organizace Jako doma.
FOTO: PETR ZEWLAKK VRABEC

Jako doma je organizace, jež pomáhá ženám bez domova. Shání jim práci v kuchyni a zároveň nabízí cateringové služby. Po několika letech se teď chystají otevřít vlastní bistro. Prostory už mají, momentálně se sbírají prostředky na rekonstrukci. Kuchařky vydávají i vlastní časopis - Bezdomoviny, kde píšou o všem, se co je bezprostředně zajímá a týká se jich. Požádala jsem paní Evu, aby nám taky něco napsala. Rozhodla se organizaci blíže představit, a na základě mého přání představila i sebe. 

Není totiž od věci si připomenout, že život je ne vždycky raut. Někdy to prostě nevyjde.


Portrét Pouličního živla 
Jmenuji se Eva, ale spousta lidí mi říká Pouliční živel podle trička, které stále nosím. S tou přezdívkou jsem se už ztotožnila. Asi je opravdu trefná, protože jako správný živel se nedám jen tak zastavit, ale razím si cestu dál.
     Pocházím z malého města uprostřed severočeských lesů. V Praze jsem už víc jak jedenáct let. Přijela jsem do Prahy za prací, protože u nás žádná nebyla. Pracovala jsem v různých oborech. Začínala jsem na stavbě jako přidavač, naučila se základy zedničiny, zametala chodníky a uklízela baráky. Roznášela jsem noviny a letáky. Dělala jsem i správcovou na fotbalovém hřišti.
     Od roku 2013 spolupracuji s organizací Jako doma. Po nějaké době strávené na ulici mě oslovily jejich pracovnice a nabídly spolupráci. Od té doby je Jako doma moje nová rodina a já se mezi nimi cítím opravdu jako doma.
     Zapojila jsem se téměř do všech jejich projektů a spolupráce mě baví. Na ulici jsem strávila tři roky a díky téhle organizaci jsem už na ubytovně a cítím se opět jako člověk.

Paní Eva je ta uprostřed.

Kuchařky bez domova 
Kdo jsme? Jsme parta žen, které jsou bez domova. Některé z děvčat jsou stále aktivně na ulici jak ve dne, tak v noci. Některé jsou ubytované v chatičkách různě po Praze a blízkém okolí, jiné ve stanech postavených v lesích na okraji Prahy. V garážích, na squatech. Jiné už mají to štěstí a mohou spát na noclehárnách, azylových domech nebo ubytovnách.
     Jsme parta bab, stále se rozrůstající, které chtějí široké veřejnosti ukázat, že lidé bez domova také něco umějí, že chtějí pracovat a opět se zapojit do běžného života ostatních lidí. Že ne všichni lidé bez domova se jenom opíjejí a berou drogy. Ne všichni lidé bez domova jsou špinaví, zapáchají, žebrají o peníze, jídlo a alkohol, a stále se pak s někým hádají a napadají okolní lidi. Chceme všem okolo nás ukázat, že my to vzaly za lepší konec a pevně do svých rukou a snažíme se se sebou něco dělat. My jsme to nevzdaly, my s tím bojujeme a společně nad bezdomovectvím vyhrajeme.



   Vaříme výhradně vegansky, což znamená, že nepoužíváme žádné živočišné potraviny ani výrobky z nich. Vegansky proto, že nechceme přihlížet, v jakých podmínkách jsou zvířátka chována a následně na jatkách ubita. U nás se tak může najíst nejen vegan, ale i vegetarián a masožravec.
     Naše ceny jsou dobrovolné. To proto, aby se u nás mohla najíst široká škála lidí. Jak ti nejbohatší, tak ti nejchudší – lidé bez domova. Jídlo, které navaříme a napečeme, pak prodáváme na trzích, na Náplavce.
     V poslední době vaříme jídlo také na cateringy, kde své jídlo zároveň i prezentujeme. Máme tak velkou šanci všem lidem ukázat, že to s návratem do běžného života myslíme vážně. Tvrdě na tom makáme, i když to není vždy tak jednoduché. A okolí nás stále ještě odsuzuje.
     Vaření nás baví, i když nejsme profesionální kuchařky. Máme ale chuť pracovat a učit se nové věci.



     Naším největším snem je mít svoje vlastní bistro. Dlouho jsme sháněly vhodné prostory. To se nám teď už podařilo. Náš sen se začíná zhmotňovat. Minulý týden jsme pořádaly benefiční koncert a veškerý výtěžek půjde na tohle vysněné kamenné bistro.
     Kuchařky tímto chtějí poděkovat všem lidičkám, kdo se benefitu zúčastnili, a tím přispěli k tomu, že se náš sen uskuteční rychleji.
     Kuchařky bez domova se také účastní různých soutěží sociálních podniků. Povedlo se nám umístit mezi vítězi ceny Sozial Marie, která oceňuje sociální inovace. Finanční odměnu, která se s cenou pojí, jsme si odjely vyzvednout osobně až do Vídně.
    Kuchařky bez domova vás zvou na některou z našich akcí, třeba každou sobotu na farmářských trzích na Náplavce. Anebo za námi přijďte do nového bistra, jen co jej zrekonstruujeme a otevřeme.

Těšíme se na vás.

- - -

Ok, co z toho vyplývá pro vás? Jaký postup bude následovat?
- JAKO DOMA můžete lajknout TADY na Facebooku, a díky tomu budete mít přehled o jejich nejnovějších aktivitách
- Dál se můžete podívat na jejich TADY NA WEBOVÉ STRÁNKY, kde se o dozvíte vše, co vás na organizaci zajímá
- No a v neposlední řadě jim pomůžete. Tím, že až někde jejich stánek uvidíte, jednoduše si od nich dáte něco k jídlu. Pomůžete tím i sobě. Slogan nelže, jejich jídlo je totiž fakt super <3





↧
↧

BALI A UŽ SI NESTĚŽUJ

April 27, 2016, 12:02 pm
$
0
0

Už si nemůžu stěžovat. Když teď vytáhnu nějaký emíčko, každý mě hned setře, ať mlčím, že jsem byla na tom Bali, tak se asi nemám tak špatně. No, musím částečně uznat, že mají pravdu. V Indonésii bylo hezky a já se navrch vrátila esotericky naladěná a to v maximálních limitech mojí nátury. Je to tak, je ze mě oficiálně bláznivá ženská. Když jsem před půlrokem kupovala opilá letenky se svým klukem, ani jsem sama nevěřila, že opravdu v březnu odletíme. On se sice tvářil, že je po pár měsících s mojí nepříjemnou povahou už smířený a cítí se na další půlrok. Znáte to ale...přeci jen byly před námi ještě Vánoce.
Vyšlo to. A bylo to fajn, i když si ted ale nemůžu před nikým stěžovat. 

Tady je pár fotek jídla.

tohle nevím, co je, ale očividně to muselo vyrůst v tý petce a pak si to lidi kupovali na jídlo...Dito, neporadíš? 





Gado Gado bylo dobrý




nejlepší snídaně
nejlepší parťák
smážo


Tohle byly sušené ryby, které jsem nejedla, zato tuňáka dole už ano. Obecně musím přiznat, že jsem byla z jídla hodně zklamaná. Ale podle překvapených reakcí lidí, co taky byli v Indonésii, musím smutně konstatovat, že jsme měli na jídlo asi obecně smůlu. Můj kluk se po balinéské specialitě - smažené prasečí kůži - na jednu noc distancoval a já se zase nechala v jednom bistru místníma nešťastně vyhecovat k celoprasečímu menu včetně vepřového vývaru a místní odpovědi na jelito. Bylo 35C. DíkyBohu byla při ruce Coca Cola a s tou se dá zvládnout všechno.



 Jinak můj žaludek se ukázal jako železný. Asi mi kamarádství s Janou přeci jen změnilo trávení. Taky jsem si asi už definitivně posunula hranici pálivosti z intermediate do advanced, protože mě nic nepálilo. Můj kluk mě sice podezříval, že machruju a mhouřil podezřívavě oči. To dělá vždycky, když mi chce dát najevo, že si myslí, že kecám, ale nechce to explicitně přiznat. Nekecala jsem. Vážně ne! 










































Gurmánský zážitek na mě čekal až v Hong Kongu a tady se ted z něj musím vypsat, uklidnit a smířit se s faktem, že Praha na taštičky zatím zvysoka kašle. Ano, jsou místa, kde si moje milovaná čínská dumplings tady dáte (čínská restoška Hong Kong - překvapení - na Letné - double překvapení - na rohu Kamenické ulice a kousek od Ípáku směrem k Bruselský), jako dobrý, stay pozitivní, ale já chci od života víc. Víc taštiček! 


sushi ke svačině, spoko








Všechny ty věci na fotkách patří do mých ultimátních gurmánských TOP zážitků. Takový ty momenty, kdy si strčíte nedočkavě celou taštičku do pusy a ona je vařící a vy se stydíte ji vyplivnout, takže si dáte ruku před pusu a směrem ven to vydýcháváte, po chvilce je líp a konečně (patro jste si nespálili, uf) můžete plně skousnout a ono je to nejen dobrý, ale má to několik rovin DOBROTY. Taštičky jsou moje ultimátní DOBRO. Sakra, otevřete si už někdo v Praze TAŠTIČKÁRNU! 



↧

GASTROINTELEKTUÁLKA: COFFEE TABLE BOOKS? KITCHEN-DESK MAGS!

April 29, 2016, 8:50 am
$
0
0
Koho nebaví jen coffee-table books má možnost prolistovat a začíst se do kategorie, kterou jsem si pojmenovala "Kitchen (and beyond) desk-mags".
U časáku fakt, že jíme i očima platí dvojnásob. Pro někoho i víc.
U mě jak kdy, nebudu lhát. Přece jen se ještě stává, že se na hodinu zavřu na záchod s ezoterickým týdeníkem Spirit, jehož designu by mohl závidět kdejakej ironickej student umělecký školy. Jenže for real, Spirit to myslí vážně a teď tak trošku začínám pochybovat, jestli je tohle dobrej úvod článku o gastronomickým lifestyleu. Možná jo, možná ne. Pokud to od holky co umí díky Spiritu luštit křížovky a pravidelně se zasekává nad sekcí zásilkovýho prodeje pseudo-staroegyptskejch amuletů a seznamce lidí ve VT budete brát vážně, budu ráda. Oči mám a číst umím od šesti let. Takže pojďme na to!

V PageFive mají příjemný roztřel co se týče gastronomie v širším kontextu: kultura, eseje, fotky i autorský publikace.

PAJZLE
kategorie: autorská knížka

Pajzle jsou srdcovka, nejkrásnější kniha roku 2014, kterou konečně držím v ruce a stojí to za to. Malej sešítek s úvodem do hospodský kuchyně, vybledlý fotky hotovek (chápete to souznění, žejo?), skoro naivní, ale znepokojivý ilustrace od pařížskýho chlebíčku po cihlu eidamu v typickým červeným obalovým vosku a obskurní reprinty socíkovejch receptů jako na párty se Štrougalem a Bohdalkou (můj tip je "moskevská krusta" a "malířská paleta"). Na konci se vám pak dostane zaslouženýho rozhřešení v podobě jogínskýho návodu na zvracení.
Pajzle jsou všechno co miluju, díky Zulo a Marku.
(Jo, neni náhoda, že tohle píšu U Antoníčka, v mý oblíbený internetový hospodě na dolní Letný, Antoníček je kráj Pajzlů, bezesporu).



PYRÉ
magazín o farbách, chutiach, voňach a tvárách

Je třeba uznat, že v něčem jsou slováci prostě napřed. Alternativní autorský magazíny patří do týhe kategorie. Pamatujete ještě třeba na Anonym, skvělej počin na pomezí umění, nezávislý fotky a módy mladýho a extra talentovanýho fotografa Michala Pudelky a Katariny Gyu? Já ano. Svého času byl Anonym na česko-slovenským poli svého druhu zjevením. Podobným zjevením je pro mě na poli autorských gastro-publikací Pyré. Časopis o barvách, chutích vůních a tvářích, který za těma chutěma a vůněma stojí. Česko-slovenská gastronomická scéna už neni jenom smažák a nekvalitní pseudo italská kuchyně z maloměsta, naopak. Pyré tématicky mapuje co se tu děje, jak místní scéna reflektuje trendy nebo jde naopak proti nim a tvoří něco unikátního, vlastního.
Rozhovory, recepty, fotostory, které kombinují jídlo a módu v lokálním kontextu, čerstvá grafika, nové tváře, které stojí za vašim oblíbeným cidrem nebo za zpracováním jeho vizuálního konceptu. Eseje, zajímavosti, fotoreportáže, útržky zajímavostí ze světa gastronomie.
 V jablíčkovém (minulém) čísle Pyré můžete narazit na fotku naší oblíbené EYEEJ (Lucie Šatkové) a tohle není samozřejmě nikdo jiný než the one and only Hannah!
Moje oblíbený téma- jídlo do kosmu.

THE GOURMAND

A food and culture journal

Jídlo a kultura, časák, který v jednom podtitulu vystihuje jaký bych si přála mít život (a často mám pocit, že mám).
Fantastic Man pro gurmány a gurmety, pro lidi, který zajímají komplexní příběhy kolem jídla, kteří se rádi dívají na zajímavý fotky a čtou si rádi příběhy za jídelním lístkem.
Já jsem se začetla do esejovitých textů o pěti základních chutích (objevila jsme horkou vodu, tedy pátou chuť UMAMI, na Brno dobrý, Jano) a zažrala se do několikastránkové historie největšího hubnoucího kultu Weight watchers. Očima jsem doslova vylízala několik lesklých i matných fotografických souborů a dojedla jsem se Alexandrem Dumasem a statí o jeho životním eposu "Le Grand Dictionnaire de la Cuisine" doprovázené skvělýma fotkama bujónu, ústřic a kapustiček jako od  Terryho Richardsona v zástěře za plotnou.
Celkový dojem byl jako fantastická večeře v Alcronu. Za kterou nakonec nemusíte platit a ještě vám nabídnou digestiv na dobrou noc.
Kéž by náš život byl jako z těhle chytrých lesklých (i matných) časopisů, ach.

↧

ZDE JSEM ČLOVĚKEM

May 8, 2016, 10:48 am
$
0
0
I když mám ráda DMko a ráda tam trávím nesmyslně moc času prohlížením si nových značek šampónů, abych si pak šla domů objednat ten, co tam nemají, tak stejně existuje jiné místo, kde jsem já člověkem. Je to místo, které zná každý taxikář a vsadím se, že i policajt. No abych dlouho nechodila okolo horké kaše, tak to napíšu hned zkraje - předělali mi Letenský nonstop!


Podnik je rozdělený na trafiku a rychlé občerstvení. Trafika mívala krásný pult ze starého kredence a dveří. Pure shit. Ted je z toho sterilní hnusná Relay shit. Asi to málokoho dojme, i když věřím, že si nás třeba stýská víc. Tedy víc než jeden. Já mám pro taková místa slabost. Jednou jsem tam vešla v neděli ráno pro cigarety a byly vysklené dveře. Paní z trafiky to glosovala pokrčením ramen a letargickým konstatováním "Prostě byla sobota". Sice jsem ženským tyhle soboty nepřála, ale přála jsem tomu rohu nesmrtelnost. Předražený balkánský sýr. Prošlá svíčková v prášku vedle kasy. Kočičí a koňský časopisy vedle domácího českýho péčka. Všechny čokolády světa, cherry cola a ani jedno dobrý víno. Tyhle věci si člověk prostě nechce kupovat v kosmický stříbrný krabici, ale v dřevěný boudě s patentem.

Snažím se být lepším člověkem i co se stravování týče, ale tohle místo je jako chrám pravdy. Kolik peněz jsem tady už utratila za Pringles? A že je v nich palmový olej? Že je to jako si sypat DDT do huby? Tady to neřeším. Nerozhoduje nic kromě chuti a ta volí již zmíněnou bramborovou kaši nejlépe se smažákem. Ačkoliv si bohové někdy vyžádají i BBQ kuřecí paličky.

Mám velký strach, že je v plánu předělat i bufet. Nevím, co dál napsat, jsem vážně vyděšená! Znáte ty malý mastný boxíky? Co když je vytrhají a nahradí je třeba...ani nevím čím, novými boxíky?! Kam budu chodit skrývat svoji malou mastnou maličkost ve tři ráno cestou domů z párty?


↧
↧

TARYN SIMON UVÁDÍ: PŠTROSÍ VEJCE PRO HOUSLE A HOBOJ

May 11, 2016, 1:09 pm
$
0
0

Jako malá jsem se chtěla stát baletkou. Ostatně jako asi každá druhá holčička. Možná to je v dnešní gendrový debatě ten nejklišovitější stereotyp, ale v pěti letech v kulisách českých devadesátek nic nenormálního. Kluci kosmonauti, popeláři a holky baletky nebo zpěvačky. Zhruba tak nějak to bylo u nás ve školce U Studánky.


I dneska mě baletky fascinujou, nesu si v sobě nevyvratitelnou představu dokonale krásné bytosti, která spojuje éteričnost a erotiku šlachovitýho těla. To, že pro chlapy baletky spíš nejsou sexuální symboly a holky z mokrejch snů, moje racio sice chápe, ale podvědomí nepřijímá.
Postupem času odkrýváte děsivě naturalistický detaily do krve zničených nohou a do třicítky zmrzačených těl, kterým vévodí dřina, vůle a ambice. Je to nezdravě přitažlivý. Baletky jsou krásný a děsivý. Velice málo banální mnohoúhelníky na to, aby se z nich staly obecný sexuální symboly.
Asi jako práce Taryn Simon v kontextu klasický fotografie. A jako náhody, který nejsou náhodama. Protože když pod výstavními sály plnými fotek kravských lejn, vypálených cédéček, falešnejch šperků nebo deformovanych tygrů, s kurva malými popisky (dává to smysl, věřte mi), mají k obědu pštrosí vejce. Který není tak docela pštrosím vejcem. Chtěla bych si vymejšlet a napsat, že mi to pštrosí vejce uvařila Taryn. Ale takhle by to nefungovalo.
I tak si myslím, že kuchařky z Rudolfina potají studují doprovodný materiály k výstavám a ty je inspirují k k tvorbě jídelníčku. Nebo po zavíračce chodí koukat na její fotky. Takže příští týden čekám španělskýho ptáčka podle Jamese Bonda. Toho ornitologa, samozřejmě.
Nikdy jsem nebyla v zakonzervovanější - a zároveň tak okázale na úrovni - jídelně než dneska v bufetu symfoňáku. Okej, je to sice filharmonie, ale miluju to slovo. A to by bylo, aby filharmonie nezahrála nějakou tu symfoniettu.
Nikdy jsem neviděla vedle talíře s hovězím plátkem plátek do klarinetu. Nebo smyčec jako dadaistickou součást příboru. Taky jsem nikdy neslyšela během obědový pauzy hlášení, že si druhý housle nebo kýho výra maj laskavě skočit přeparkovat, protože venku už policista mává bločkem. Jediný co jsem minula, ale věřím, že i to se může stát, je hlášení o společným ladění žesťů a cestou do kantýny pláč přetaženejch flétnistek a nervozní drbání dirigenta všema, trianglem počínaje a tympánem konče.
Kožené půlkruhové boxíky a sedumdesátkový stropní světlo v alternaci s lacinym kávovarem Lavazza. Cinkání gastrošek a vůně mletýho pod zlatem a sametem koncertního sálu. Venku červenej koberec a dole v podzemí tmavý obložení, paradoxní vzdušná stísněnost. Obložená houska, jablečnej závin.
Nikdy jsem nebyla v jídelně, která by byla v podstatě galerie. Obrazy jeden vedle druhýho nad zátěžovým kobercem. Plastiky. A televizní obrazovka, která vysílá záznam slavnostního konzertu. Těžko říct, jestli to filharmoniky spíš povzbuzuje, vyvolává absolutní sklíčenost nebo jen hladí mozeček do hladka. Já jsem byla naprosto nadšená. Můj mozeček byl ve vjemovým rauši.
Ten procházející člověk je tuším hoboj. Není to Robin Kvapil.
 Jak na úrovni musí být jídelna, která má i knihovnu?



Mezi rolovací stěnou a sedumdesátkovým scifi lustrem, za kterej by se nemuseli stydět ani v Český televizi jsem sežrala tajemství pštrosího vejce: klasiku školních jídelen, slepičí vajíčko schovaný v mletým mase. Chtěla bych říct, že chutnalo jinak než na základce, ale nebyla by to pravda. A to je dobře.
A pokud by vás zajímalo co by Taryn Simon uvařila jako účastnice Prostřena ve Středočeským kraji tak si zajděte do Rudolfina. Na její výstavu. Tipovat můžete do komentářů. Snad vás nezklame, že nic nevyhrajete. Ale nezoufajte, protože stále je co hodnotit.

27. 4. 2016 – 10. 7. 2016

Galerie Rudolfinum
Prohlídka jídelny není v ceně vstupenky. Život není fér, ale raut.

P.S.:

↧

BECKY WITH THE GOOD HAIR

May 17, 2016, 2:30 pm
$
0
0
Jsem taky jenom člověk
Je to naše oblíbený slovní spojení. Většinou ospravedlňuje:
- číze o půlnoci
- pizzu po jedenáctý
- cígo k snídani
- dvouchodový meníčko k obědu
- porušení půstu
- troskotající pokusy o vegetariánství
- vlašák jako životní styl
- smažák jako všelék
- když usneš neodlíčená
- používáního suchýho šamponu
- o panáka navíc
- psaní zpráv opilá
- psaní zpráv opilá s čízem v ruce

I Beyonce se přiznává hrdě ke svýmu člověčenství (který jí věřím od tý chvíle co si jí představuju s kapesní Srirachou v kabelce). Nemá good hair, stejně jako já nemám spousty věcí. Co ale narozdíl od spousty holek mám skoro vždycky je děsivej apetit.
Můj bývalej kluk byl okouzlenej, když jsem mimoděk snědla na posezení segedín. Úplně neironicky. V tomhle jsem rozhodně miláček všech vyvařujících prarodičů a maminek. Za můj apetit byste mohli strčit ruku do ohně. A když nebudu mít hlad, znamená to, že to se mnou fakt není dobré. Jak ráda vtipkuje moje milá máma "až jednou nebudu mít chuť na pivo, znamená to velký špatný".
Apetit jsem měla vždycky (kromě kojení, to jsem prý zaboha nechtěla jíst, sorry, mámo), aspoň co pamatuju. Na venkově u strejčka jsem byla schopná v deseti sežrat gothaj s cibulí nebo slepičinec ze země (cibetkové kafíčko chudých). V době kdy trendovala mezi puberťačkama mentální anorexie a bulimie jsem trendovala školní jídelnu. Už tehdy s gustem a neironicky.
A co nemám? Toho je mraky. A všechno co nemám má samozřejmě Becky.
Moje pomyslná Becky se jmenuje Linda. Lindu známe všechny od školky. Linda. Měla blonďatý vlasy až do půli zad, nejhezčí šatičky, Linda byla oblíbená a na karneval šla vždycky za princeznu. Linda měla svoje kolo na kterým v pěti uměla jezdit, zatímco vás učila jezdit na vylidněným dvorku navečer postarší pančelka a vy jste stejně vždycky spadla a vodřela si kolena.
Linda nikdy neměla pupínky z čokolády.

Linda měla strašně moc Polly Pocketů, který jste jí samozřejmě záviděla. Linda se smála a všichni s ní, když jste jako jediná potupně přišla na školní cvičení v plynový masce.
S Lindou jste vyrostly a rozdělily se, nechodila s váma už na základku nebo střední, ale občas jste pomyslnou Lindu potkaly všude tam kde jste jí zásadně potkat nechtěly: byla to ta pružná holka v nejhezčím lycrovým dresu na baletu, kterou vždycky pochválily, zatímco jste si vy skoro zlomila nohu. Linda byla taky holka od koní, zatímco vy jste si o koních jen četla v dívčím románku. Linda byla dobrá ve vybice, zatímco vy jste zůstala na lavičce jako poslední. Linda byla skejťačka a chodila ven s klukama, zatímco vy jste si autisticky v pokojíčku vymejšlela fiktivní manga. Taky měla nejlepšího kluka. První menstruaci ve třídě a velký prsa. Taky velkej barák se zahradou kde mohla pořádat mejdany. Linda byla ta, která si začala s klukem o kterým jste si psala do deníčku. Linda neměla trému, když musela odehrát konzert na příčnou flétnu před lidma. Taky se nikdy tolik nepotila a vždycky, ale vždycky měla přesně tu mikinu s kapucí, kterou jste chtěla vy, ale máma vám jí nekoupila. Linda určitě nepsala vožralá smsky, to je jasný, ale zákonitě měla ten nevíc cool telefon ve třídě.

Linda je mistryně v proplouvání vaším životem. Objevuje se nečekaně. Dodnes. Lindu známe všechny. Proto jsem se rozhodla porazit Lindu jediným možným způsobem: stát se jí.
Nebo se prostě až zase půjde kolem schovám do letenskýho nonstopu za pult se smažákem nebo do nejbližšího BurritaLoca. Protože jestli něco Linda nikdy neměla a mít nebude, tak je to můj apetit.
↧

ALKOHOLKA XI: MOMENTKY Z PITÍČKA

May 23, 2016, 7:17 am
$
0
0
Už jsem docela stará, život dávno není takový techno, jako bývalo, a tak se na spoustu akcí tzv. pro mladý dostanu víceméně tak, že na nich pracuju. Usmívání se na mladé a opilé přináší vyzenenovaný stav předané štafety; absolutně nemám problém k tomu přispět tím, že míchám drinky. 

Pozvání od Markéty Vu-Tru mám ráda, to totiž vždycky znamená, že můžu použít curacao. Její cílovka to dost cení. Navíc jsem měla možnost se konečně projevit jako správná Cointreau ambasadorka. První jarní den po sto letech, kdyby z nějakého důvodu muselo být neustále mínus padesát, si navíc žádal i grilování a tak jsem pozvala i Mikuláše alias Kewu-a a Fajara. Všichni se pracovně známe z bistra Javánka v Máchově ulici, rekreačně se zase známe z jiných míst.



Mikuláš je můj dlouhodobý gastro-partner-in-crime. Myslím, žekapří díl Munchies Guide to Bohemia, se docela povedl. Už tehdy jsem mu, čistě proto, že bych mohla být jeho matka, dala spoustu cenných rad, co by si měl počít se svým životem, na to jsem totiž opravdu nejvhodnější adept, a nejinak tomu bylo den před akcí, ve čtvrtek 5.5. Mikuláši, měli byste přijít dřív, abyste to všechno stihli. Třeba v poledne. Přišli v poledne? Měli to v plánu, ano, ale nakonec to stihli až na šestou. Ano, člověk je sice chce seřvat a zabít za to, že vás megastresujou, zaserou vám celou kuchyň, vytočí vaše spolubydlící, ale riskoval by tím, že nedostane nic z toho skvělého indonéského BBQ, co se v rekordním čase chystají připravit. No stihli to. Já navíc ani moc neprudila, uklidila jsem se k sobě a tam si zkoušela drinky, co budu večer dělat.

Jahody se rozdrtí s mátou nebo bazalkou, jak kdo chce, že jo, dolijí se panákem Cointreau, přidá se šťáva z jedné limetky a soda. No nepředřela jsem se.




Tým z Titbitu, stejně jako z Cointreau, je už dospělácký, a tak je s nimi spíš radost než starost. Líného člověka jako já nic nepotěší víc než skutečnost, že nemusí lítat po obchodech, že. A jejich tropické ovoce se stalo skutečně ultimátně výchozí surovinou pro salát z manga, papayi a klíčků s tofu. 

 Zlatíčka <3



Takhle si představuju gastroporno.

Na cokoliv nestačí alkohol, dožene to domácí arašídová omáčka. A každý drink je lepší, když je modrý, to je taky jasný. 


Jo, a všechno je rozhodně lepší z grilu. A na ledu.  Zvlášť, když je venku teplo. A zbytky z pátečního večera se nejlíp zužitkují v sobotu odpoledne ve Stromovce. A nejvíc super je, že příští půlrok to takhle bude pořád <3

AMEN

WWW.TITBIT.CZ
WWW.COINTREAU.CZ


↧
Search

HEJT S TĚŽKÝM SRDCEM: BLACKDOG V PRAZE

May 25, 2016, 11:20 pm
$
0
0
Původně jsem tenhle hejt vůbec psát nechtěla. Už z principu, že cením když se někdo snaží (a cením to i když mu to snažení zrovna nevychází). Jenže pak jsem asi dvanáct hodin po včerejší podstatně rozpačité večeři v nové, dlouho očekávané pražské pobočce Black Dogu zavítala do té mateřské v Berouně. Ten rozdíl byl tak markantní, že to prostě ignorovat nemůžu.

Ostatně můj kluk sepsal svůj hejt, tedy chci říct recenzi, za tepla už včera:


Předem recenze musím říct, že jsem zaujatý. Tohle místo znám dobře, do nedávna tam totiž byla pivnice U Pomníku, kde měli jednu z nejlepších desítek v Praze. Interiér léty poznamenaný, obsluha taktéž, ale podnik měl to, co dnes mnoha místům v Praze chybí – genia loci. To pražské větvi Black Dogu chybí. Nemá se porovnávat, ale když už dáte restauraci stejné jméno, tak co vlastně čekáte? Rozumím tedy recenzím, že „to není jako v Berouně“. Ne, skutečně není a nebude (a nemyslím to zle). Nevím nakolik respektovat to, že něco je v záběhu, ale obsluha mě nepřesvědčila. Dlouho trvalo, než se na baru někdo zeptal, zda při čekání na stůl nechceme něco k pití (a to dva lidé neustále před námi leštili sklenice). I do zadní části podniku nemíří tak často, jak by možná mohla. 


Nutno říct, že obsluha má tu a tam své drobnější nedostatky i v Berouně. Ovšem - všechno ostatní včetně nabídky, kvality jídla, prostředí ale i jeho cen (!) je tak vypilované k dokonalosti, že jim prostě něco rádi odpustíte. Ne tak tady.

Mě osobně trochu zamrzelo okaté nabízení nejdražšího vína, když jsem jasně řekla, že chci něco úplně obyč, rozlévaného. No dobře, byznys se musí dělat. Když jsme se obsluhy zeptali na alergeny, dostali jsme ledabylou a nepravdivou odpověď a až na základě mírného nátlaku "víte, my bychom neradi riskovali, jí explodujou střeva když to sní a mohlo by vám to značně narušit statiku této bezpochyby historické budovy"se číšník odešel zeptat kuchaře.



Teď k samotnému jídlu - ne, pokud jste se těšili na berounský burger nebudete odcházet spokojeni. I když je jídlo dobré a kvalitní. Dejme opět slovo muži:


Pokud někdo tady svojí recenzi opřel o konzumaci hamburgeru, tak možná toužil spíš po „berounském“, než „novém“ zážitku. Nový BlackDog potěší specifickou skupinu – milovníků tapas. Já tenhle styl rád nemám, tento typ stolování mi připomíná korporátní kecy typu „pojďme něco sdílet, sharovat, bude zážitek a společně si pak zatleskáme“. Objednal jsem si Tapas tasting menu pro 1 osobu – Krkolomně znějící peruánské japonské sashimi z českých ryb – krásně jemné maso, velmi dobře ochuceno, vepřová panenka s restovanou quinoou, Kalamata olivami a koriandrovou smetanou, smažený lilek s vierge salsou a salátem. Vše bylo velmi chutné a vřele doporučuji.  


Mě osobně tři minitalířky za skoro čtyři stovky nepřijdou jako dobrý poměr cena výkon. Ale dobře, asi jsme dělnická třída. Je však třeba říct, že jakkoliv mě tapas v tomhle podání taky uvádí do rozpaků, všechno bylo skvělé - i třeba sušená šunka a sýr, který si dal náš kamarád. Narozdíl od rukolového salátu, který jsem si lehkomyslně objednala já. Za necelé dvě stovky, jsem dostala něco, co nedosahovalo ani kvality toho, co jsem si za zlomek ceny schopná udělat doma.



My si příště radši zajedeme a místo Palačáku absolvujeme cestu do Berouna. Ale tím vás nechci od návštěvy odrazovat. Jen mě vlastně trochu rozesmutnila. A to by se nad dobrým jídlem stávat nemělo.

Cestu z berounského stánku až do hlavního (gastronomického) města bude zajímavé sledovat, už jen proto, že si v reálu ověříme teorii „trvale udržitelného rozvoje“. 
↧
↧

AGENT LOSER

May 30, 2016, 2:40 pm
$
0
0
Jana má Lindu. V mém životě se pomyslné Lindy odjakživa jmenovaly Barbory, ale o tom jindy, nebo spíš nikdy. Tím bych se oslím můstkem přenesla k osobnějším tématům, které čím dál častěji načínáme. A tak napíšu o svém županu Agent Provocateur. Že AP prádlo a oblečení nemáte? No to chápu, naše čtenářstvo asi nenakupuje předražené kusy krajky šité v Asii. A i kdyby ano, tak vidíte, i já ho mám.



Pracovala jsem totiž před lety v jejich obchodě jako prodavačka a vydržela jsem to skoro rok. V rámci zaměstnaneckých prémií jsem dostala tento nádherný hedvábný župan s vyšitým emblémem značky a je to beze sporu nejdražší věc v celém mém bytě. Kromě mého počítače. Je dražší než moje pračky a lednička dohromady. Stojí 415E. Z takových částek je mi vlastně spíš nevolno a proto župan skoro nenosím. Sice jsem měla po jeho obdržení záchvaty transu, kdy jsem si ho doma oblékala a prohlížela jsem se v zrcadle. Představovala jsem si, jak si ho vezmu na dovolenou a budu v něm snídat na balkóně porostlém květinami. Nebo na terase u řeckého moře. Nebo s milencem v hotelovém pokoji. Má krásnou nostalgickou barvu, která mým tmavým vlasům a očím sluší. Prostě jsem byla Caty a lord si mě vzal za ženu dnes ráno z lásky navzdory všem společenským překážkám a ten samý večer vesmír exploduje zrovna, když na sobě budu mít tenhle nádherný župan.

Asi nikoho nepřekvapí, že se nic z toho nestalo. Můj kocour Mikeš okamžitě vycítil těžkou konkurenci a netrvalo dlouho a zasekl si do něj drápkem. Tím odsoudil jakékoliv nošení županu doma k trestu smrti. Na dovolenou jezdím se svojí mámou, před kterou volím jiné oblečení. Ano, nebudu lhát, párkrát jsem ho na sobě měla, vesmír vybouchnul, ale lidstvo to přežilo. Stejně ale župan držím v bezpečí v krabici. Vždycky, když na něj narazím, tak si říkám, co vlastně pro mě znamená mít takový zbytečný a šíleně drahý kus oblečení doma. Dráždí mě takovou povrchní malicherností. Ne, vlastně mě to doslova sere. Mám strach, že si nikdy nebudu moct dovolit nový? Bude to o mně něco vypovídat? Jak dlouho bude vůbec trvat doba, kdy tento župan velikosti S dopnu? Proč v něm nikdy nesnídám? No a co, když ho zamažu nebo propálím?

Záseky holky, co nemá moc peněz. Ponižující, ne? Rozhodla jsem se teda svůj AP župan zlidštit a ukázat mu, jaký to je opravdu žít v mojí domácnosti. Jaký to je bojovat o přízeň paničky se zákeřným kocourem. Jaký to je, když panička jí. Napadlo mě to opilou, takový asociace přeci jen nemám za střízliva. A co se běžně děje, když jsem opilá doma? No posuďte sami...už jsem čekovala ceny čistíren na Praze 7....

letenská pizza

↧

RIP FLIP

June 3, 2016, 11:32 am
$
0
0
Přidat popisek
Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.
Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo. 



I já jsem vždycky chodila kolem s respektem. Ale párek v rohlíku v jejich okýnku jsem si neodpustila. Tak jak mi ho tam kupovala máma. Ani před těma dvěma týdny to nebylo jinak. Stál pár korun a byl uboze průměrný, ale ve svojí ubohé průměrnosti byl královský. Tak to občas bývá.

Ve Flipu se mísili bezďáci s flinkama. Umaštěný paní, který možná před dvaceti lety měly sen, že jejich bistro bude konečně světový. Tyhle paní toho musely před pultem zažít hodně. Kdoví co se jim nad vlašákem a upocenýma dělníkama honilo hlavou. Světovým se bistro Flip nikdy nestalo, ale ve svojí upatlaný dekadenci bylo královský. V centru velkoměsta jediněčný.




Na pultu plastová krabice plná víček od piva a starý motouz s otvírákem. Bramboráky, smážo, brsalát, tatranky, lahváče. Poloprázdná vitrínka.
Je to rok nebo dva co jsem si dala ve Flipu pivo a nějakou podprůměrnou mastnou věc, možná i tatranku. Bylo přesně takové dusné bezčasí jako dneska. Těžko říct, jestli to bylo v květnu, srpnu nebo září. Zažívala jsem rozjitřelý pocity, jaký míváte, když jste bezhlavě zamilovaný. Ale tušíte, že to nikdy nemůže vyjít. Tak to občas bývá. Kdesi hluboko v archivech facebookových konverzací zmizelé fotky z toho dne a pár mlžných vzpomínek na to jak se mi rozšířily zorničky, když jsem objevila zadní místnost Flip baru, nový starý svět nádražkovýho snack baru. Pár desetiletí usazených jako kouř v zažloutlých záclonách nebo jako mastnota v hodně starým friťáku. Flip je jako kazety, jako psaní rukou na ukradený papíry z kanceláře rodičů na jedný straně špatně potištěný tabulkama z jehličkový tiskárny, Flip je jako focení na analog. Flip nezná Instagram, Macbook ani Naše Maso.


Bistro Flip už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Místo toho vyroste další Ema nebo Starbucks. Možná spolu s celou bezpohlavní čtvrtí Masaryčka. Zůstane jen umaštěná vzpomínka na ten den, kdy bylo instantní štěstí průměrnej lahváč, párek a výlet kamsi za Prahu. Jako tehdy, když jsem byla malá a maminka mi u pojízdnýho stánku na Masaryčce koupila na cestu pitíčko v plastovým kelímku, který se jmenovalo Oplympus. Aspoň myslím. Vzpomínky jsou děvky. A chvíle štěstí ještě větší.


RIP FLIP
↧

DUNGEON KEEPER: UNDERGROUND LEVEL DOBRÁ MÁMA

June 16, 2016, 6:21 am
$
0
0
Dneska se společně vydáme za dobrodružstvím takřka urbexových rozměrů. Sejdeme do tajemného podzemí v samém srdci Prahy. Do podhoubí míst kde vzniká v rukou a hlavách mladých umění.
Co magického asi jedí studenti krásného umění, studenti užitého umění?


SMÁŽO

Z čeho jste si, naivové, mysleli, že se rodí ty nejčistší nápady?


Sklepní bufet Vysoké školy umělecko-průmyslové je živoucí legendou. Slyšela jsem o ní tolik historek, že je až s podivem, že jsem se do sklepení umělecké gastronomie vydala až teď. Ale každá věc má svůj čas. Tohle občerstvení se muselo prostě jen uležet do té správné vesmírné konstelace.
Je to taková legenda, že bych se nedivila, kdyby se jednou dostala do Lonely Planet bedekrů, podobně jako třeba Faustův dům nebo příběh o Golemovi.
Legenda, která v sobě snoubí gastronomii, architekturu, performance a grafický design.


GASTRONOMIE
- pověstné smažené/pečené brambory (bramby), rozvařené těstoviny, obří pánve a štrůdlové nohy velikosti nohou paní, která je peče. Trojobaly. Hermo. Kuřízek. Čóča. A nejlegendárnější "táta" tedy tatarská omáčka lehce narůžovělé barvy a značně česneková která chutná jako devadesátkovej letní kemp na Šumavě. Všechno za studentský ceny. I ty obrovský kusy štrůdlu. A Smaženej hermelín s bramborama, tatarkou a čerstvým salátem (!!!) za 79. My heart is beating like a jungle-drum.


ARCHITEKTURA
- cestou necestou musíte sestoupit do suterénu školy, jděte podle čichu, neminete. Bufet je u dílen, v chodbě podél zdi před vstupem je pultík vinoucí se jako čínská zeď s barovými židličkami. Studenti s Braníkem a cigaretou tráví neskutečné smážo. Uvnitř bufetu je takžka romantický koutek pro menší skupinku, která tak z pohodlí může pozorovat dění v bufetu. Sklepní atmosféra a vůně se mísí s vůní trojobalu ve friťáku. Středověk potkává bezčasí. Před cihlovými zdmi se otáčí bezejmenné ročníky studentů umění. Buoucí designéři roku, elita, která bude určovat vkus národa...

PERFORMANCE
- Kamarádka T. mi svěřila, že občas paní Milušku pozoruje. Nenápadně: "...občas, když tam přijde nějakej profesor nebo kluk, tak změní pohyby...jako jo, zní to legračně, ale jakoby se najednou snažila být taková graciéznější, ladná...". Ano, pohyb paní Milušky, která vypadá jakože podle ní kdysi natočili Homolkovi (včetně svou tělesnou konstitucí podobného synka), se může zdát jakýkoli, jen ne ladný. Jenže...jsou chvíle kdy se paní Miluška kouzlem chvilky změní na triadický balet...Schlemmer by zaplesal...


GRAFICKÝ DESIGN
- Denní nabídka pečlivě psaná ručním fontem na papírový tácek na párky je rukopis, který se za všechen ten čas absolutně nezměnil. Je to takový fenomen, že má dokonce svoji tajnou skupinu na Facebooku. Nejen absolutní novotvary a svébytné zkratky, ale typografie na tácku, která přežije všechny trendy fonty světa, myslím, že Tomáš Brousil sem chodí rozjímat ned tácek. Jako bonus dlaždičky, popsané jakousi kuchyňskou variací pravěkého umění, vzkazy, dluhopisy. Všechno se stejnou vášní a krásným primitivismem jako v Lascaux.


Je to zvláštní místo. Za tu dobu co o něm slýchám jsem si ho vytvořila v hlavě. Vypadalo jinak. Miluška byla v malém okýnku přímo na chodbě a celá scenérie spíš působila jako ze sklepení Trierova Království nebo osmdesátkovýho omšelýho okresního zdravotního střediska, jaký jsem vídala často ve svých dětských snech, kde na mě štěkaly kovový stolní lampičky a chtěly mě pozřít černý neprodyšně tesilový sukně úřednic/zdravotnic.
Ve skutečnosti má všechno spíš nádech zvláštního fantasy jako z počítačových her a trochu jako z divných videoklipů ze zámku a podzámčí romantických zpěvaček. Zatuchlinka umakartové verze noci na Karlštejně hudebního divadla Karlín. Ale za ten umakart se tady nestydí. Naopak. Na ten umakart stojí studenti s prázdnýma očima, omámenýma hladem a těžkým smaženě sklepním vzduchem, v poledne frontu. A já tu tak sedím, pozoruju lidi s Braníky a cigaretou a dochází mi to. Pomalu, tak jako se mi v žaludku rozkládá "hermo". Miluška je taková máma. Máma všech studentů, i vaše máma. Taková ta máma, za kterou se ve dvaceti stydíte, protože vás vzali na UMPRUM. Protože v tý době sníte o tom, že vaše máma je spíš Eva Eisler, s dlouhýma štíhlýma rukama a bílou cigaretou a intelektuálním millieu, který vás tolik, ale tolik fascinuje. Jenomže Miluška je opravdová máma. Máma, která na vás vždycky myslí. Máma, která je tady, když opravdu o něco jde. Máma ke který si můžete sednou a civět do blba, když to nevyjde. A která ty těstoviny sice vždycky rozvaří, ale o to tady přece nejde...







↧

DAN IELE JEFA JN

June 27, 2016, 6:28 am
$
0
0
Hype vietnamské kuchyně je dávno za námi. A nemusíte si hned oblékat trička s nápisem Everything you like, I liked 5 years ago a demonstrativně mi s tím teď zahrazovat cestu. Jako já neměla Pho ráda nikdy, takže mi dejte pokoj. Ale před půlhodinou do mě na ulici vrazila nepříjemná ženská a mně to nevadilo, neotřáslo to mnou a ani se pomyslná ryska mé chatrné psychické rovnováhy nerozhodila směry vztek/sebelítost (to je vždycky vabank). Proč? V břiše mě hřálo Bunbonambo.


V životě každého z nás nastane situace (pro tyhle uvozovací věty mám slabost), kdy přejde chuť k jídlu. U mě je to většinou spojené s osobními problémy, konkrétně s obdobím, kdy jsem single. Moje denní dávka jídla se minimalizuje na 60% s možností poklesu až na 40% obvyklé dávky jídla v páru. Je to tak, ráda jím ve dvou, ráda si přidávám, když jsem happy, a kluci jsou vždycky ready mi skočit pro nanuk.



Dneska ráno mi bylo nanic. Ale zoufalá realita dalších pěti hodin v práci na zadku mě vyhnala ven na oběd. A šla jsem na to, na co jdu vždycky, když je mi sick, mám v hlavě prázdno, nula fantazie a chci jistotu. Jdu na Bunbonambo. Není to jídlo, co jíte v opilosti, provinile, když máte kocovinu a ani když je vám všechno jedno a stojíte v KFC. Bunbonambo je jídlo zenu. Jsem klidná a nechci přemýšlet. Nejsem klidná, ale stejně nechci přemýšlet. Chci Paola Coelha v podobě masa a rýžových nudlí. Je to maximální harmonie zdraví, chutnosti a barevné kompozice, co jste si navrch ani nemohli uvařit sami (tohle jídlo si prosím nevařte doma, nemusíme si všechno dělat domácí, ok?) a tím pádem je totálně legit, že sedíte v restauraci a navrch máte před sebou něco, co automaticky evokuje tohle:

přešla vás chut? nechápu...
S Bunbonambem je to jen trochu zrádný. Jeho přesná podoba se liší i v restauracích, kam běžně chodím pro svoje oblíbené jídlo i třikrát týdně. Pokaždé je připraveno trochu jinak a maso taky trochu osciluje mezi deto a žůžo. Někdy je maso suché, ale zase je hodně čerstvé zeleniny a bylinek. Verze suché maso/málo zeleniny je na hovno, to přeskakuji. někdy není zelenina vůbec a celé jídlo je čistě jen o mastném měkkém mase s arašídy, bylinkami a klíčky. Kousek od Jiřáku jsem jedla i verzi s omáčkou, čirá extravagance. Někdy je málo zálivky, někdy se nudle doslova topí ve vodě s omastkem. Někdy tak a někdy jinak.
A víte co? Je to jedno. V životě nejsou jistoty, chlapi a kamarádi taky změní podobu a kvalitu jak plátky masa v bistru na rohu. Ze všech zoufalých i radostných společných stolování s Janou, si nevybavím jídlo, které bychom spolu častěji jedly než právě tohle. U ní doma, u mě doma, ve všech vietnamských restaurací Vinohrad a Letný. Jana si dá navrch srirachu, já zvlášť sním maso a pak vyjídám po jednom arašídy. Je jedno, že někdy bylo lepší a jindy horší, stalo se tím, čím by jídlo pro nás mělo být. Uhádnete?

Bunbonambo je prostě můj most přes blbý den do #mámseráda dnů. Zítra se do něj probudím.
↧
↧

#HOLKY

July 3, 2016, 10:58 am
$
0
0
BÝT HOLKA



Před pár dny mě v záchvatu šílený samostatnosti a self-empowermentu přepadla tužba koupit si takovej ten klasickej obyčejnej řetízek s přívěskem. Tak, jako někdy nemůžu odolat volání svatýho Antoníčka nebo okurkovýho salátu, ten den jsem se zasekla na myšlenkce, že můj život bude kompletní a hodnotný, jen když půjdu do umatlanýho zlatnictví na Milady Horákové a koupím si na řetízku písmeno J.

J jako já, J jako Jana. V tu chvíli pro mě bylo tohle gesto úrovně druhýho stupně základní školy přesně to, co jsem potřebovala udělat, abych se cítila líp, a sama silná. Gesto v podstatě dětinský, podtrhující tak maximálně potřebu "koupit si něco hezkýho". Ale víte co? Účel to splnilo.
Tyhle drobný a pro rovnováhu vesmíru naprosto zbytečný chvíle jsou přesně to co vystihuje občas holky. Holčičí magická transcendence myšlenky do fyzickýho předmětu, čarodějnictví.
Ale být holkou má hrozně moc poloh. Spoustu z nich leckomu nevoní. Být holkou neznamená třeba nepít pivo z lahve, ale klidně občas posnídat Braníka. Být holkou klidně může znamenat, že si pár dní neumeješ vlasy, protože nestíháš nebo se ti bytostně nechce. Taky to občas je válení se v tričku a spoďárech v rozestlaný posteli, lakovat si nehty, chatovat, číst obskurní články nebo se několik hodin v kuse dívat na kočičí videa. Ale stejně jako to může být víkendová ztracenost mezi jednou a druhou kocovinou, to často je práce 24/7, odhodlání odžít tenhle život, jak nejlíp umíš, něco tady po sobě nechat, a to něco nemusí být jen dítě, může to být jakýkoli otisk v digitálním i reálným prostoru, který je v tu chvíli pro tebe samotnou hodnotný.
Být holka neznamená nežrat, protože chceš dostát standartům časopisový krásy potuněný photoshopem, ale často to tak bohužel dopadá. Jenže být holka znamená se z toho neposrat. Zkusit se mít ráda. Selhat a zase to zkusit. Hlavně se z toho neposrat. Občas si třeba rok neuklidit v pokoji. I přes to žít hodnotnej život. S výčitkou i bez sežrat dvě pizzy. Milovat sushi i KFC. Být holka může znamenat čekování "jestli už nenapsal" nebo teatrální gesta, být hysterická, menstrurovat a bejt protivná, ale občas taky šíleně zranitelná a něžná, stejně jako zabejčená a tvrdohlavá. Vědět, že máš hodnotu a cíle, i když často jako v mlze. Být holka je složitý a jednoduchý zároveň.




KAMARÁDKY
Girls nám všem nastavilo nepříjemný zrcadlo toho, že bejt kamarádky nemusí být nutně jako uhihňaný sesterstvo putovních kalhot. Ať už si o Girls myslíte cokoli, neznám výstižnější seriál, který vám ukáže dobře známý situace a donutí se ptát se, kam se podělo přátelství, který jste prožívaly na základce nebo střední. Nikam, jen jsme vyrostly, devadesátky se rozpustily a my jsme se všechny probraly do týhle sobecký reality. Protože samy jsme se staly komplexnější bytostí, která může být nesnesitelně protivně iracionální, stejně jako bezhlavě cílevědomá a chytrá bez ohledu na okolnosti.
Fakt je ten, že holčičí přátelství je komplexní systém, kterej je neuvěřitelně pevnej a křehkej zároveň. Jako skleněnej dům na útesu. Myslím, že pochopit vztahovou dynamiku mezi kamarádkama je těžší než vystudovat jadernou fyziku.
Můžu být sobecká a nesnesitelná, ale existujou chvíle, kdy vím, že jsem jediná na světě teď a tady pro tu druhou. Podvědomě se poměřujeme, srovnáváme svoje vlasy, pihy, prsa, pracovní úspěchy, kluky, sexuální apetit. Ale to nic neznamená, můžeme být pasivně-agresivní, protivný a namyšlený, hloupě bezmyšlenkovitý. Hýčkáme si svoje komplexy a zároveň je popíráme a odhazujeme, kamarádky jsou tu proto, že vědí. Ty znáš sebe a ona tě zná taky. A ty jí. Což je výchozí pozice, která nemusí být vždycky příjemná. Ale život na hraně nám jde. Jsme čarodějnice, který mají předtuchy a dělají spontánní rozhodnutí, ale ať se stane cokoli, tak víš, že tu ta druhá bude.
A tohle se od dob seriálů o čistým holčičím přátelství jako je třeba Sailormoon nezměnilo. Jde jen o kontext. Jsme prostě jen HOLKY a jsme KAMARÁDKY. Ať už to znamená cokoli a byť je to občas hodně těžký. Protože být basic zvládne dneska kdejaká bitch. A my rozhodně nejsme basic bitches.







KREDITY:
Fotky vyfotila Alexandra Hrašková, která je taky holka (captain ovious) a vidí holčičí svět skrz svůj foťák hrozně poeticky a nežně.
Ponožky a kalhotky a trenýrky od HappySocks, Juju sandály a Tomsky jsou od Urbanlux (<3 Zuzana, nejlepší).
Trička jsou z pracovních oděvů Brudra a sekáče v Teplicích. Spice Girls z oblíbenýho showroomu v Bílý Labuti "Vše za 10, vše za 20".
Jídlo jsme objednaly přes dámejídlo (top služba pro dny kdy se chcete jen válet u netu a koukat na seriály)
↧

JAKOU PŘÍCHUŤ MÁ KOMUNITA

July 17, 2016, 2:09 am
$
0
0
Mám respekt a velice nevhodný boty.
V první nebo druhý třídě jsem poprvé zatoužila být součást nějaký komunity, skupiny lidí. Přesně si pamatuju, jakou tahle touha měla příchuť: chutnala jako maso s rejží ze školní jídelny ve Vojtěšský a jako barevný gumový žužu myši, který tamtéž prodávali v bufetu. Tehdy jsem začala dětsky čistě závidět kamarádce, která chodila do skauta. Zivě si pamatuju, jak mi svoje zážitky vyprávěla právě ve frontě na obědy. Touha někam patřit voněla od tý chvíle jako UHO a pot kuchařek. A trochu jako ty gumový myši. Artikl, kterej byl pro první stupeň základky příznačnej, jako sbírání nálepek, voňavý tužky a foukací fixy.

Další fáze byla puberta. Jasně, do tý doby jsem neúspěšnou touhu po skautingu, kam mě máma nikdy nedala, touhu po sdílení všeho od stanu po ideály, vybíjela ve vytváření vlastní komunity v rámci kamarádek, k čemuž mi posloužily manga Sailormoon a spoustu imaginace, jedna kronika v tvrdých deskách a mraky barevných psacích potřeb. A o co víc jsme si kreslila a vymešlela vlastní romantický manga příběhy, o to míň mi šly kolektivní sporty, nestěžuju si, chápu spolužáky, že mě na vybiku vybírali jako poslední, byla jsme regulérní nešikovná pomalá lemra.
Jenže Sailormoon stejně za chvilku přebila starší kámoška z předměstí, krabička cigaret a nepojmenovatelná touha nekámošit se jen s holkama. Kluci. Jako správnej spratek z katolický základky jsem začala chodit po škole zevlovat na lavičky a u rampy. Sladký gumový myši vystřídaly moje první opravdový "jídla venku": kavárenský tousty (od tý doby je to moje nemesis) a nakládaný hermelíny (miluju stále, na gymplu jsem byla "dáma s hermelínem" a jsem jí dodnes). Hulila jsem brka, který mi nedělaly dobře, ale nevzdávala jsem to. Ani v prvních letech na gymplu. Sídliště, parky, zevlování, čajovny, hospody. A další nenaplněná jalová touha: skejťačka. Asi to bylo spíš takový umanutí, protže jsem chtěla mít respekt u kluků, tak to bejvá. Zhulit se jak paprika mi k respektu nestačilo. Bůhví, kde vlastně tahle touha dneska je nebo v co se přetavila.
O to víc, o patnáct let starší, cením a dojímám se (nelžu slova půl, dojetí je fakt to slovo)nad timhle maličkým vhledem do skejtový komunity. Je to tak jiný, než jsem si v jalovejch letech nejspíš představovala a zároveň tam vidím odraz přesně toho po čem jsme podvědomě zatoužila tehdy ve frontě na maso s rejží ve Vojtěšský. Texty a reportáže o tom, jak skejťáci z celýho světa na vlastní náklady staví improvizovaný parky v oblastech jako je Palestina, Barma, aby tak dali tamním děckám šanci se začlenit, mazali náboženský a společenský předsudky nebo se jen mohli zabavit jako každý dítě na světě. Ale srdovka jsou skejťačky, je dobrý vědět, že být mi těch jalovejch náct dneska, má to nejspíš snadnější- feministický skejterky popisujou pocity ne nepodobný těm, který jsem nejspíš mohla mít i já tehdy, při pohledu na rampu na Střeláku. Nikdy jsme se neodvážila. Byla jsem moc malej (vlastně velkej) srab.
O to víc se dneska dojímám, když otočim půjčenou desku a najdu na ní vyrytej a vynálepkovanej příběh celýho jednou mladýho života. Stejně, jako když otevřu Crook a najdu šíleně napsanej recept na veganský lasagne se sojovým granulátem. Cejtím pachuť devadesátek, ale v zápětí si představím celou tu situaci, obzvlášť snadný to je právě díky absolutně lopaťáckýmu jazyku, kterým je recept psanej. Přesně, jako když se snažím já. Pousměju se, asi si dám Braníka a půjdu si koupit sojový maso. A vy si k tomu můžete koupit třeba Crook.

A NEČEKANĚ TAKY VE SKEJTSHOPU! DARKSLIDE

P.S. mám křiváka. je z jetý džínoviny a syntetický kůže, na zádech má kovovýma nýtama vyobrazenej horizont s marakodrapama. Stál mě jedno euro na blešáku v Římě. Vylovila jsem ho z velký hrabací hory. Páč ty nejlepší věci prostě najdeš někde na dně.
↧
Search

JÍDELNA U NOVÁKŮ

July 30, 2016, 6:41 am
$
0
0

Když si všichni stěžujeme na gentrifikaci a já jsem obzvlášť melancholická ohledně zanikajících méčných barů a lahůdek, je dobrý si všímat i takových zvláštních anomálií, který, aniž by to sami věděli, tohle roztomile narušují.
Že je z nonstopáče hezkej bar, kde se bude i dobře vařit mě neuráží, jako Hitlera v dalším pokusu o humorný meme, který navíc podle mě spíchlo samo zastupitelstvo Prahy sedm (to by odpovídalo zastydlýmu hipster humoru, který by pobavil tak naposledy v roce 2013). A to nonstopky miluju, a dovolím si tvrdit, že víc než leckterej letenskej patriot starou zamřížovanou Kobru. A přes to mi přijde naprosto legit a fajn, že je na hlavní místo knajpy se zataženejma výlohama bar,  kterej z Belkredky dělá malou Itálii. Jak jsem ostatně konstatovala ve svým průvodci lacinýma jídelnama Letný a okolí na Alarmu, Letná a jí podobný čtvrti jsou skvělý v tom mixu. Tahle pluralita a koexistence je prostě na gastru vidět hodně zřetelně: můžu si dát langoš a smažák U Antoníčka, stejně jako hummus prvotřídní kvality v Cafe 1. Vím co čekat tam, i onam a je jedno, že z dlouhodobého hlediska mi je líp v bufetu a jídelně, kde je mix návštěvníků příjemně vrstevnatý a mám pocit příjemné rodinné anonymity, která ovšem nabízí tolik zajímavých příběhů, když teda chcete...
juxtapozice všedních Holešovic
A stejně jako nová Kobra neoficiálně otevřela s okázalým humbukem, nesoucím se od sociálních sítí po ulice Letný, místo starý Železný Sparty otevřela nová, maličká lidová jídelna U Nováků. Bez cavyků.

Tak, jako chtěl do Kobry na drink každej kolemjdoucí, u Nováků jsem nikdy z protějšího paláce umění nezahlídla ani nohu.
Dostatečně bizarní vybavení, který kombinuje výdejní pult s vitrínou se vzorovými pokrmy s původní výbavou Železný Sparty. Ano, svojí hotovku jíte u železnýho stolu ve tvaru forbalový meruny.
Dostatečně velký pán s paní, který jídelnu vedou. A všude kolem parný léto, Letná je poloprázdná, jen pod okny jídelny z boční ulice něco křičí kopáči, pomalu jediní obyvatelé Letný a Holešovic během těhle dní...

Marx ladí s melounovou limonádou. Náhoda? Nemyslím si!
Neznám lepší místo, kde se u řídký omáčky s těstovinama začíst do životopisu Karla Marxe. Navíc dělaj limonády, domácí, který nechutnají jako z lavárny Pod Lipami, ale jako prázdniny u tety na vesnici. Ta moje byla melounová, nahoře plavala vrstva vodního melounu s citronem, kterou mi pán doporučil pořádně zamíchat velkou polívkovou lžící.  Good job!
Venku bylo suchý horko, koukala jsem přes výlohu na ulici, kde nikdo nebyl a pak taky do obličeje lidem, vždycky, když tu zastavila tramvaj. Vypadali unaveně a zmoženě. Já naštěstí měla aspoň tu limonádu a řídkou omáčku s masem a těstovinama, což mi dělalo fiktivní léto u tety Dunky. Maličko. Vlastně mi v tu chvíli mohli všichni závidět. Teta Dunka uměla super palačinky, který jsme si mazali sněhem z bílků smíchaným s borůvkovou marmoškou, kouřila červený Petry a věčně na něco v roztržitosti zapomínala. Třeba na kuře v troubě, který se zákonitě spálilo, ale strejda už tetičku znal natolik, že měl jedno záložní připravený schovaný za trámem na půdě. Nebo na rozpálenou kulmu na stole, kterou jsem jako zvídavý dítko vzala do ručiček. Au. Takový prázdniny u tety chutnají jako letní hotovka U Nováků. Když vás rozpálenej stoleček ve tvaru kopačáku zahřívá, mžouráte do sluníčka a víte, že další léto nenávratně končí. Podobný pocit jsem měla léto dozadu v nonstop jídelně Na Marjánce. Uvidíme jak dlouho tu Novákovi zůstanou. Já upřímně doufám, že ještě nějakou chvilku ano. Protože vesmír musí být v rovnováze.

↧

DOBŘÍ HOLUBI SE VŽDYCKY VRACEJÍ: MRÁZEK NA BĚLEHRADSKÝ

August 19, 2016, 7:10 am
$
0
0

Jsou to přesně 4 roky co jsem si dávala držkovku s houskou u Mrázka. Bylo léto, hic jako dneska a tehdy tam asi neměli na pultě "teplý čaj v akci" za 14. Můj bejvalej kluk si dal taliána, stál tam a zbojnicky a elegantně zároveň se opíral o pult. Měl bílý tričko, kterých měl celou sadu, takže to vypadalo, že často nosí jen jedno, ale ne, bylo jich opravdu hodně a k taliánu a bílýmu tričku kontrastovala "vobyčejná" hořčice se kterou ten vlahej talián přistál na talířku.
Jako tehdy si i dneska Mrázek drží svoje esteticky designový standardy- slánka a pepřenka ze skleniček s feferonkama jsou prostě signature týhle vinohradský mekky teplých pultů.
Taky se mi zdá, že za těch pár let, kdy jsem začala sbírat kolem očí vrásky smíchu, se paní za pultem výrazně zjemnily, čím víc já jsem přitvrdila.
Ani ve špičce neopomenou bodře zahláškovat se zákazníkem. Nebo dokonce v nerozhodnosti doporučit.
"Já bych ráda ten segedín, ale mám takovej problém, já nechci prosím houskovej, tak co byste k tomu doporučila?"
"Bramborovej, tak to dycky děláme u maminky."
"A co rejži?"
"No to ne, to teda nevim, to ne. To leda brambory."
"Tak ten bramborovej."
"Ale, že to chutná mě, to nic neznamená."
"Já si myslim, že právě jo."

Dneska jsem využila tipu a v nerozhodnosti mezi vepřovým na kmíně a kuřecím na houbách jsem si nechala zase poradit. A zase správně. Kuřecí na houbách ve mě zmizelo jako v černý díře. A paní se neopomněla, mezi záskokem ke chlazeným kuřecím čtvtkám, přeptat jak mi chutná.
Taky mě tu těší další drobnosti: i po čtyřech letech oslovení slečno, hliníkový vidličky a nože s černou plastovou rukojetí nebo omáčka přetékající přes okraj. Nebo třeba sekce retro uzenin a naprosto postmoderní kombinace velkoobjemových hořčič a vody VOSS, což je asi nejdražší položka na krámě a pořád přemýšlím, jaký důmyslný marketingový mág tohle vymyslel. Protože to nevymyslíš.
Někoho může pobouřit brokolicová polívka (ale s párkem, klíd), jako plíživý znamení změn, ale nebojte, svět je ještě v pořádku, protože anglický slanině se i nadále říká "angličan" a pani s pejskem v podpaží a veselou nákupní taškou v levý ruce si jí objednává se slovy "na drobno, skoro předkousat, bych ji prosila".
Jediný zneklidnění byla babička s vyčesaným drdolem, která si objednala polívku do plastový mističky,  přeměřila si mě, jak jsem tam tak stála a nenažraně do sebe tlačila svůj kuřecí brunch, a pro jistotu si šla stoupnout k co nejvzdálenějšímu pultíku. Pokusím se to nebrat osobně (brečim ještě teď).
Tak hezkej zbytek léta a ta nerozhodná hysterka u pultu, to budu vždycky já.


↧
↧

VÍKEND...

August 21, 2016, 12:06 pm
$
0
0
Je neděle. Na Letný hraje Sparta, s tak je příjemný sedět doma, čekat na bouřku, aby ten řev spláchla, a plnit se mým oblíbeným jídlem z dětství - kolínka maštěný máslem s Heinz kečupem a strouhaným eidamem. Život se někdy zdá docela těžký i když víte, že na světě patříte k těm štastnějším. Trochu se pak stydíte za svoje white people problems. Ty se mi většinou nahromadí právě o víkendech, které poslední dobou úplně nezvládám, jak bych chtěla. Tlak na to být štastný a happy se totiž vyostřuje právě v těhle dvou dnech. Prostě musíš. Víkend je od toho, abys lenošil, ale byl aktivní. Abys dlouho spal, ale zároveň všechno stihnul. Těšení na pátek se většinou zvrhne v sobotní blouznění nad tím, co všechno jsem chtěla vlastně dělat - uklidit, dolakovat špajzku, dopsat článek, projít se na vítkov, projít se do únětic, zajít si zaběhat, dočíst knížku atd. A neděle je totální depka, že už po zbytek života to bude jen o těhle dvou volných dnech, že už je všechno over, že léto uniká mezi prsty, ne hovno, už je podzim, že vysaju a vytřu zítra, slibuju, že od zítřka zase jím jako třicítka, co potřebuje zhubnout, a že jsem byla běhat ve čtvrtek (yes!), ale nejpozději ve středu musím na tu jógu. Prostě život, nesmím ho vzdát.

Sobota oběd.

Smažák v housce. Musela jsem. Z více důvodů. Stane se, že se dostanete na místo, kde je výběr jen z klobásy a ze smažáku. Na takovém místě jsem přesně byla. Ke snídani po dvou hodinách spánku proběhl jen narychlo banán a pospíchala jsem, vedro, kocovina, prdel světa, lidi a špatná hudba okolo. Měla jsem od papírového obalu mastná stehna. Po prvním kousnutí jsem si spálila jazyk. tatarka byla nepříjemně kyselá. Stejně jsem cítila, jak mi tohle jídlo dělá dobře, jak mi plní žaludek, uklidňuje a jak díky němu přežiju tenhle den, který nechtěně trávím u stánku s klobásama a smažákem. Škrtily mě pak trochu šortky, ale bylo mi fajn.




Sobota večeře.

Neměla jsem Kung Pao tak sto let. Nejprve jsem vešla do oblíbené vietnamské restaurace, kde jsem byla předsvědčená, že vaří i čínskou klasiku. Bylo docela trapný odejít po chvilce s omluvným rozloučením. Chodím tam často a asi se jim potvrdilo, nad čím nějakou dobu váhali. Jsem pro ně ofiko podivínka. Chvíli jsem se na ulici nejistě rozhlížela. Nikde žádná "čína"...Dokonce i známá čínská restaurace Hong Kong na Letenském náměstí je nově vietnamskou restaurací. Trendy. Ale nakonec jsem svoji pouť úspěšně zakončila s dávkou nostalgie v plastovém obalu, po které mi bylo tak zle, jako už dlouho ne. Citová nevyrovnanost se projevila i tím, že jsem si cestou domů koupila višňový kompot Hamé. Byl hnusný, taky kyselý a vůbec nepřipomínal to, co jsem si pamatovala z dětství. Double zrada.



Neděle oběd.

Cesty Boží mě dovedly do Černýho vola na Pohořelci. Známá pivnice, kde mi milý (!!!) čišník spiklenecky vzal mobil s nabíječkou do kapsy a propašoval do kuchyně tak, aby to výčepní neviděl. Nenávidí mobily a mohl by ztropit scénu. Takový level pochopení jsem zrovna v takovém podniku nečekala, naopak, počítala jsem na 99%, že mě pošle do prdele. Dala jsem si topinky s nivou. Nebyly dobrý, topinka byla měkká a olej by se z nich dal ždímat. Myslím, že ještě za týden je budu cítit. Ale nepohoršilo mě to, pozorovala jsem hulvátské chování výčepního, cucala mastnou topinku, upíjela kozla a vzpomínala, jak jsem sem před deseti lety poprvé vešla. Byla jsem v prváku na vejšce a skončila poslední přednáška. V rohu seděla podobná partička čerstvých vysokoškoláků...možná ještě středoškoláků. Ještě trochu hnědí, hluční a na první pohled bezstarostní. Připadala jsem si stará a nepříjemně patetická.

na jednom asi byla oliva a na druhé něco červeného, co taky chutnalo jako niva. docela divočina. 

Neděle večeře.

Nedělní večery jsou o bilancování. Staré vztahy, nové vztahy, staronové vztahy. Tohle je jeden z těch nejstarších. Kolínka maštěný máslem bylo moje nejčastější jídlo v dětství a jedla jsem ho s chutí. Vůbec těstovinový lobby se v devadesátkách zdálo neotřesitelný a lepková hysterie posledních let se zdá jako největší zrada pyramidy postavený na obilovinách. Pamatujete, ne? V každé čekárně u doktora, ve všech časopisech. Pyramida se zlým máslem cukrem na vrcholu. Sladký kečup, máslo a strouhaný eidam na týhle pyramidě kolínek taky nechyběl. Ráda to ale jím postupně, nejdřív jen čistá chut másla a pak až mixík.



Víkendy mají takový sváteční nádech, dny volna s aurou svobody a dobrodružství. V dobách kapitalismu nám nic než dovolená a víkendy ani nezbývá. Patří k nim pozdní snídaně a dlouho dušená jídla na 5 hodin vaření. Ale to by se nestihl výlet, na ten se naopak musí vstávat brzo. A nestihne se ani party, protože kocovina zabije i dva dny s depkou jako bonusem. Návštěva rodičů. Zavařování. Ikea. Přešívání záclon. Nebo taky žraní jídel, co vám zvednou cholesterol a sníží práh citové vyrovnanosti. Utřete si ubrouskem (kusem toaletáku) máslo z brady a musíte se chtě nechtě usmát.
Přibrala jsem za tenhle víkend dvě kila. 

↧

VÁŠ PRŮVODCE ŽLUTÝM SERVISEM

October 3, 2016, 3:13 am
$
0
0

Žlutý busy jsou mikrokosmos. Vesmír, který má svoje daný pravidla, který fungujou a vy víte co vás čeká, stejně jako víte, že ráno vyjde slunce. Teda snad.
Já jsem se dálkovýma autobusama nacestovala, takže tyhle psaný a nepsaný pravidla znám. Mámy základní nepsaný pravidlo pro dlouhý cesty dálkovým autobusem bylo: ledovej čaj. Nikdy jindy ho nekupovala, ale na cesty jsme měly s železnou pravidelností v plátěnce (ano, máma jela plátěnky before it was cool) broskvový icetýčko. Samozřejmě, že to velký, největší.
V devadesátkovým Eurolinesu jsem poprvé s mámou někdy v sedmi letech viděla Hříšňák (a můj život už nikdy nebyl stejnej, sním o romantický lásce s hodným grázlem a přinést na večírek meloun považuju za součást bontonu slušnýho děvčete) a přirozeně si zvykla na rozdíly mezi českýma a rakouskýma motorestama, italský Autogrilly snad ani nepočítám. Měla jsme taky svoje oblíbený, jeden měl bezva dětský hřiště s prolejzačkama a na jednom byl dokonce mekáč. Taky jsem za několik let cestování do Itálie potkala spoustu životních příběhů, který byly naprosto příznačný devadesátým létům: krásný češky s bloďatým melírem a jejich cesty za štěstím v podobě snědýho itala. Vždycky to bylo na  (omelírovaný) vlas podobný, měnil se jen věk a tím pádem i kapitola tohohle příběhu: mladá holka z maloměsta jede hledat kluka, starší holka jede za svým klukem, mladá paní jede za mužem a dětma, paní jede pro děti za svým mužem s kterým se rozvádí, případně veze děcka na prázdniny k bývalýmu muži nebo ještě paní středního věku oblečená hodně nabjeskaně jede hledat dalšího muže. Když jsem byla malá poslouchala jsem tyhle historky přes mámu, která neměla problém si takřka čtyřiadvacetihodinovou cestu krátit posloucháním životních příběhů žen hledajících (nebo nacházivších) štěstí za hranicema naší tehdy mladý republiky. Přiitahovala tyhle ženy skoro tak, jako já dneska. Prostě ráda poslouchala a lidi s ní rádi sdíleli svoje (ne)štěstí a někdy i masivní autobusový nabalený svačiny. Součástí těhle cest byly vždycky masivní svačiny s mýtickými řízky v chlebech. Tehdy se ještě dělaly delší pauzy a já se vždycky těšila do Florencie na hodinovou procházku městem (rozuměj mekáč a zmrzlinu, protože co se v mládí naučíš, ve třiceti proklínáš a miluješ).



Se Žlutým a koncem devadesátek se hodně změnilo. Někdy si říkám kde je teď konec všem těm ženským životním příběhům- našly štěstí? A jakou podobu nakonec mělo? Podobu plastický operace prsou, liftingu, mladýho zajíčka a domečku na pobřeží (ve skutečnosti plnej šatník italský konfekce, manžela s mladou milenkou a sdílenýho bytu na římský periferii) nebo třeba stárnutí po boku šarmantního dvojníka Marcella Mastroianiho z kaclu Alitalia, kopa dětí a nedělní mše v kostelíku v Ostii? Nevím. Jediný co vím je, že Žlutej změnil pravidla. Je možný, že i teď holky hledají štěstí jinde, ale rozhodně bez řízků a doufám pro ně i bez geometrických melírů žlutavý nebo mahagonový barvy. Každopádně cesty za štěstím jsou do dob Radima Jančury míň o nabalených svačinách a víc o časáčcích zdarma a teplých nápojích z automatu. I já jsme tomu masivně propadla a těšila se na každou jízdu "dostupného luxusu po česku", stačilo mi vzít si zadax noviny a dát si práškový kapůčo. Ale to je normální, stejně tak, jako je normální se z tohohle dětskýho snu probrat a přiznat si, že časopis "Rybolov" nebo "Regina" natož Lidovky a granulovanej čaj nejsou cesta ke štěstí. Ale ta CESTA se stejně počítá a tak bohudíky za Žlutej ( a moje soukromý díky jde teda hlavně pionýrům Eurolines, kterým jsem teda svýho času masivně prošoupala sedačky).

Právě sedíme ve Žlutým, kolem nás řádí slovensko- česká verze autobusový edice Prostřena: celých několik řad hned po nasednutí do autobusu vytáhne bagety a jede jako v soutěži o pojídání věcí na čas. Ještě celých deset minut do odjezdu z budapešťkýho autobusáku na periferii a první zásoba našich spolucestujících byla pryč. Podíváme se na sebe s Danielou: ne, nás nedostanou, naše korbáčiky a pivo nepadnou tak snadno. Jinak by nás čekalo celých 6 hodin tak maximálně s možností koupit si Corny. Fuj.

Mezi šlofíkama a sledováním jediné jistoty na týhle zeměkouli- tedy Přátel, jsem byla němým svědkem útržků rozhovorů mladé slovenky a jejího českýho kluka. Prý na Maltě nemáme jíst v asijských bistrech, hrozí, že tam vařej pejsky a kočičky, no fakt. Jako lvové hlavou biju o imaginární mříže. Někdy bych si přála mít mozek velikosti surikat. Snažím se dialogy přehlušit další sérií Přátel, docela to funguje. Příznačná cesta přežitých stereotypů právě v den, kdy odjíždíme z Budapešti a v zádech nám zuří orbánovské referendum o přijetí evropských uprchlických kvót.

Ještě nejsme ani na maďarsko-slovenských hranicích, když nám uhihňaná stewardka vysvětluje, že sedíme nad motorem a že možná bude trochu hic. To se ještě smějeme s ní, protože máme v batohu pořád každá pivo a korbáčiky. Po další hodině sníme svačinu a začíná stoupat teplota. Daniela usíná a já zjišťuju, že svůj grepovej Dreher asi klíčem neotevřu, aniž bych u toho nepřišla o 4 prsty, důstojnost a možná ještě (vážně nechtěně) přizabila pár přede mnou. Chytřejší Daniela má samozřejmě plechovku, jsem ultimátní trubka a neudělám s tím nic. Před Bratislavou poprosí Daniela stewardku o otvírák na lahve, o pivu taktně mlčí.

"Jako, hihi, klasickej, jako na pivo?"

Dochází nám, že po tom, co se před náma několikrát předklonila (a my pokaždý odolaly nutkání jí plácnout přes zadek) a během uvítací řeci představila naše řidiče jako Páju a Ráďu (od tý chvíle jsem si je představovala jako komický duo ze Silvestrů s Bohdalkou), asi nemá cenu cokoli předstírat, situace navíc byla kritická.

"Ano, na pivo."

Heuréka. Jen co vyjedem z Bratislavy, nese svazek klíčů s otvírákem a otvírá nám lahev.
"Já myslela, že máte pivo." Diví se.
"Jojo, je ovocný."
A taky nealkoholický, dochází mi, když jsem zhruba v půlce. Maďarština mě opět dokázala ošálit. Hergot, to je den. V batůžku se mi mezitím roztejká maďarská tvarohová tyčinka a dvě sušenky "Balaton" jsem si skutečně prozíravě dala do dolního zavazadla. A to jsem za ně dala svoje poslední HUFy ve sportbaru na autobusovým nádraží, kde točili Staropramen a Becherovka stála jen 420 HUFů a vedle nás seděl vylepanej národovec v maskáčích s vylepaným kámošem v mikině nějakýho maďarskýho ultras fotbal klubu. Hezké.
Teplota stále stoupá. Prosím stewarku o oříšky. Nejsou. Ani sušený maso. Ve skutečnosti už je jen voda a Corny. Proroctví žlutýho pekla se naplnilo. Potí se mi i nehty na malíčcích. Naštěstí nám stewardska spikelenecky poradí, že v Brně je na zastávce automat a je šance to stihnout než přistoupí lidi. Když pomalu přijíždíme k brněnskýmu Grandu a já už z dálky zjišťuju, že vedle automatu je taky ještě stále otevřenej stánek, skoro zařvu. Vybíháme v pole position a ještě se ujišťujeme, že nám Ráďa a Pája neodjedou a nenechají s pár drobnýma uprostřed Brna, navíc v neděli večer, navíc v dešti. Kupuju dva Kozly v plechu a chipsy, ještě nikdy jsem neutratila líp 95 korun.  Myslím, že jen díky těm Kozlům jsme to přežily pomalou D1 až do Prahy. Totální apatie v subtropech žlutý...
Žlutý, to je mikrokosmos a jak je vidět, ani na tenhle vesmír se v životě nemůžete spolehnout. Ostatně jako na nic. Jo, aha, zapomněla jsem totiž možná ještě podotknout tragédii hodnou antickýho dramatu- z Budapeště do Prahy jsme jeli s rozbitým strojem na teplé nápoje zdarma. Naštěstí vzhledem k tropickýmu klimatu nikdo neporotestoval.
Vlastně jsme měly masivní štěstí, protože jsme mohly narazit na někoho, jako byla paní, která se ohrazuje proti sklopení sedačky hlasitými výkřiky "buď všichni nebo nikdo", se kterou jsme měly tu čest strávit žlutou verzi prostřena cestou tam. No, hlavně, že se nikomu nic nestalo. Just fun and relax, no.
↧

ITOŠKA NA VÝCHOD OD PRAHY

October 7, 2016, 10:38 am
$
0
0
Pár veselých historek a našich poznatků a tipů z Budapešti. 

UNICUM ZWAK

Jako milovnice Becherovky jsem musela ochutnat národní bylinnou, Unicum. Cituju Wikipedii:

Likér vznikl v Budapešti jako lék pro císaře Josefa II. Recept vymyslel lékař Joseph Zwack roku 1790. Legenda praví, že název vymyslel sám císař, když po požití nápoje zvolal: To je unicum!

No, musím císaři dát za pravdu a parafrázovat ho. Unicum to je, jako když smícháte jégra a myslivce a zakápnete KV14. Pořád nic? No, není to dobrý. Bohužel. Nicméně statečně jsem dala velkýho panáka, potřebovala jsem digestiv jako sůl, protože ve mě právě bojoval cibulovej langoš s oreo-cheescake-shakem. Nebyla to hezká bitva a fakt je, že Unicum jako biologická zbraň žaludečního hromadného ničení se ukázala velice účinnou. A taky to má příjemnou ampulku, evokuje velmi středověký všelék nebo kouzelný léčivý nápoj z fantasy gamesy. Což mi připomíná- co se stalo s likérem Magistra Kellyho?
Na druhou stranu je třeba vypíchnout, že v každým podniku, který jsme navštívily měly na baru Becherovku. Obvykle v klubech nebo barech stála (jako všechny likéry) kolem 800 HUF (stejná relace jako Unicum), ale třeba ve sportbaru u autobusáku stála 420. How cool is that?
Navíc nás bavilo pozorovat barmanské reakce na naší objednávku. Jako největší důchodkyně (potom, co se nás u vstupu ptali na občanky, jestli 18 už bylo) jsem se cítila v klubu Toldi (přes den kino, večer klub) kde jsme zandaly kombo Becherovka - Unicum. Barman se potutelně usmíval. Becherovka překonává i jazykové rozdíly. A věřte mi, že s maďarštinou to je sakra husarskej kousek.

LANGOŠ

Národní poklad. Státní zlato. Pizza evropskýho východu. Blahoslavený ten, kdož to kynutý těsto hodil poprvý do rozpálenýho tuku. Za tohle bych naše evropský hodnoty taky bránila (pozor, vtip).
Fakt je ten, že jsme měly langoše dvakrát: v turistický hospodě na trafouši a u hladovýho okna ve tři ráno. Pozor, překvapení (teda jak pro koho, že), ale ten ze stánku na levnou mastnou krásu na plný čáře vyhrál. Klasická varianta (tedy lehce potřený česnekem, smetanou a masivně posypaný sýrem) stála téměř všude mezi 500-600 HUFy. V noci v tepající Budapešti je krásný se potkat nad umaštěným papírem s langošem, tak jako v Praze u smažáku v housce. Pár panáků a piv a rande u stánku je jasný. Opět oceňuju třídní bonding, kdy se potká dámička a vylepanej šulin ze sportbaru s bandou vyřvaných italů (a dvou češek vrnících blahem z toho neuvěřitelnýho gastro zážitku).





TROŠKU ITOŠKU, PROSÍM (NEBO RADŠI NE)

Daniela jakožto svého času budapešťská studentka doporučila na italský jídlo bistro při italským institutu. Mimochodem, Budapešť je plná nejrůznějších bister, fastfoodů, restaurací, bufetů a streetfoodu, takže je tu možnost ochutnat kdejakou světovou kuchyni v nejrůznějších podobách, kvalitě a cenových relacích. Vydaly jsme se k institutu dvakrát, ale pokaždý odešly s prázdnou, protože měli zavřeno. Docela škoda. Napodruhý už jsme se nechtěly klopýtat dál než do kavárny, která byla přímo vedle, jmenovala se Cafe Torino a působila jako vcelku dobrá náhrada s decentním jídelním lístkem. Bohužel asi neměli svůj den. Kavárna byla malá a nejspíše rodinná obsluha absolutně nestíhala, ale na druhou stranu ani nevypadala, že by jí to jakkoli vadilo. Já si dala klasický těstoviny puttanesca, který chutnaly jak jsme byla zvyklá, když jsme si vařily na studentským bytě v Itálii, lehčí podprůměr. Ale Danieliny lasagne (to je opravdová italská zkouška a risk, co si budeme povídat), byly tragickou kapitolou v dějinách lasagní, myslím, že i Garfield by to radši přešel taktickým mlčením. Ještě, že ten AperolSpritz se povedl, každopádně, nedoporučujeme.

CUKR JE KOKAIN CHUDÝCH

To sice je, ale občas i za kvalitní cukrovou šlehu utratíte jak za kolumbijskej koks (pokud není v banánech z Lidlu). Ale koho to zajímá? Žijeme jen jednou, ať to sviští, ať to najíždí- znáte cukrovej rauš? Já už jo, po návštěvě budapešťskýho Sugaru hodně. Život je rauš. Koukáte do vitrínky a nemůžete se rozhodout jestli chcete spíš sníst třpytivýho jednorožce sedícího na azurovým obláčku a duze nebo kosmickou lazerovou pistolku, R2D2 nebo galaxii (přání). Hlavu vám zamotaj ještě fantasticky vypadající dorty pyšnící se přívlastky jako "raw, bio, sugarferee, glutenfree", pak se v amoku usadíte na patýrko, který vypadá jak dětskej pokojíček Lichtenberga, otevřete menu, který vypadá jako komix a už cítíte, že to na vás zase jde. Milkshakes, poháry mléčný rýže, ovocný poháry, zmrzlina, fotky krásných lidí s barevnými vlasy, kteří po sobě patlají barevnou cukrářskou hmotu. Chceš to všechno, včetně toho, že ti drobounká servírka v takřka japonsky působící cute uniformě obarví vlasy na žvýkačkovou řůžovou.
Sympatický mi tady je i to, že ačkoli máte pocit teleportu do Ameriky se vším tím cukrátkovým balastem, komixovými referencemi a jelly beans na váhu a obřími barevnými lízátky, pořád je tu cítit taková ta typicky východoevropská dekadence.




RUIN PUBY

Polorozpadlé paláce v centru Budapešti ve kterých organicky vyrostly místa, o kterých se musí snívat Ondřeji Kobzovi. Prostory na pomezí vybrakovaných a znovuzařízených hospod, barů, klubů. Vnitřní prostory se organicky propojují s venkovním dvorem, najdete tu několik barů, šíša lounge, streetfood i podium, kde hraje kapela. Taky mraky lidí. Nejrůznorodějších typů lidí. My jsme se zastavily v tom asi nejprofléklejším Szimpla Kert. O tomhle specifickém fenoménu si přečtěte více TU.

ITÁLIE VÝCHODU
Noční život bez omezení, kluby, bary, narvaná bistra a večeře i pozdě večer. Lidé, kteří prostě chodí ven. Kluby kde narazíte na víc kluků na parketu než holek (a ne, nebyl to gayklub, vy chytří). z Budapeště dýchá atmosféra univerzitního města, který ovšem nemusí vypadat jako jedna velká trapná erasmus-párty. Dojem dekadence Říma je tu prochnutý ve stěnách starých paláců, které (ač to samotným budapešťanům spíše vadí) většinou neprošly brutálním devadesátkovým faceliftem jako u nás, a lecky vypdají notně zašle, mají o to větší kouzlo. Staré imperium tady na nás mrká ve dne i v zapadlých uličkách kolem menšího nádraží Nyugati, ale taky v noci když kličkuejte mezi hloučky lidí, kteří skoro každý večer žijí venku. Ten pád císařství je ve vzduchu, steně jako v těch sýrových kremrolích z centrální tržnice...


WELCOME TO GLUTEN PARADISE

Maďaři- pekaři. Co pár metrů najdete buď frančízu nějakého pekárenského imperia specializovaného na rozmrazování listovýho těsta (Princess) nebo poctivou pekárnu. Listový těsto everywhere. Prostě všude. Skořicový šneci, kapsy...Další specialitou je nejspíše pokus o rekord v narvání co největšího počtu párku se zelím do trdelníku nebo jiného křekého pečiva. V tom bysme si rozumněli, bych řekla. Já bych si to, s dovolením, dala. Můj maďarský lepkový vrchol pak byla křehká kremrole plněná smetanovým i strouhaným sýrem (na našem Insta). V tu chvíli jsme reálně přemýšlela, jaké asi musí být maďarské prostřeno...



'AKTIVNÍ PENZISTA' JAKO ŽIVOTNÍ STYL

Vzhledem k tomu, že já (narozdíl od moudřejší Daniely) jsem si ještě na stáří šetřit nezačala a obávám se, že to sociální mi taky asi moc nepomůže, je logickým rozhodnutím zažít důchod zamlada. Jsem stejně nejspíš bába uvnitř, založením. Hrozně ráda plavu, ale velice pomalu a s hlavou nad hladinou. Ráda luštím křížovky (od 14 kdy jsem se to naučila v týdenníku Spirit) a chystám se na workshop babiček pletařek z Elpidy. Volba jet do lázní tak byla jasná. A protože mám ráda velkoměsta, Budapešť byla volba ještě jasnější. Město, které leží na termálních pramenech a provozuje aktivní lázeňství  (pro pasivní Pakočky) je přesně to, co jsem chtěla od svý dovolený, kterou jsem neměla snad rok. V lázních je důležité dodržovat pitný režim, nechodit na lačno a svačit. Finská sauna není sranda. Víno nemůže nic zkazit (obzvláště tady, fakt je levné a dobré), sváču i víno si klidně doneste svoje, není to vostuda, lokální dědové si sami kromě šachů (ty fotky jsou pravda, není to výmysl z fotobanky vyhajpovanej v Lonely Planet, je to REALITA) nosí v igelitce vínečko a petky s vodou. V lázních Széchenyi /ostatně i v těch dalších) se nachází samozřejmě restaurace a několik snack barů, kde seženete všechno možný od kafe, přes pečivo (OBVIOUSLY) po jablko nebo banán.

GALERIE VESELÝCH OBRÁZKŮ:

Nejkrásnější chrám konzumu na východě: Mekáč na Nyugati PU 
Mám ráda, když se lidi umí ocenit!

<3 s paní od stánku na langoše bysme byly kámošky <3


čirý drogy 




↧
Viewing all 347 articles
Browse latest View live
Search