Vánoce 2014 jsem strávila v Londýně. Většinu času jsem strávila sama, v úplně tichém domě, a koukala se na filmy - až na 25.12., kdy jsem pomáhala v útulku pro lidi bez domova ve čtvrti Islington. Poprvé jsem měla tradiční anglickou vánoční večeři. Hodně zvláštní příležitost, řekla bych. Ještě hlubší dojem než celá tahle zkušenost na mě udělala zakladatelka Shelter From The Storm, Sheila, se kterou jsem se rozhodla udělat rozhovor původně pro Nový Prostor. Protože jsem ale většinu roku 2015 nebyla schopná nic a napsat a odevzdat včas, z publikování sešlo.
Dost mě to mrzelo, především z úcty k Sheile, času, co věnovala nahrání rozhovoru i její úžasné práci obecně.
Takže tady to je:
Ubrus na jednom ze stolů v jídelně/obývacím pokoji.
Chceteli z energické Sheily Scott, zakladatelky útulku Shelter From The Storm (Úkryt před bouří) dostat lítostivé skuhrání nad klíčovými sociálněekonomickými problémy současného Londýna, neuspějete. Odpoví stručně, rázně, nenechá se rozházet a neztrácí čas – svou pozornost, energii i pochopení totiž směřuje ke každému jednotlivci bez domova, který měl to štěstí, že na něj vyšlo místo. Útulek s kapacitou 44 lidí založila před sedmi lety z čistého popudu. „Velká témata“ přechází, ale malý úspěch každého, kdo přišel do Shelteru pro pomoc, vyzdvihuje s neuvěřitelným nadšením. A zdá se, že ví, co dělá – její „attitude“ vrátila do normálního života přes stovku lidí.
Sheilo, hned z kraje se zeptám, jak Shelter vznikl.
Začali jsme v roce 2007, jednou nocí v kryptě kostela. Víte, zaráželo mě, že Islington je v zásadě prosperující čtvrť, ve které se však vyskytují velmi chudé oázy. Najdete tu krásná gregoriánská náměstí, ale při vstupu do supermarketu přeskakujete spící lidi bez domova.
Nyní fungujete téměř osm let. Během té doby jste více než sto lidem pomohli najít stálé bydlení či zaměstnání...
To je a bude naším hlavním záměrem.
Začněme tedy od začátku. Jak u vás může někdo požádat o pomoc, jak celý proces funguje?
Nelze se u nás jen tak objevit. Vždy musí jít o osobu bez domova, která má alespoň nějakou referenci. Přijímáme na základě doporučení z nemocnic, policejních stanic, denních center a velkých charitativních organizací. Najdete u nás mnoho obětí domácího násilí či obchodu s bílým masem, ale i ty musí být bez domova.
Z bezpečnostních důvodů?
Ano, potřebujeme se alespoň nějak pojistit proti možným rizikům.
Máte zde něco jako čekací listinu?
Nic takového nemáme. Jakmile se uvolní lůžko, ihned se obsadí. Máme nějakých 20 telefonů denně, zda nemáme volno.
...a něco jako průměrnou délku pobytu?
Řekněme 28 dní. Lidé tu zůstávají, dokud potřebují. Dokud si nenaspoří na nájem a kauci a nenajdou si stálé zaměstnání.
Pokud tedy u vás člověk bez domova dostane lůžko, co následuje? V čem konkrétně spočívá vaše pomoc?
Když přijde, prověříme ho a zjistíme, co vlastně potřebuje. Pomůžeme mu dát dohromady životopis a najít práci, poté i bydlení. Potřebujeli právní pomoc, zprostředkujeme ji přes právnické poradny fungující pro bono, případně zprostředkujeme kontakt s dětmi, které skončily v náhradní péči. Máli zdravotní problém, obstaráme komunikaci s NHS (National Health System, Národní Zdravotní Systém, pozn. red) a lékaře. Pokud má potenciální zaměstnavatel problém přijmout osobu bez domova, zaručíme se za ni. Poradíme, jak se prezentovat u přijímacího pohovoru, dáme mu vhodné oblečení, dokonce i dohlížíme na to, aby se do práce vypravil včas. A v neposlední řadě poskytujeme korespondenční adresu, díky které dosáhnou na příspěvky a která je z byrokratického hlediska nezbytná.
O jakou práci se většinou jedná?
Na stavbě, jako ochranka anebo v pohostinství. Například spolupracujeme s řetězci Pret-a-Manger a Costa.
Jsou nadnárodní řetězce působící v Británii skutečně takto společensky odpovědné?
Ne všechny, kéž by jich bylo víc. A upřímně řečeno, většinou jde stejně o zaměstnání za minimální mzdu, ze které je v Londýně mimořádně těžké vyžít.
Jak funguje Shelter z ekonomického hlediska?
Deset liber na osobu a den. Z toho platíme jídlo, nájem – ano, prostory si regulérně pronajímáme, pojištění, energie, dodávku, plat pro mě a mého asistenta Matta, vše se vejde do téhle částky. Musím říct, že je to senzační. Vybíráme příspěvky a vše z nich hradíme. Vždy hledáme co nejekonomičtější řešení. Vedle mě a Matta tu nejsou žádní další zaměstnanci – pomáhají nám naši úžasní dobrovolníci. Rosteme, měníme se, jsme otevření změnám a kreativnímu růstu. U charitativní organizace by tohle mělo být běžné.
Jsem vážně ohromená. Lze na tak malé ploše zorganizovat 44 lidí?
Je to těžké, ale není to nereálné. Někteří mají práci, a tak sem chodí v podstatě jen přespat do doby, než si našetří na kauci a nájem. Někteří však mají v životě velký chaos, potýkají se se závislostmi, mají předepsaný metadon a potřebují větší monitorování, ale vše s pomocí dobrovolníků zvládáme.
Na jaké překážky narážíte? Co vás nejvíce rozčiluje?
Někteří zaměstnavatelé odmítají přijímat osoby bez domova. S tím nenaděláte nic. Ale ta všudypřítomná nespravedlnost, ta je skutečně velmi depresivní. Tím myslím právě platy v pohostinství či na stavbě. Není důvod, proč by měli lidé za práci dostávat tak málo. Není důvod, až na hamižnost zaměstnavatelů, kteří je odírají.
Neúměrnost minimální mzdy jste zmínila již několikrát...
Po třiceti hodinách práce týdně si odnesete domů 190 až 200 liber. Minimálně sto liber dáte za pokoj, a to ještě v lepším případě, dalších deset za energie. Třicet za dopravu. Deset liber padne na telefon, bez kterého v zaměstnání, ve kterém se neustále prohazují směny, nemůžete fungovat. Jsme na stopadesáti librách. Zbývá pouhých čtyřicet až padesát na jídlo, oblečení a další výdaje. Rok 2015 by měl být rokem boje za levnější nájmy a living wage (minimal wage, minimální mzda stanovená zákonem činí 6,50 liber na hodinu, living wage, neboli mzda odpovídající důstojnému životu je celostátně vypočítána na 7,85 a na území Londýna dokonce na 9,15 liber, pozn. red.)
Londýn se mění rychleji než jakékoliv jiné místo v Evropě. Zaznamenala jste za oněch sedm let nějakou změnu napříč těmi, co vaši pomoc potřebují?
Zkraje tu byli především muži ve středním věku trpící alkoholismem a jinými závislostmi. Teď se více a více objevují případy mužů ze střední Evropy, kteří načerno pracovali na stavbě a s narůstajícím věkem už na práci nestačí. Od legislativní změny z dubna 2014 občané EU nemají nárok na podporu, tudíž musí pracovat. Jejich rodina o ně přestane stát ve chvíli, kdy nemůžou domů posílat peníze a to jejich život velmi komplikuje. Dále pak narůstající fenomén working poor, lidé odsud, kteří celý život pracovali za minimální mzdu – před sedmi lety byste je u nás ještě nenašla. Stejně jako studenty, které jejich rodiny už nezvládají živit.
Dělají vám vaši hosté radost?
Nekonečnou. A neustále. Spousta z nich se za život setkala s neuvěřitelnými krutostmi. Třeba týrané, obřezané ženy, které utekly ze své země a nemůžou se vrátit. A stejně se všichni drží. Stejně ráno vstanou, sejdou se s právníkem, dávají si dohromady životopis, ucházejí se o práci. Jejich odhodlání znovu se prosadit ve světě, který je odsunul na úplný okraj, je inspirativní a prostě úžasné.
Poslední otázka. Máte nějaké předsevzetí do budoucna?
Na nic takového nehraju, stejně jako na čísla, která máme přitom velice příznivá. I nadále chceme zastávat naši úlohu – poskytnout místo, kam můžou přijít pro pomoc lidé v podstatě z celého světa. Vždy pro nás byli důležití jedinci a jejich problémy. A každý povedený návrat do život je pro nás zázrak. To je to, co tu děláme. Naše charita. To jsme my.
Sheila a její chráněnci.
