Dvě holky chodí světem a dělají bordel. Holky nedefinuje věk, společenský postavení, nedefinuje je stav, úspěchy nebo neúspěchy a mohlo by jim být stejně dobře 16 nebo 66. Věk a okolnosti jsou úplně jedno.

"Když je svět zkažený, tak budeme zkažené i my!"

Hrát i nehrát podle společenských pravidel. Sedět každý den v práci, která vás nenaplňuje, ale živí. Nestydět se za to, brát co je, být z toho smutná, ale mít možnost smutek prožít. Protože po smutku vždycky přijde chvíle, kdy můžete aspoň na chvíli tancovat na stole a žrát rukama ruský vejce a zapíjet ho proseccem. Dělat bordel v ohrádce, kterou jsme dostaly. Udělat si z ohrádky safe-space nebo rajskou zahradu. Z bytu sbírku motýlů. Ze vztahů veselohru i melodrama. Z nejlepší kamarádky zrcadlo vlastního bytí. Sedmikrásky poprvý ukázaly, že život je raut. Na který je nikdo nepozval. I přesto přišly. Jako my všichni. A vy byste měli přijít ve čtvrtek 13. do Přítomnosti a prožít naše zpřítomnění hostiny inspirovaný estetikou Ester Krumbachový a Věry Chytilový. Kdo si připlatí, tak po dobu promítání Sedmikrásek bude mít bezedný prosecco. Sen!

Lístky na film s hostinou si můžete koupit tady a najdete tam i variace meníčka.

Co vás čeká?

Namátkou:

Chlebíčky s brsalátem
Tak tady snad ten příběh ani nemusím psát. Chlebíčky nesmí chybět na žádný český hostině, rautu nebo oslavě (života). Je to prostě naše pýcha! Malý, ale přesto tak akorát, sytý, ale přesto nemáte nikdy dost. jednoduchý a přitom tak bohatý.

Šunkové rolky s křenovým tvarohem
A všichni se budeme cítit slavnostně, jako na svatbě. Řekněte své ano lahodnému spojení dušené šunky s nadýchaným tvarohem a pikantním křenem.

Plněné vejce
Češi hrozně rádi plní věci. Vydlabat obsah a nahradit ho jiným je hravý a plný fantazie. Je to jako hrát si na boha stvořitele, vylepšovat, je v tom kutilství, je v tom touha po "něčem víc". Od Mimibazaru po prezidentskou hostinu, všude se plní.

Plněná rajčata
A hele, další plnění! Plněná rajčata, která by se měla rozpůlit zdobným krájítkem tak, aby měla po krajích ozdobné špičky jsou můj ultimátní retro zásek. Je jedno čím se naplní, vždycky to budou malý umělecký díla.

Okurkový salát
Slovanská verze okurkový limonády. Kdykoli jdu do jídelny, tak si ho dávám místo pití. Neznám nic víc osvěžujícího, s dokonalým poměrem pikantnosti, kyselosti, slanosti a sladkosti. Okurkový salát je absolutní kulinářský zen. Navíc je to tak simple věc, až by jeden plakal nad tím, jak občas věci dokážou být i v dnešním složitým světě geniálně jednoduchý.

Mini řízečky
To nejlepší na každým povedeným rautu. Ještě lepší je se po něm probudit a pár jich najít uvnitř promaštěnýho psaníčka.

Bezedné prosecco
Nemůžu si zrovna vzpomenout na to, kdy jsem si naposled nasyslila do taštičky řízečky, za to vím naprosto přesně, kdy jsem se probudila v kocovinovým oparu a v tašce našla flašku Bohemky. Jedna z nejhezčích kocovin mýho života, fakt, přála bych tohle zažít úplně každýmu. Zasloužíme si to.

Co čeká nás?

Předně nás už potkalo shánnění dekorací na blešáku. Vypotily jsme pro vás několik litrů ne-tak-docela-panenského potu na rozpáleným bleším trhu. Smlouvaly jsme, dostaly málem úpal a nohy se nám obalily prachem a štěrkem. Možná přeháním, ale ne zas tak moc. Čeká nás nákup v Makru, krájení, vaření, nervy, pohádáme se, budem věšet závěsy, přesouvat stoly a těšit se, až to všechno bude za náma a před váma bude ležet menu, za který by se Marie a Marie nestyděly. A ani my. Vadí? nevadí!

Chvíli jsem hledala, kam jsem schovala půl pytle XXL balení sýrových koulí. Vůbec jsem si tenhle mor, tuhle ptačí chřipku mezi snacky, nechtěla tahat domů, ale když vám je věnuje kamarád, tak nemůžete oponovat. A já do toho zase spadla. Pytel jsem našla dole ve skříni. Hned vedle postele. Jsem to ale hlavička. Už nemusím pro svoje antidéčko plný éček chodit až do kuchyně, stačí se jen zvednout z postele a mám je hned po ruce. To celkem ilustruje, že rok, kterej se oficiálně v podstatě zrušil, vstupuje do další fáze. Do fáze podzimní agónie. Jak může existovat něco, co nikdy nebylo? Nevím. Myslím, že rok 2020 žije jen díky celoplanetárnímu konsenzu, akceptovali jsme ho a žijeme ho, jinak by prostě nebyl.



Nechci vůbec psát o hlavní příčině chyby v matrixu, kterou letošek je. Ale o malých jezdcích Apokalypsy, který tenhle rok provází a díky kterým nezbývá, než si na podzim udělat pořádný XXL zásoby sýrových koulí a instantních nudlí. AKA dvou komponentů, ze kterých jsem v současnosti živá a dost mrtvá zároveň.

Jak se cítím v roce 2020.

Tak za prvý změna algoritmu, díky který bylo vyhodnoceno, že se jako člověk, co se konstantně cítí na důchod, musím dívat na video-návody všehomíra. Co se stalo s uklidňujícím vizuálním ASMR v podobě barevných slizů a krájení duhových mýdel? Nevím! Facebook mi nabízí už jen úplně debilní tutoriály, od těch kuchyňských po absolutně haluzní DIY tipy na to, jak si vylepšit cokoli pomocí tavný pistole nebo pryskyřice. A taky cementu. For fuck sake. Žádný z tipů na to, jak si z hnusné sukně pomocí dvou špendlíků vytvořit ještě hnusnější top nikdy nevyužiju. V první řadě proto, že jsem manuálně nešikovná, v druhé mám strach. Třeba z toho, že ty návody prostě nefungujou. A já chci aspoň po dobu jedné minuty, kdy na ty překrásné ošklivosti civím věřit, že aspoň něco na světě je v pořádku. A že ty pečlivě nacastovaní herci z Bored Pandy, kteří se tváří podobně jako kdysi cast Beverly Hills v těch videích na 15, i když jim jistě táhne na 30, žijou ve světě, kterej je jedním mávnutím tavné pistole a našití na autosedačku kapsičky na mobil prostě lepší.

Za druhý film Havel a film Bourák. Depresi z prvního nezajím ani kdybych bydlela v továrně na sýrový koule. Depresi z druhýho jsme s Danielou přepily a přetancovaly na diskotéce Elektra v Luhačovicích. Zabralo nám to pouhých šest hodin. Nejhorší je, že když ty dva filmy obnažíte na dřeň, jsou v podstatě jedno. Svět podle nich je plný stárnoucích géniů s věrnými ženami, které na ně na konci dne čekají, ať už se ti muži chovají jako sebevětší kreténi.

Za třetí vlasy. Řeším je celý tenhle rok. Po několikaměsíční agónii s nezvladatelným polodlouhým mikádem jsem se odhodlala k radikálnímu řezu. Tedy střihu. V náhodném kadeřnictví jsem se nechala docela obstojně ostříhat náhodnou kadeřnicí, a ještě se od vedlejšího zrcadla dozvěděla, že ekonomka pro kluky moc nedává smysl, pro holky možná, ale ty se stejně musí vdát, takže je to jedno. Bez vlasů a s pachutí patriarchátu si připadám jako když Dalila oholila Samsona. Obětovala jsem vlasy společnosti, která na mne pořád kouká jako na systémovou chybu. Čert to vem, neobětovala jsem vlasy nikomu a ničemu, i tak pořád musím myslet na absolutně nevyžádanou DM ve který mne nějaký týpek poučil, že ženská má mít dlouhý vlasy. Suck my dick, jak říká v jednom videu Cardi B, pokud věříš na binaritu, tak bych tedy nějaký mít měla. Jak je libo.


Jak si představuju, že řeším svoje vlasové struggles.


Za čtvrtý. Pokud by můj aktuální život měla být ta nejnudnější filmová anotace, zněla by asi takhle: chvílemi mladá a chvílemi stárnoucí žena v nějakých letech vstává, vykonává práci, obstarává věci, jde spát. Mezi tím je unavená, používá chatovací aplikace a jednou za čas zajde do restauračního zařízení. Utrácí peníze za předražené jídlo na dovážkové službě a jednoho dne umře. Během celého filmu si nepřevlékne povlečení ani nevynese odpadky, za to obsesivně umývá kuchyňskou linku a myje nádobí. Občas pije alkohol.

Za pátý. Na levé noze mi možná začíná degenerovat kloub u palce. Je to tady! Musím si okamžitě založit penzijní připojištění (ano, jsem absolutní blázen, žádné zatím nemám)!

Za šestý. Soumrak ezoteriky a návratu k přírodě. Jsme ve věku, kdy už naši rodiče stačili udělat pár životních rozhodnutí, jejichž následky si neseme. Je pozoruhodný, jak se podobným rozhodnutím snažíme předcházet nebo je léčit. Práce v pozdním kapitalismu je jen iluze sebenaplnění, někdy a někomu to funguje. Co ale podle všeho funguje zaručeně je: tarot, kameny, jóga, pečení chleba, cottagecore. Znásobte si to feedem Instagramu. A přidejte třeba špetku domácích tinktur a antiwaxxerství. Na návraty k přírodě prostě nevěřím. Žijeme povětšinou ve městech a těžíme z naší vybavenosti. Žijeme díky zpracovaným potravinám, který máme denně k dispozici na jedno kliknutí na Rohlíku. Ani jedna z mých babiček denně nepekla chleba a neměla v baráku stáda koz a ovcí. A já tohle můžu psát taky proto, že máma ve dvaceti díky západní medicíně neumřela na koliku slinivky a nechala mne jako dítě poctivě proočkovat. Věda není samospásná, věda má víc otázek než odpovědí, ale to mám ostatně taky. Vy ne?

Za sedmý. Lockdowns. Jeden byl. Další možná přijde. Přeju si to a zároveň se toho děsím. Víte, jakou jsme měly doma „zábavu“ během jara? Rozhodly jsme se pokořit Olymp českých filmových komedií za posledních cca. 10-15 let. Zvládla bych v tom pokračovat? Vždyť Muzzikanti ani nešli dokoukat! Mám dost sýrových koulí? Mám dost odvahy? A neměla bych si radši na sukni z topu ze starýho ručníku tavicí pistolí přidělat kapsičku na mobil?

Poučení nakonec nemám. Ale posílám pěknou písničku. Můj největší nepřítel jsem totiž já sama. Vím to. No a? Pořád nás může být víc, až se začnu množit dělením poté, co sežeru kamion sýrových koulí!
  


P.S. Kdy, že to budou ty sýrové týdny v Mekáči?

Volal strýc, že sleduje zprávy o České republice a dělá si starosti. Na tom by v těchto dnech nebylo nic ojedinělého, kdyby strýc nebydlel na syrském venkově. Představa, že si někdo ze země zmítané deset let občanskou válkou dělá starosti o rodinu, co to tzv. dokázala a žije ve střední Evropě, je pro mě na výsost absurdní. Ve zprávách jste ale číslo jedna, dušoval se! A já jsem navíc pozitivní na koronavirus, ta nemoc, která decimuje celý svět. No ano, měl pravdu. A přeci se z perspektivy mojí narvané lednice, kašmírového svetru, co mi dnes přivezl pošták a dojezené wolt objednávky zdálo zvláštní být objektem starostí muže, který může lusknutím prstu přijít o život bez spravedlnosti a nemít zítra, co jíst. Zorientovat se v tom, co je vlastně špatně, je pro mě momentálně nemožné. Ztratila jsem se. Totálně. S děsem sleduji už týdny události v Bělorusku, v Polsku, v Náhorním Karabachu, v USA, v Nigérii… A pak se podívám na zpravodajství v Čechách a musím sledovat pána, co stojí na Staroměstském náměstí a protestuje proti vládním opatření. Pána nechci popisovat, protože bych se katapultovala do pozice elitáře a to nechci. Pán má svoje starosti, má svoje stresy, co mu nedají spát, možná mu i hrozí právní problémy z dluhů. Nemá šanci pracovat, propadá se do spirály půjčování, protože každý se chce dožít zítřka.

Dokážu se vcítit do jeho zoufalství a kdyby ted seděl u mě v obýváku, uvařila bych mu dýňové rizoto s peccorinem a dala mu pár tisícovek. Nijak by to nezmenšilo tu propast, co mezi námi zeje a která je hlubší než kdy dřív právě v těchto dnech. Protože ať se snažím sebevíc, celé moje já, celá moje existence je definována vším, co pánovi právě teď bere práci a prodlužuje jeho nezaměstnanost. Jako bezdětná žena se všechny moje radosti točí okolo nakupování, cestování a přátel. Polovina z nich cvičí, běhá a socializuje se na sociálních sítích bez roušek a druhá volá svým dealerům, poslíčkům a milencům, aby si ukrátili chvíle doma. Život se zcvrknul, ztichnul a stal se strašidelnější. A jestli jsme s pánem stáli na druhé straně pomyslné barikády už v minulých letech, mohli jsme se všemu v hospodě ještě zasmát. Ted už se moc čemu smát není…

Omlouvám se, chtěla jsem vlastně psát o sušenkách. Začala jsem na jaře při prvním lockdownu jíst doma sušenky. Je to zvláštní, protože se mi vždycky jezení sušenek příčilo. Miluju všechno smažené, miluju chleba a housky, miluju brokolicové Amore Mio z pytlíku a gorgonzolu. Ale sušenku jsem nedala do pusy snad od střední školy, odpuzuje mě všechno, co sušenky symbolizují. Vždy, kdy vidím v supermarketu někoho se sušenkami v košíku, opovrhuju jím. Představují pro mě bezduché cpaní se čímsi bez duše, zaplňováním nějaké divné vnitřní prázdnoty a fackou zdravému rozumu. Sušenka prostě vznikla, aby zaleptala sny. Není to jídlo, je to ideologie. I tak se ale stalo, že s jarní první vlnou pandemie jsem najednou stála v obchodě s jídlem a házela jedno balení sušenek za druhým do košíku. Doma jsem si pak vlezla do postele s velkým hrnkem čaje a začala do sebe tlačit jednu sušenku za druhou. Možná jsem u toho brečela, rozhodně jsem se ale cítila jak kus hovna.

Říkám tomu od té doby pandemické chutě, asi něco jako ty těhotenské, stejně iracionální a vyvolané hormony. Sušenky mi do pusy vhání strach, nejistota a obavy. Kokosky, meruňkové piškoty nebo kakaové věnečky jsou jako kyanidová kapsle, co mívali nacističtí zločinci ukryté v zubech, nebo to alespoň říkali v jednom dokumentu. Když jsem se pak s létem vykašlala na jezení sušenek, protože se svět zdál opět OK, ulevilo se mi. Strašně! Úzkostlivě si na to ted při podzimní depresi dávám pozor. Když jsem onemocněla koronavirem, na pár dní se život u mě doma úplně zastavil. Nic neplynulo, nic se nedělo, jen přede mnou hrál Netflix nebo ČT24 a já ležela a čuměla. A v ten moment mi projela hlavou myšlenka na sušenku. Na nějakou dusivou pitomou lotusku. Poznala jsem hned, že je ve mně všechno zase špatně. Tohle zpomalení mi nedělá dobře. Celý život se neustále za něčím honím, vymýšlím plány, posouvám se ne ve smyslu kariérního šplhání, ale skáču od zážitku k zážitku. Tenhle hlad po emocích mám od dětství a nemá smysl ho vysvětlovat. Když zpomalím, myslím na smrt, na válku, na bolest, na špatné vzpomínky, na prázdnotu všeho, na sucho, na viry, na samotu. Myslím na budoucnost. 

Statusy silných mužů o pozitivním myšlení, osobní meditaci a síle ducha posílám rovnou do prdele, nejen ve svém nakřáplém duchu, ale rovnou nahlas. Já osobně jsem divnější období v životě nezažila. Zažila jsem velká traumata, ale byla čitelná, pojmenovatelná a tím pádem jsem tušila, jak je vyřešit. Jak ale pojmenovat to, co se děje ted? Mně přijde, že není prostor ani na hysterie, ale ani na prázdné pozitivní statusy. Nepomůžou ani pánovi, nepomůžou vůbec nikomu. Pomůžou asi faktické činy, drobné jako zavolat mámě, nebo velké jako jít dělat dobrovolníka. Pomůže sdílet fotky svých koček, ale taky zprávy ze světa. Pomůže nekupovat si sušenky, ale smažáky z Havelský koruny. Pomůže nehejtovat Babiše, Prymulu, děsivé pány na demonstracích a ani vládní opatření, zatímco si všichni žijeme naše bezstarostné konzumní životy, protože jsme tak poleptaní svým pohodlím, že nevidíme nejen na konec svých privilegovaných nosů, ale nevidíme ani reálnou bolest lidí v nouzi, i když se svíjí přímo před našima očima. Došli jsme na konec.

Ultimátní sociální síť pro všechny s dostatkem kolagenu – Tiktok (čti s ť) objevil těstoviny s rajčatama a sýrem. BOOM. A kolik bylo tobě, když jsi přišel na to, že nejlepší comfort food je ta nejobyčejnější pasta? Co přijde příště, začnou děcka pít vodu z kohoutku? Tímto se stávám oficiálně BÁBA.

Ne díky křížovkám a kočkám, ne díky mizející kyselině hyaluronový z okolí očních víček. Díky Tiktoku a jeho trendu udělat z normálních věcí NAPROSTO PŘEVRATNÝ FENOMENY. Možná, že za pár desítek let, až se z vody, podobně jako z chleba nebo z těstovin stane novej luxus, za kterej budeme muset platit nesmyslný částky, to už nikomu nebude připadat divný. Já kroutím hlavou, ale zároveň jsem si už koupila půl kila cherry rajčat a českou fetu aka balkán (protože ve večerce fetu nevedou) a je mi jasný, že tohle veledílo taky zkusím. KLIDNĚ MĚ MŮŽETE SOUDIT.

@grilledcheesesocial

Baked feta pasta viral recipe! Inspired by #uunifeta via @liemessa & @tiiupiret #learnontiktok#foodtiktok#foodie

♬ She Share Story (for Vlog) - 山口夕依

Tento text je sponzorovaný Mall.cz Dostala jsem za něj rychlovarnou konvici. A nestydím se za to. Proč bych měla? Výměnný obchod jako za starých dobrých časů, na který tak rádi vzpomínáme!
Těch časů, kdy se skákalo přes ohně, provozovala Valpuržina noc, Jiří Bartoška byl mladej, pivo vařily ženy, které se pak upalovaly a ctily se tradice - manželství muže a ženy, pomlázky, korzety, dokonale oholená ženská podpaží a kalhoty jen pro chlápky a dřezy a pračky zase jen pro ženy. Počkat, možná, že se mi ty starý dobrý časy nějak popletly!!!
Spoiler alert - žádný takový starý dobrý časy nikdy neexistovaly. Žijeme v bludné iluzi romantizované minulosti, v kompilátu našich tužeb, které se vrací do matrixové verze První republiky (toho seriálu, především) a někam do keltského oppida, kde vzkvétalo autentické ezo. Místo První republiky a objímaní stromů je dneska všechno politicky korektní a cancelled a všichni dnes jen čumí do mobilu. BOHUDÍK!

Za všechno může beztak internet, že jo, paní Věro Pohlová?! Někdy se musím smát, kdyby to nebylo spíš tzv.hořkosladký. Co ale rozhodně není hořkosladký je recept, který vám pomůže na dnešní problémy zapomenout: instanudle! 

A tak teď sedím doma, v bytě, který si pomalu zařizuju, odklikávám platby v internetovým bankovnictví a podle všeho bych měla být šťastná. Nic mi nechybí. Ale šťastná nejsem. Spoiler alert – Sephora ani nová rychlovarka vám život nezachrání, ale rozhodně ho můžou aspoň trochu zlepšit. Mám ráda věci. Ale to už jsem říkala. Mám ráda i lidi (někdy), ale lidský kontakt se zredukoval na minimum a já se tak musím spokojit s hromaděním věcí a frustrací.

Věčný hlad po životním štěstí jde ovšem zaplácnout i jinak než nesmyslem ze Sephory, skleničkou na cosmopolitan z Tescomy, ze který pijete Braník, nebo otřesně nevkusným polštářkem. Jsou věci, který nikdy nezklamou a díky kterým budete ještě radši, že žijete v době, ve který žijete. Patří mezi ně Mekáček nebo instantní nudle z večerky.

Instanudle mě vrací na zem. Chutnají jako náruč plná naděje, úplně stejně, jako chutnaly kdysi, když jsem si představovala sama sebe po třicítce a byl to trochu jinej příběh.
Stačí jen balíček nudlí a rychlovarná konvice. A když se cítíte slavnostně, tak můžete přidat vejce, Srirachu nebo sýr! Tolik možností na jeden jedinej život, co?
Tohle je recept na věčný mládí, naděje v misce nebo taky nikdy nekončící deprese z toho, že z vás nic není a nikdy nebude. Je jen na vás, co si vyberete. Já jsem si vybrala rychlovarnou konvici z Mallu, v tom ostatním plavu podobně jako nudle při prvním zalití.

Co budete potřebovat? Instanudle, vroucí vodu a papírový kapesníčky - to kdyby náhodou přišla vlna sebelítosti.