ESENCE ÚSPĚCHU

No a?

Je mi už xxx.

Vždycky jsem se tomu smála. Tomu, že to někdo vůbec řeší.

A najednou zdravím třetí křížek z povzdálí, ale blíží se jak rozjetej vlak a já ho nemůžu zastavit. Bum! Je tady!

Mám pocit, že se (z)mění všechno, ale vím, že se nezmění nic. Mám pocit, že nevím o nic víc než ve dvaceti, až na pár výjimek:

Naučila jsem se obstojně vařit milánský rizoto.

Vím že víno a panáky mě dovedou na druhej břeh.

Vím, že kočičí paštiky se dají v případě nouze pozřít.

Že můj kocour je nejlepší indikátor potenciálních partnerů.

Umím napsat slovo výjimka a taky vím, že slovo potencionálně je bullshit.

Že už nedohoním snapchat.

Že jsem nahluchlá a nebudu dělat, že ne (v tomto případě na mě opravdu můžete zvýšit hlas).

Že krokety jsou lepší mražený než domácí.

Že drobky v posteli jsou ok.

Že v hospodě bych neměla sedět zády k lidem (nikdy)!

Že lepek je v pohodě, pokud na jeho hru přistoupíte, stejně jako byl v devadesátkách margarín (chleba s Perlou je ultimátní guilty pleasure, no a co jako).

Že kokosovej olej je multifunkční.

Že mi sluší mikádo s ofinou.

Vím, že nemám v oblibě kebab, ale to neznamená, že si ho nouzi (ve 4 ráno) nedám. Ale jenom v Brně.

Nenaučím se během týdne mít tak silnou vůli, že přestanu žrát pizzu v noci a smažený nad ránem, zdravě snídat nebo bůhvíco se to po nás vlastně chce a očekává. Ale to nevadí. Já už nechci plnit kolonku společenských očekávání. Došlo mi to minulý týden na nejopulentnějším rautu, kde jsem se po dlouhé době ocitla. Vrcholem rautu byla husa. Pečený mistrovský dílo, poskládaný z torza a takřka labutích bílých křídel. Měla dokonce i límeček a celý to vypadalo jako v pohádkový inscenaci ze života Karla čtvrtýho z výpravných zpívánek nebo z Noci na Karlštejně. Husí vypečený torzo bylo obložený slaninou ze který na světo boží kynula paštika. Husí. Rozumějte - vlastní paštika oné pážecí husy.

Přirozeně jsem se na tu nádheru (v nejrůznějších rovinách toho slova) nemohla vynadívat. Hypnotizovaly jsme se navzájem. Kámoška husa ze který se vyvalilo její vlastní (mandlema ovoněné) nitro jsem totiž byla já. Nelžu slova půl. Civěly jsme na sebe jako do zrcadla, kdyby byla stejně živá (aspoň zdánlivě) jako já, možná by si mě taky vyfotila, stejně jako já ji.

I já jsem protočila svoje nitro směrem ven a právě jsem vstoupila do věku, kdy mi to bylo srdečně jedno. Jediný rozdíl mezi náma dvěma v tu chvíli byla poněkud větší mrtvolnost na straně husy na stříbře, já jsem stále ještě přiměřeně úspěšně fejkovala život (a nikdo mi neukusoval záda). Alepoň na hranici společenské únosnosti. Dala jsem si malý pivo, zasněně jsem třicet minut systematicky ochutnala všechno 3 x ze sýrového bufetu a snědla dvě teplý jídla. Znova jsem se podívala na husu, polovyjedené torzo, stejný pohled na realitu kolem. Nejsem moudřejší, nejsem šťastnější, nejsem jiná. Jsem stejná. Svět je nakonec, zdá se, v pořádku. 

A přesně to dělám i teď. Fejkuju život a dost mě to baví. Když si uvědomíte, že už nejste (naštěstí) Rory, ale Lorelai (což je vlastně horší, protože její sobectví už je společně s její pletí ve věku kdy už jsou věci jen horší a horší) a zjistíte, že vám to ani tak nevadí jako spíš snad až masochisticky těší, tak je to všechno tak nějak lepší. Možná, že všichni, kdo mě ujišťovali, že třicítka je "time of your life, uvidíš" měli nakonec pravdu. Zatím jedním z mála lidí, kteří ji aspoň trochu měli byla Daniela, podle které je tu velký benefit toho, že ti nějaké věci prostě začnou být jedno. Je to úleva. A já se proto plně ponořím do dalších nočních nachos superemos a quesadill, pizzy, nový série Gilmorek a starých Přátel. Zkusím plavat a občas snídat, možná i cvičit, ale když to nepůjde, tak nebudu brečet a trestat se sebenenávistí (to je taky nějaký podivný společenský úzus), naopak se začnu i ve svý (nejen) gastronomický bipolaritě (sojový mlíčka s banánovou příchutí versus jelení guláš se šesti) milovat.

Je mi třicet. Líp už bylo. Ale tak hrozný to není. Fakt. Život je raut.