Čtenářka Freda, kterou si pamatujete z "Vyznání z gastroúchylek" přichází s novým příspěvkem!
Od přítelových rodičů jsme dostali jako vánoční dárek čtyřdenní poznávací zájezd. Vybrali jsme si Švýcarsko a jeli minulej tejden. Spíš než poznávání kraje to bylo hlavně o poznávání čecháčkovské duše a to sondou, co smrdí jako voschlý řízky z domova. Čas od času jsem se musela pořádně rozhlídnout a podívat se pod sedačky, jestli se tam neskrejvá Zdeněk Troška a nemá všechno to dění na svědomí on.
Na zájezdu by se vyřádil lecjakej sociolog*, fashionblogger**, no ale taky foodblogger, což já, rozhlasák v germinálním stádiu, sice zas tak úplně nejsem, ale už mám na kontě jeden článek, tak k němu ještě přibude následující pahejt(= ne úplnej hejt).
Fakta:
Na tajně smluveným místě vplula do autobusu česká kuchařka. (…)
Výňatek z instrukcí k zájezdu, které dorazily asi dva tejdny před odjezdem:
Facepalm.
Slibovaná polopenze byla let-down jako prase. Jídelna připomínala zájezd pořádanej ROH na přelomu 70.a 80.let.
Ad snídaně. Nemocniční evergreen: plivanec pochybný pomazánky (ti, co zažili školku do roku 1989, vědí), tři kolečka salámu, tři plátky nejlevnějšího sejra (dle senzorických vlastností se jednalo o tavené plátky Apetito, noční můra každýho cheeselovera), ubohý kolečko okurky, pláteček čtvrtky rajčete, proužek papriky (jakože přece ta vláknina, jak to ukazovali v televizi), kostička másla.
Kupodivu nebyly rohlíky. Ty mají naštěstí vlastnost rychlýho tvrdnutí, chleba maximálně může obrůst plísní, no a to se odkrojí. (Heuréka: teprve teď mi došly ty kreativní tvary ráno v den odjezdu.)
Když jsem si u snídaně namazala chleba s máslem, dala na to sejr a přiklopila to druhym krajícem, okamžitě se na mě stočily pohledy všech přítomnejch, jako jestli si to tiše sbalím s sebou a vynesu z jídelny v záňadří (= byla bych jejich), anebo to strávím tam (= neni vona blbá?!). Nicméně každej, fakt každej, se za pašování free jídla zjevně dost styděl. Dokonce i před těma, co to dělali taky.
Ad obávaná večeře: zatímco si čecháčci večer v alpský vesničce užívali vepřo-knedlo-zelo uvařený českou kuchtou z českejch zásobpřivezenejch v ohromnejch plastovejch kontejnerech z IKEy, já a muž jsme si radši šli dát sýrový fondue do stylový alpský restaurace.
V německý části Švýcarska taky padnul stylovej bratwurst v samoobslužný jídelně, před definitivním opuštěním země pak italský těstoviny, olivy a šunka plovoucí v jakýsi růžový majonéze. Tak jako jsme na dovolený, ne?
Ad fondue: měla jsem ho poprvý a udělalo to na mě dojem. V rozehřátým sýru si namáčíte kostky čerstvýho chleba, který pak můžete jíst buď samotný, nebo s roztomilejma pidi bramborama ve slupce. V prostředí alpský restaurace s markytánkama to však získalo trochu jinej rozměr. Přinesly k tomu domácí hruškovej kompot a talířek s kyselou nakládanou zeleninou, která vůbec nechutnala jako aspartamový okurky z našich luhů a supermarketů.
Akorát švýcarský pivo je pěkně hnusný, vodový a řídký - když už, tak si radši dávejte nealko, který tam mají vážně dobrý.
Odmítnutí vepřo-knedlo-zela mě zařadilo mezi individualistický vyvrhele a zvrhlíky na okraji socialistického státu. Od svejch 15 let jsem si zase přišla jako ohromnej pank, kterej nepadne do šablony. Přinesení obřího pytle s cheesama z Mekáče na jednom Raststätte pak bylo jasný gesto kapitalistickýho imperialisty, co podporuje západní ekonomiku utrácením peněz v Mekáčovo frančíze někde za Regensburgem. Proč si nepřiveze řízek jako my?!
Na druhou večeři bylo na programu UHO. Radši surchoix, le gruyére a Brötchen za xy franků než UHO v ceně zájezdu. Podle názoru spoluúčastníků jsem vybíravá, rozmazlená a nevím, co je dobrý.
Vím.
Nebo možná nevím, ale UHO to rozhodně neni.
Ad ROH pitnej režim: zažloutlej přeslazenej čaj v duritkách jsem viděla naposled ve školce v roce 1989. Level stravitelnosti byl někde na pomezí nemocniční bašty a menzy Albertov. (Vzhledem k těm duritkám si troufám odhadovat, že z ČR do Švajcu putovalo i vlastní nádobíčko.)
Když jsem si k snídani nalila sklenici mlíka, nevěřili byste, jakej poprask to vyvolá. Ditto kafe - světlehnědej řídkej magorák, co jsem pro jistotu naředila mlíkem 1:1. Se přece pije čaj, ne?!
Jako kofeinovej závislák si nemohu odpustit stručnej komentář týkající se kávové úrovně na zájezdu. Jak už jsem uvedla, odvar z fuseklí po česku, co se vařil k snídani v retro (skoro)zahradnickejch plechovejch konvích, byl skoro tak hroznej jako voda od vodovek v plastovym kelímku při výtvarný výchově na základce. Zato italskej espressovej shot (= náprstek s ďábelsky černou tekutinou) v italský části Švýcarska byl pak jako 200 voltů lektvaru, co láme zdi a drtí sklo, vypálí vám kráter do žaludku a narve vám žíly koňskou silou – tak si představuju, že funguje skutečný kafe.
Čokoládička z vemen švýcarskejch stračen plněná whisky z vemen skotskejch barelů dojem ztrojnásobí.
Samozřejmě každá zastávka a každičkej výlet byl následovanej vybalením obligátních svačin. Best of: řízek zabalenej v alobalu, kde pár dní hnízdil a rozmnožoval svoje bakterie spolu s půlkou vokurky, plus chleba nakradenej u snídaně. Věčná klasika a sláva Májky. Tatranky. Řízky s pivem. Řízky. Řízky. Lovečák. Vysočina. A zase řízky. Kedlubnoidní postavy cestujících švejků byly rázem vysvětleny. (…)
(Tímto nechci urazit nikoho, kdo si na dovču bere řízky... ale já jsem se za ty Čechy fakt styděla.)
Čecháčkovskou ekonomickou duši by mohlo zajímat, že po důkladným propočtení a uvážení všech okolností se určitě daleko víc vyplatí si v zahraničí nakoupit čerstvej švýcarskej sejr a kvalitní oběd z místních surovin, než si vozit z domova kilo polskýho prasete ve strouhance. A i kdyby to mělo bejt dražší, kdo říká, že máte denně rozfofrovat 60 éček za jídlo do konce svýho života?
Skoro jsem se bála, že se takhle při večeru v malebným alpským údolí rozdělá oheň a čecháčkové si začnou opíkat buřty, ale naštěstí furt mrholilo...
* Při nehodě na Alpenpassu, kdy nám skoro zapadal autobus, každej čecháček do jednoho věděl naprosto přesně, co má řidič dělat, a ti, co nevěděli, alespoň trousili nesmírně vtipný poznámky, až jsme se za břicha popadali (nevolností).
** Jako jasně, že zájezd do hor neni vo Tommy Hilfigerech a dobře střiženejch kalhotech, ale teplákový soupravy s proužkama? 1990s hadr. A co teprve ten dav hlav s pověstným módňopeklovým drnem, kterej přecházel od blond melírů až po růžový a oranžový prameny (odrostlý)?!