VYVAŘUJETE: TOMÁŠ RECENZUJE MENZU VE FRANCII

Po přečtení  recenzí českých vývařoven pro tuzemskou budoucí elitu (rozuměj menz) člověku přijde, že se necháme dobrovolně  stravovat hůře než i v té zbědované Indii. V porovnání s Německem, ale i s Finskem, jsme na tom samozřejmě ještě hůř. A abych tu vlnu gastrotrýzně završil, dovolil jsem si napsati recenzi menzy z gastroráje, který se nazývá Francie. Ano, je to ta země, kde tráví u všedního obědu v pracovní době hodinu a víc, kde Vám v každé hospodě dají k jídlu karafu s vodou a bagetu, a kde je tolik druhů sýrů, že je těžký tomu vládnout - de Gaule by mohl vyprávět.

Menza zde recenzovaná  se jmenuje Restaurant universiataire Charles Barois a je situována v campusu Université Lille 1 v severní Francii a podle samotných francouzů je i jednou z těch lepších, co se týká menz ve Francii. Jídlo pro studenta zde stojí vtipných 3,10 € a zahrnuje hlavní jídlo a tři « doplňky ». (Samozřejmě za to může štědrá státní dotace na jídlo, které normálně stojí nějakých 8 euro).

Z předkrmů jsou na výběr různé saláty (míchané, mrkvové, bramborové, čočkové, čekankové – čekanka je plodina typická pro sever Francie), talíře s uzeninami (zaujala mě tu jejich variace gothaje s cibulí s vinagrette z dijonské hořčice), paštiky, či rybí produkty (např. zavináče).

Výběr hlavních jídel je tu dostatečný. Vždy vybíráte ze čtyř druhů jídel (zpravidla ryba, drůbež, hovězí/vepřové a nakonec bezmasé) a tří druhů příloh (hranolky skoro vždy, velmi často fazolové lusky, hrášek či jiná tepelně upravená zelenina). Velmi jsem oceňoval, že občas byla k dispozici i nějaká krajová specialita, jako například carbonade flammande, welsch, quiche se smradlavým maroilles a jednou byly dokonce anduillette, což jsou ve zkratce střeva nadívaná různými dalšími prasečími částmi trávicího traktu (žaludek, tenké střevo, tlusté střevo). V naší menze bych to asi ani nepozřel, či zvrátil, zde jsem to alespoň snědl a ani to nebylo nijak nechutné (pokud k tomu člověk nečichal).

Další zastávkou jsou samozřejmě sýry (jak jinak). Bílý, modrý, žlutý nebo červený? Jak je libo.

Dezerty se hodně různí a tak je možnost si dát nějaký koláč, občas kokosku, někdy se objeví víceméně podařená imitace créme brulé, mističky s tvarohem a ovocem, pokrájený ananas, meloun, různé jogurty a mousse.

Komu by výše uvedené  nestačilo, může to doplnit ještě hustou zeleninovou polévkou (potage) a čerstvým ovocem. A nakonec si na tác zdarma nandat hromadu toustového chleba (jednou byla bageta, jinak je pořád tousťák).

Po této přehlídce ovšem náročný rozhodovací proces nekončí. Začíná dilema, čím vším právě získanou krmi ochutit. Základní level pro všechny milovníky různých vomatlávek tvoří mačkátka s kečupem (i ve Francii, Zdeňku), s majonézou (jasně, co jinýho k hranolkám) a s dijonskou hořčicí (geniální směs, která povyšuje i kuřecí maso chuťově na vepřové). Pokročilý level tvoří dvě korýtka s právě aktuálními omáčkami k masu. Suché knedlíky jsou zde hudbou minulosti.

Když tác překypuje jídlem, je na čase jej zaparkovat někam ke stolu a začít konzumovat. Před tím tedy ještě rychle doplnit karafu chlazenou vodou z přítomných fontánek. Během konzumace po francouzském způsobu hodně drobíme, hodně povídáme a rozhodně se nesnažíme na tácu udržovat nějaký přehnaný pořádek, takže to na něm ke konci obědu vypadá jak po bitvě. Ježto nám neustálá konverzace brání v efektivní konzumaci pokrmů, stačí nám většinou hlavní jídlo vychladnout dříve, než spořádáme předkrm. I na to tu ovšem myslí a na place je umístěná mikrovlnka (poměrně hojně využívaná).

Samotná menza se interiérově příliš neliší od našich. Tato byla zrekonstruovaná, jiné ale podobné štěstí mít nemusí.

Nehledě na interiér je ale právě rozdíl v kvalitě menz ve Francii a v Čechách to, co mě děsí na mém návratu zpět do vlasti. Zde je oběd okamžikem, na který se všichni těší, a který si náležitě užijí. Je to dáno samozřejmě výborným jídlem (člověk neví, co si vybrat, protože vše vypadá skvěle, v Čechách naopak vybírá podle toho, jaký pokrm by mohl způsobit nejmenší újmu), ale také tím, že Francouzi během jídla nikdy nespěchají, berou ho i jako společenskou záležitost, povídají si spolu, nehltají. Jídlo tady není závodem a povinným zaplácnutím žaludku spojené s vyrovnáním denního energetického výdeje tak, jak se to často praktikuje u nás. Hltači nehledí na kvalitu, takže často si pak vlastně za relativné nízkou kvalitu jídla u nás v menzách, ale i v obchodech a restauracích, můžeme sami. Tím, že mnozí bez námitek přijímáme blafy, kterými nás krmí, přispíváme tomu, že se to nikdy nezmění.