Svátek matek mi začal jako stereotyp života pozdní mileniálky v ještě pozdějším kapitalismu: do plnýho koše v koupelně mi spadla nová rtěnka od Rihanny. Začala jsem se hrabat ve zbytcích použitý gázy, chomáčů chlupů a mastných ubrousků a rtěnka v ceně 3 průměrných hodinových mezd se propadala pořád hlouběji a hlouběji do ulepených sraček. A já do nich hlouběji a hlouběji nořila ruce.
Nejhorší na tom nebylo ani tak to, jak moc celá tahle scéna působila jako metafora mýho života, ale že jsem automaticky spustila přinasranou samomluvu. Jsem to pořád já, ale čím dál tím víc se začínám podobat svojí mámě. Ruka zapadla do polovyschlýho šušně. Našla jsem rtěnku. A taky svojí mámu ve mně.
Je to ve mně jako v koze. Moje máma. Poslední dobou mě rozčiluje, dokonale mi rozhodí sandál jakoukoli maličkostí. A následně mě vyděsí to, jak jsem v jí v lecčem podobná.
 |
| Jasná volba, kdybych se někdy nějakým nedopatřením ocitla v Prostřenu! Lepenej piškoťák se zakyskou zalitej želatinou z pytlíčku. Osobně pak preferuju plechovkový broskve a šlehačku Dr.Oetker z pytlíku. Kouzlus mňamózus jako blázen! |
A polohlasná samomluva do týhle kategorie patří. Patří taky ke stárnutí a já moc dobře vím, čím mě máma tak rozčiluje: stárne. A moje naštvání je spíš projevem bezmoci.
Mám pocit, že všechno to, co o svý mámě nevím, nakonec nevím o sobě. A mám pocit, že o ní vím vlastně hrozně málo.
Vím, že moc neumí vařit. Vyrostla jsem na instantních polívkách, rybích prstech a lepených dortech. Všechno zmíněný dodnes miluju. Vím, že chvíli chodila s mladším kamioňákem, kterýmu často vařila puding a říkala mu pudinkový král. Bohužel nevím, jestli to spíš nebyl jen nějaký humor na jeho mladší věk. Taky vím, že chodila s tátou, kterýho si následně vzala a narodila jsme se já. Byla to jeho druhá žena. I babička byla dědečkova druhá žena, vzali se za války, v roce 1943. Muži z druhý ruky nám jdou. Možná je to nějaká magická formule, kdy se ženy vrhají na ty tzv. poučenější s tím, že tohle zákonitě přece musí vyjít. Babi, mami, začínám mít čarodějnickou obavu, že mě taky nějaký „poučenější“ čeká. Třeba to dopadne. Třeba je to rodovej osud. Jako z tragický opery. Což samo o sobě zavání průserem. Děda předčasně umřel, táta odešel. Oba se nepřímo postarali terapeutům o šek.
Třeba za to nemohli. Třeba jsme si měly líp vybrat, řekl by jistě Bělobrádek.
Což mě vede k další věci, co vím o svojí mámě – zkraje devadesátek, jako nadšená katolička plná ideálů, v atmosféře, kdy bylo možný snad cokoli, kandidovala, tehdy už jako matka samoživitelka v komunálkách za KDU-ČSL. Čumíš, Bělobrádku?
Na volebních plakátech, který tehdy zaplavili Letnou (jo, žila jsem tam než to bylo cool), byla máma se mnou jako novodobá Madona. Máma je katolička i jogínka. Máma je živoucí paradox. Bělobrádku, doufám, že pořád lovíš čelist pod židlí.
Vím toho samozřejmě daleko víc. I to je ovšem pořád málo.
Ale. Budu v životě moudřejší, když toho budu vědět víc? A navíc jsem si skoro jistá, že ať už ještě zjistím a objevím cokoli, moje životní rozhodnutí to stejně neovlivní. Stejně, jako nic neovlivní naši podobnost s rodičema. I když je to často nahovno a nevíme co s tím, ta mentální pupeční šňůra tady je a bude. Bohužel a bohudík. Jsem živoucí paradox. Díky, mami.
Obrázky: Contrapoints, nějaká knock-off verze Mimibazaru a servery specializující se na slevový letáky (aka internet).