Věčný guilty pleasure - to je Dita P. V těhle dnech působí její blogísek jako z jiný planety. Padá vláda. Nepadá vláda. V Čečensku mají koncentrační tábory pro gaye. V Americe Trumpa. Nechci sama zplošťovat a zjednodušovat komplexní záležitosti, nesnáším to. Nicméně, když pak ve světle toho všeho přijde cukrová panenka, která má úspěšnou značku díky člověku, který úspěšnou značku udělal z Babiše, a bezelstně v jakési postpost moderní variaci na deníček stepfordské paničky říká, že "muž v růžové zástěře" není muž, mám chuť řvát na celý kancl, co se to se všemi, k sakru, děje?
Pro někoho to není muž. V Čečensku možná muž v růžový zástěře není ani člověk (pokud to vezmeme všechno optikou Ditina a obecnýho stereotypu kluk v růžový - gay).
"Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská."
Píše Dita. Aha. Ani se nenamáhá tuhle svoji teorii a těžkotonážní klišé uvodit byť jen obyčejným "v mém světě""v mém pojetí""tak, jak to vidím já" nebo čímkoli podobným. V Ditině světě a její v článku načrtnutou logikou, totiž nejspíš singl třicítky, který nemaj a možná ani nebudou mít dítě, občas nosí klučičí oblečení a páteční večery většinou tráví se svým nejlepším kamarádem u seriálů, asi nejsou ženy. Neboco.
Ditě (a její značce a týmu) se nedá upřít několik věcí:
- našli díru na trhu a úspěšně ji zaplnili
- recepty, kuchařky i pornografické záběry v televizní adaptaci kuchařek s příběhem jsou vážně skvěle a profesionálně udělané
- to nádobí je hezký (preferuju ovšem "Kolbenka-chic")
- díky Ditě je masírování vepřové kýty nový český porno. Dita posunula "Český ložnice" do "Českých kuchyní"
- píše tak prapodivně, že se tomu nedá upřít určitý styl, pro mně je guilty pleasure Ditu číst (ani ne tak kvuli obsahu, ale kvůli mimozemský stylistice, což, od někoho, kdo gramatice mává z rychlíku, je asi dost odvážný přiznání :) a svým způsobem, proč to neříct, podivné ztotožnění
- má hodně ráda máslo a jí majolku lžičkou
Za normálních okolností bych se asi jen na chvíli naštvala a šla to zajíst. Ale v rámci toho všeho, co se kolem děje jsem jen chtěla říct, že tyhle hloupý (hloupost neomlouvá) a neškodný klišé a jejich opakování, nám nepomůžou a nikam nás neposunou. Naopak, je to cesta do pekel. Ale pokud milujete konzervativní a velice tradiční hodnoty, můžu vám doporučit seriálovou adaptaci dystopický novely Margaret Atwood "Příběh služebnice". Žena v kalhotách nebo muž v růžový tam rozhodně nehrozí.
Opakuju - tyhle přehnané hyperboly a zjednodušování nemám ráda, jen se možná snažím překotně říct, že mám trochu úplně obyčejný strach. Takový ten tíživý pocit, který nezajím ani smažákem U Houmra. Nebuďme, prosím, dobrovolně jednodušší (a máslo - Dita P. approves- na hlavě mám se zjednodušováním i já sama, vím)!
Já doufám, že se tíživý pocit rozplyne, že bude vážně líp. My se o to pokusíme aspoň na našich narozeninách, které se budou konat jako vždycky na pražský náplavce (protože i my občas máme nějaký ty svoje klišé) na lodi Cargo Gallery v neděli 11.6. A dobročinná tombola samozřejmě jak je naším dobrým zvykem, bude! A letos bychom její výtěžek rády věnovaly organizaci, která se snaží pomoci čečenským gayům vycestovat pryč ze země.
P.S. mimochodem, miluju růžovou. A taky Brada Pitta v růžovým obleku. A košili s vyšívanýma růžema. Je snad míň mužnej? A kde je Kendall s osvěžující Pepsi?
