 |
| Přidat popisek |
Sedím na lavičce Ema Espresso baru. Naposledy jsme tu před týdnem takhle seděly s Danielou, vyháněly lehkou kocovinu dobrým kafem a koukaly na lidi. Proto má tohle místo Daniela ráda. Já tu teď koukám před sebe a lidi nevnímám. Koukám na Masaryčku, na roh. Tam, kde ještě před dvěma týdny bylo bistro Flip. Teď jsou tam cedule na špinavých oknech a prázdná ratejna.
Bistro Flip byla legenda. Místo kam se spoustu lidí nikdy neodvážilo, místo kterýho se spoustu lidí štítilo.
I já jsem vždycky chodila kolem s respektem. Ale párek v rohlíku v jejich okýnku jsem si neodpustila. Tak jak mi ho tam kupovala máma. Ani před těma dvěma týdny to nebylo jinak. Stál pár korun a byl uboze průměrný, ale ve svojí ubohé průměrnosti byl královský. Tak to občas bývá.
Ve Flipu se mísili bezďáci s flinkama. Umaštěný paní, který možná před dvaceti lety měly sen, že jejich bistro bude konečně světový. Tyhle paní toho musely před pultem zažít hodně. Kdoví co se jim nad vlašákem a upocenýma dělníkama honilo hlavou. Světovým se bistro Flip nikdy nestalo, ale ve svojí upatlaný dekadenci bylo královský. V centru velkoměsta jediněčný.
Na pultu plastová krabice plná víček od piva a starý motouz s otvírákem. Bramboráky, smážo, brsalát, tatranky, lahváče. Poloprázdná vitrínka.
Je to rok nebo dva co jsem si dala ve Flipu pivo a nějakou podprůměrnou mastnou věc, možná i tatranku. Bylo přesně takové dusné bezčasí jako dneska. Těžko říct, jestli to bylo v květnu, srpnu nebo září. Zažívala jsem rozjitřelý pocity, jaký míváte, když jste bezhlavě zamilovaný. Ale tušíte, že to nikdy nemůže vyjít. Tak to občas bývá. Kdesi hluboko v archivech facebookových konverzací zmizelé fotky z toho dne a pár mlžných vzpomínek na to jak se mi rozšířily zorničky, když jsem objevila zadní místnost Flip baru, nový starý svět nádražkovýho snack baru. Pár desetiletí usazených jako kouř v zažloutlých záclonách nebo jako mastnota v hodně starým friťáku. Flip je jako kazety, jako psaní rukou na ukradený papíry z kanceláře rodičů na jedný straně špatně potištěný tabulkama z jehličkový tiskárny, Flip je jako focení na analog. Flip nezná Instagram, Macbook ani Naše Maso.
Je to rok nebo dva co jsem si dala ve Flipu pivo a nějakou podprůměrnou mastnou věc, možná i tatranku. Bylo přesně takové dusné bezčasí jako dneska. Těžko říct, jestli to bylo v květnu, srpnu nebo září. Zažívala jsem rozjitřelý pocity, jaký míváte, když jste bezhlavě zamilovaný. Ale tušíte, že to nikdy nemůže vyjít. Tak to občas bývá. Kdesi hluboko v archivech facebookových konverzací zmizelé fotky z toho dne a pár mlžných vzpomínek na to jak se mi rozšířily zorničky, když jsem objevila zadní místnost Flip baru, nový starý svět nádražkovýho snack baru. Pár desetiletí usazených jako kouř v zažloutlých záclonách nebo jako mastnota v hodně starým friťáku. Flip je jako kazety, jako psaní rukou na ukradený papíry z kanceláře rodičů na jedný straně špatně potištěný tabulkama z jehličkový tiskárny, Flip je jako focení na analog. Flip nezná Instagram, Macbook ani Naše Maso.
 |
Bistro Flip už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Místo toho vyroste další Ema nebo Starbucks. Možná spolu s celou bezpohlavní čtvrtí Masaryčka. Zůstane jen umaštěná vzpomínka na ten den, kdy bylo instantní štěstí průměrnej lahváč, párek a výlet kamsi za Prahu. Jako tehdy, když jsem byla malá a maminka mi u pojízdnýho stánku na Masaryčce koupila na cestu pitíčko v plastovým kelímku, který se jmenovalo Oplympus. Aspoň myslím. Vzpomínky jsou děvky. A chvíle štěstí ještě větší.
RIP FLIP