Teď vám povím příběh, ale jen povím, protože k němu nemám žádný fotky. Že jsem si měla každý guláš vyfotit, mi došlo až včera, kdy mě tohle jídlo zase dohnalo.
V pátek před minulým víkendem jsme s mým klukem koupili na trzích dančí maso na guláš a těšili jsme se, jak si ho v sobotu nebo v neděli uděláme. Bohužel jsme se k tomu přes nejlepší bun-cha na Žižkově, opulentní snídaně, trojité rande (takoví jsme magoři) s Pakočkou a jejím klukem a Danielou s Kubou v Dishi a čtvrtkilové steaky nedostali. Nevadí, uděláme si ho v pondělí.
Nejen, že uplynulej tejden byl naprosto vyčerpávající, debilní a pojebanej, ale nic jinýho než guláš jsem nejedla.
V pondělí jsem pozvala kamarádku na guláš, bohužel odcházela před půlnocí zklamaná. OK, můj týpek sice slíbil, že ho bude vařit od čtyř, ale zasekl v hospodě a začal až v devět. Blázínek. Říkala jsem si, že se snad nedočkám. Tak určitě. Guláš jsem si dala v souladu se zdravým životním stylem a dietou Heleny Vondráčkové na dobrou noc a byl samozřejmě naprosto ultimátní. Stejně ultimátní byl i v úterý večer. Dvakrát. Ve středu se sice dostavil trochu frustrující pocit ze stereotypu, ale jak říkám, guláš byl vážně skvělý a tím se dojmy vyvážily. Ve čtvrtek jsem až do odpoledne pomáhala s mazáním chlebů a jiným cateringem v Zeleném bistru na DesignSupermarketu. Při takovéhle práci samozřejmě dostane najíst, hej a více co bylo? Guláš. Pochopitelně moc dobrý, nebylo mu co vytknout. Večer jsem dorazila domů tak vyčerpaná a zřízená, že když přede mě postavil můj kluk teplou večeři, snědla jsem jí opravdu vděčně a bez poznámek typu "zase guláš". No aspoň jsme ho konečně dojedli.
V pátek jsem se místo oběda opila vínem v Bistru 8 a pak jsem pospíchala pomáhat na akci Bandzone Showcase. Sice jsem tam v létě po třech letech skončila, změna je život, ale na kluky nedám dopustit a co by si beze mě v Rock Café počali, že. Skvělý bylo, že dohodli catering se spřátelenou restaurací Klamovka, míň skvělý pak to, že vedle šílenejch obloženejch mís tam chuťově nejlíp vycházel - Hannah, až tohle uvidíš, omdlíš - guláš. Od pěti do jedné do rána jsem si ho dala celkem třikrát. Na konci ho tam překvapivě spousta zbyla. Tak jsem ho přendala do litrového kyblíčku z Makra a donesla ho City Surferům na FAMU párty. Z alobalu jsem udělala víčko, přidala chleba, plastové misky a lžíce, žádná velká dohoda (z ang. originálu no big deal, pozn. red.). Šla jsem tam v poměrně povzesené a skákací náladě. Domů jsem dorazila v šest ráno a kdybyste viděli, v jakym stavu jsem byla, naprosto byste nechápali, jak je možný, že jsem se zvládla zout boty celý metr a půl před postelí. A když se probudím, cítím guláš? WOT? No samozřejmě, že jsem si jím zlila šaty, ve kterých jsem vytuhla.
Takže jsem si převlékla ty šílený hadry, šla na trhy do holomrazu, a navařila do City Surfer Officu jídlo na dnešní vánoční trh - krémovou polévku z kořenové zeleniny, domácí paštiku, křenovou omáčku a hruškový koláč, a pak začala psát tenhle článek.
Pokud ho čtěte chvilku po jeho uveřejnění, je možná, že právě jím nějaký super jídlo, který je super prostě proto, že není guláš, který nechci už nikdy vidět. Až budete jíst někdy guláš, nevzpomínejte u toho na mě a ani mi to neřikejte.
P.S.: Hodně mě baví ty odkazy.
